14°C
Krásná manželka hokejového brankáře Saláka Míša: S dětmi nám začal život!
Vychovávají čtyři děti, další je na cestě. K tomu všemu musí Michaela Saláková (34), manželka hokejového brankáře Sparty Alexandera (34), snášet častá stěhování napříč světem. A je za to ráda! Blesku prozradila, jak zvládá péči o ratolesti i proč jí učarovala Sibiř.
Už když bylo Alexanderu Salákovi devatenáct, dostal nabídku z Finska. Jeho láska šla vstříc novým výzvám a díky manželovým dalším štacím rodila hned ve třech zemích! V Chicagu přivedla na svět syna Fredericka (9), v Petrohradě Sebastiana (7) a nejmladší Beatrice (4), v Praze pak první dceru Charlottu (5). V české metropoli, do které se vrátili po 15 letech, přijde na svět i páté děťátko.
Míšo, jak se máte?
„Máme se dobře, já teď hlavně odpočívám.“
Aby ne, vždyť za 10 týdnů máte rodit. Jak se děti těší na dalšího brášku?
„Těší se stejně jako já, protože bude zase o něco víc veselo. Už se nemůžou dočkat.“
Všechny mají cizí jména. Bude mít pátý potomek české?
„Nebude. Máme Fredericka, Sebastiana a chceme, aby to navazovalo. Konkrétní jméno ale nemáme, nemůžeme najít nic, na čem bychom se shodli.“
Pomáhají vám prcci s výběrem?
„No, navrhují jména kamarádů ze školy nebo postav z pohádek. Je to sice hezký, ale spíš o tom budeme uvažovat my s manželem.“ (smích)
Už jen starat se o čtyři ratolesti musí být fuška, co teprve o pět. Jak to zvládáte?
„Díky tomu, že jsme teď v Čechách a manžel byl doma, dokud nepodepsal na Spartě, tak to byla pohoda. Teď to začíná bejt horší, ale zase kluci chodí do školy, holky do školky, takže pár hodin denně jsem doma sama a zvládnu, co jinak ne. Až ale opadne pandemie a začnou tréninky a kroužky, tak si nedokážu představit, jak to budu dělat, pokud mi muž nepomůže. Což asi moc nepomůže.“ (smích)
Ale snaží se, ne?
„To určitě, kdykoliv má volno, tak pomáhá, ale ten hokejovej život… Nic se nedá plánovat dopředu.“
Zlobí vás děti hodně? Na fotkách působí jako andílci.
„Nezlobí, ale máme doma veselo. Kdyby nebyly trošku živější, tak by asi bylo něco špatně. Ne vždy jsme připraveni na to, že máme doma od rána do večera řev, ale čím budou starší, tak to bude jiný.“
V cizině jste měli chůvu, pomáhá vám někdo v Česku?
„Mám tady holčinu, co mi pomáhala už s Fredíkem, ale pracuje ještě v jiné rodině, takže se o ni dělíme. Chtěla jsem si sem nastěhovat naši chůvu z Ruska, kterou jsme měli na plný úvazek, ale kvůli pandemii je nulová šance, že by dostala vízum. Rozhodně si sem nechci brát někoho cizího.“
Vzpomenete si ještě vůbec, jaký byl váš život, než jste založili rodinu?
„Mně přijde, jako by to bylo včera, ale pořád tápu v paměti, co jsem sakra dělala, když jsem neměla děti. Musela to bejt hrozná nuda. Teď je to teprve život!“
V cizině jste s manželem strávili 15 let. Jaké to je být zpátky doma?
„Je to nezvyk. Možná že přestěhování se zpátky do Čech pro mě bylo náročnější, než když jsem se poprvý stěhovala odsud do Finska. Furt ale nevěřím tomu, že je to uzavřený, že jsme se vrátili nastálo.“
A já měl za to, že jste to plánovali, když jste si předloni pořídili v Praze dům...
„Chtěli jsme si ho postavit, abychom měli nějakej záchytnej bod, předtím jsme měli věci na několika místech. Jsme rádi, že nežijeme v provizoriu.“
Žili jste už ve Finsku, Švédsku, Americe, Rusku a Lotyšsku. Kde to bylo nejlepší?
„V Novosibirsku! Máme na to nejkrásnější vzpomínky, a to nejen kvůli tomu, že se tam Sašovi dařilo. Byla tam největší pohoda.“
A připravili jste se tam na současné mrazy…
„Tady žádná zima není (smích). U nás, když je kolem nuly, tak je to nepříjemný tam pořád svítí slunce. Možná díky tomu nám tam bylo tak dobře.“
Nejhorší to pro vás prý naopak bylo v Jaroslavli.
„Já z ní měla vždycky respekt a po letecké tragédii (7. září 2011 zahynulo po pádu letadla 44 osob včetně hokejistů
Josefa Vašíčka
,
Jana Marka
a
Karla Rachůnka
, pozn. red.) jsem říkala: Jestli půjdeme někdy hrát do Ruska, tak nesmíme do Jaroslavle. Po osmi letech, co se to stalo, jsme tam podepsali. Bylo to zvláštní. Město bylo hezký, ale vůbec jsem se tam necítila dobře.“
Jak vůbec zvládáte častá stěhovaní?
„Čím víc nás bylo, tím bylo víc kufrů a bylo to náročnější. Když si ale najdete hezký místo, kde žijete, tak to kolem jde rychle. A když se do toho člověk zajede, tak končí sezona. Teď je to pro mě v Čechách taková nuda, všechno znám, všechno vím.“
A co děti? Přeci jen střídat pořád školky a kamarády není jen tak...
„Ony jak jsou čtyři, tak jsou zvyklý být pořád spolu. Navíc jsou společenský, nemají problém najít si kamarády v jakýmkoliv jazyce. A nikdy tam nebylo takový to: Maminko, tatínku, já chci zůstat. Spíš se těšily na nový místo.“
Prozraďte na závěr, jaký je váš vztah se Sašou? Svoji jste už od roku 2010.
„Čím dýl jsme spolu, tím je to lepší a pevnější. Pořád je to krásný, umíme se překvapovat, nemůžu si stěžovat. A on snad taky ne.“ (smích)
