Klammert přišel o oba rodiče: Peru se za tátu! Judo je moje rodina
Osud se s ním nemazal a on se nemaže se soupeři na tatami. Judista David Klammert (27) se v noci z úterý na středu dočká své olympijské premiéry. V Tokiu nehodlá být jen do počtu, což se neslučuje s jeho buldočí náturou. „Hry jsou to, co mám posledních pět let každé ráno v hlavě. Chci udělat maximum, reprezentovat Českou republiku, aby byla hrdá, že tam jsem právě já,“ řekl ve společném seriálu českého olympijského výboru a mall.tv »Cesta za snem«.
Judo je Davidovým hnacím motorem i v těch nejsložitějších životních situacích. „Když mi umíral táta, jediné, co mi pomáhalo, byly tréninky. Jakoby na nich svět okolo zmizel. V ten moment jsem trénoval třikrát, čtyřikrát denně,“ popisoval. „Není to jen sport, ale i výchova, moje druhá rodina. I to byl důvod, proč mě těžké chvíle nezlomily. Měsíc poté, co mi táta umřel, vyhrál jsem juniorský Světový pohár a kvalifikoval se na mistrovství Evropy i světa.“
K judu ho v sedmi letech přivedl právě tatínek. „Stále jsem totiž koukal na akční filmy a chtěl se rvát. Pohltilo mě natolik, že jsem u toho zůstal.“ Co ho na zápasení baví nejvíc? ? „Vždycky je tam někdo lepší než vy. Musíte se pořád zlepšovat.“
Nesnáší sraby. „Vadí mi, když se někdo bitce vyhýbá a utíká z boje.“ Jenže perte se s devadesátikilovým chasníkem. Na to si troufnou jen ti nejodvážnější. „Jsem silnej, nikomu nedám nic zadarmo,“ uvědomuje si Klammert, kterého zdobí vůle a píle.
Díky tomu se mu otevřel profesionální seniorský svět, v němž našel nejednoho kamaráda. Jedním z největších je trenér Marcel Frenštátský. „Nemám rodiče. On je osoba, na kterou se můžu obrátit nejen při judu, ale i při životních situacích, kdy potřebuju poradit od někoho staršího a zkušenějšího,“ vyznal se judista, jenž se řídí jasným pravidlem. „I když karty, které vám život někdy rozdá, nejsou ideální, dá se s nimi vyhrát.“
V noci na středu středoevropshé času se Klammert na úvod olympijského turnaje postaví Izraelci Kochmanovi.