Středa 1. prosince 2021
Svátek slaví Iva, zítra Blanka
Zataženo, déšť 5°C

Petra Kvitová o vztahu s koučem Vaňkem: Jak jsme se dali dohromady...

Autor: as

Zahnala smutek z nezdaru na olympiádě a teď už hledí k růžovým zítřkům. V tenise, i v životě. Petra Kvitová (31) se o tom rozpovídala pro Blesk krátce předtím, než ve čtvrtek odletěla do Montrealu na další turnaj. A mimo jiné popsala, jak přeskočila jiskra mezi ní a trenérem Jiřím Vaňkem (43).

Už vás přebolelo olympijské zklamání?
„Upřímně, musím říci, že mi to trošku času zabralo, asi víc než normálně. Já jsem se totiž už doma koukala na spoustu zápasů, na holky i na chlapy, a samozřejmě jsem si uvědomovala, že bych tam taky ještě chtěla hrát, ale takový je sport. Hlavně mě to ale bolelo tam, když jsem viděla všechny ty sportovce.“

Předem jste se bála tokijského vedra, tušila jste, že pro vaše astma to bude těžká zkouška. Bylo to ještě větší peklo, než jste si myslela?
„No, bylo to dost drsný, trošku i o zdraví. Pro ty, co sportují venku, to bylo hodně náročné, fakt drsné. Já to tušila, že bude vedro a nebude úplně bájo být tam v létě venku, což se potvrdilo. Byl to další soupeř k tomu všemu, co nás čekalo, ale bylo to pro všechny stejné. Na to to vůbec nesvádím. Zápas, který jsem prohrála, jsem měla první set ukončit dřív a pošetřit síly, třeba by to bylo jiné. Ale to jsou kdyby.“

Měla jste obavu o své zdraví?
„To zase úplně ne, jen jsem věděla, že když zkazila úder, neměla jsem tam nohy včas. Bylo jasné, že tam nejsou, ke konci zápasu jsem mlela z posledního, ale zase to nebylo tak, že bych omdlévala.“

Dusno nebylo jen venku, ale i v české výpravě, kterou rozklížil koronavirus. Vy sice máte vakcínu za sebou, ale nebála jste se?
„Musím říci, že jsem na sebe dávala větší pozor. Už před odletem do Tokia jsem byla opatrnější, radši jsem nikam moc nechodila a nepotkávala se s lidmi, které neznám. Samozřejmě nás to tam všechny tak nečekaně zasáhlo, Hry ještě nezačaly, takže se řešilo hlavně tohle, což bylo těžší. Není to konec světa, ale chápu, že z toho byl někdo smutnej. Může se to stát komukoli kdykoli kdekoli, ten poslední rok a půl neovlivníme.“

Užila jste si vůbec olympiádu, nebo to bylo utrpení se vším všudy? (Smích) „Utrpením bych to nenazývala, samozřejmě Rio to nepřebije. Bylo to jiné, užila jsem si to v rámci možností, jsem ráda, že jsem tam jela. I když to úplně nedopadlo podle mých představ, tak nesla jsem vlajku, což je highlight všeho. Velká čest. To bylo něco!“

Husí kůže?
„Když jsem se to dozvěděla, měla jsem slzy v očích, celý ten večer mě dojal. Přehrávala jsem si celou svoji kariéru, celý svůj život. Byla jsem trošku naměkko, cítila jsem nadšení, byli jsme šťastní, s Tomášem Satoranským jsme to prožívali, řešili jsme, jak vlajku poneseme, jestli budeme mávat.“

Jiné sporty jste si v Tokiu nevychutnala, že?
„Bohužel ne, to bylo zakázané, viděla jsem jenom tenis.“

Navíc na pokoji se samými tenistkami, to muselo být k zbláznění...
„Nééé, zvládly jsme to. (smích) S holkama to bylo v pohodě. Samozřejmě přes ty papírové stěny bylo slyšet úplně všechno, takže když někdo brzo vstával, vzbudil všechny. Ale prostě to tak je, na druhou stranu to má taky svoje kouzlo. Pak si i vážíme toho, když máme svůj pokoj na hotelích. Bylo to fajn.“

Jak vypadá soužití tenistek Kvitové, Plíškové, Vondroušové a Krejčíkové v jednom bytě? Hrály jste karty? Nebo jste si každá »jela« jen to své?
„Ono tím, že jsme tam nebyly jako tým, ale každá jsme měla trochu jiný program, tak jsme se málokdy všechny čtyři potkaly. Když to vyšlo, tak jsme spolu chodily na jídla. Ale jak to začalo, každá hrála zápas jinak. Markéta s Bárou už v sobotu, my s Kájou v neděli, Káťa pak čtyřhru později. Bylo to roztřískaný všude možně, do toho jsme měly fyzia. Ale když jsme se potkaly, spíš jsme si povídaly, než hrály nějaké hry.“

Petra Kvitová se svými tehdejšími trenéry Davidem Vydrou a Jiřím Vaňkem po úchvateném triumfu na turnaji v Birminghamu v roce 2017
Petra Kvitová se svými tehdejšími trenéry Davidem Vydrou a Jiřím Vaňkem po úchvateném triumfu na turnaji v Birminghamu v roce 2017

Štafetu úspěchu tentokrát převzaly Vondroušová a deblistky. Jak jste jejich jízdy prožívala?
„Já se na to dívala v televizi, už jsem byla doma a viděla skoro všechno. Markét odehrála skvělý turnaj, porazila Ósaku, sedlo jí to tam, stříbro je skvělé. A holky v deblu, to je samozřejmě brutus. Psala jsem jim osobní gratulace taky.“

Prožívala jste i zlata Prskavce, Krpálka...
„No jasně! Já ten den tolikrát plakala! (smích) Viděla jsem to i živě, pak i sestřihy, když už kluci taky mluvili, a plakala jsem. Dojal mě Lukáš po semifinále. Když vidíte takovou horu svalů, takového chlapa, a on prostě pláče radostí, že se dostal do finále... To pro mě bylo neuvěřitelný. Kluci prostě mají srdce.“

Takže už jste sama nažhavená za tři roky na olympijskou Paříž?
„No, tak to vám slíbit nemůžu, uvidím, jak to všechno půjde, zdraví, chuť. Musím říci, že mě ten covid trochu semílá, všechny ty bubliny. Pro mě to není ono, chci se procházet, nevím... Je to ale za tři roky, což je za chvilku, uvidím. Každopádně neplánuju zítra končit.“

Nehodláte se přidat k českému tenisovému týmu maminek?
(Smích)
„Tak to mě zatím ani nenapadlo. Ten už je nyní dost silný i beze mě.“

Naposledy jste nám v rozhovoru říkala, že jste bez partnera, to stále platí? „Neplatí.“

Neplatí?! A můžeme se zeptat, kdo to je?
„Není to žádné tajemství, je to můj trenér Jirka Vaněk.“

Takže ten, o kterém se vloni psalo, že u vás přespává!
„Ano, akorát vloni, když se rozváděl a rekonstruoval byt, jsem mu pomohla, ale nic víc. Až letos...“

Jak se to tedy stalo?
„Tak dlouho nás všichni dávali dohromady, tak dlouho se nás všichni ptali, až se z nás stal pár.“

Jak dlouho jste spolu jako pár?
„Od turnaje v Římě, který se hrál v květnu. Ještě do Stuttgartu za mnou přijel jen jako trenér.“

Tak to jste toho před odletem na olympiádu stihla dost, co všechno jste stihla od příjezdu?
„Byla jsem doma, odpočívala. Ten posun času na mě tentokrát docela uhodil, přes den mě bolela hlava, necítila jsem se nejlíp, dostala mě únava, i ta psychická. Odpočívala jsem, pak začala trošku kondice, běhání a přidalo se hraní.“

Na dovolenou někde v Dubaji chuť asi nebyla?
„Ne, vůbec. Tím, že odlítám do Kanady, by na to nebyl ani čas. Cestování už mě taky trošku leze krkem. Jak se posunula Austrálie, je to turnaj za turnajem, je to náročné. I cestování je náročnější, musím pořád chodit na testy, nelítá to, jak jsme byli zvyklí, je hodně přestupů. Třeba do Říma neletěla přímka, do Madridu taky ne. Bylo to náročnější, bere to sílu, do toho balení.“

Čekají vás americké betony. Jaké máte ambice?
„Ambice... No ráda bych si to trošku užila. Americká šňůra není moje úplně oblíbená i kvůli počasí, které mě tam zase čeká. Jedu Montreal, Cincinnati, pak týden volno a grandslamový New York. Montreal jsem sice kdysi dávno vyhrála, ale s tím tam teď nejedu. Nemyslím si, že hraju extra špatně, ale potřebuju to prostě trošku zlomit v těch zápasech, pár jich vyhrát, pak to bude fajn. Jenže to se snadno řekne. Takže, chci si to užít, samozřejmě vyhrát, ale vím, že jsou důležitější věci než tenis a sport, a to se snažím hod ě připomínat. Vlastně jsem ráda, že tenis můžu ještě hrát.“

Češky si letos krásně rozdělily úspěchy – v Austrálii Muchová, v Paříži Krejčíková, ve Wimbledonu Plíšková, na olympiádě Vondroušová. Pro US Open tak zbýváte vy!
„Jasně, takže triumf je můj! (smích) Ne, dělám si srandu. Je to od vás hezký, kdyby to takto dopadlo, vůbec bych se nezlobila, ale vím, že je to strašně těžké, takže uvidíme.“

Zdravotně vše v pohodě, formu máte?
„Jo, dobrý, nic extrémního není. Jak jsem teď trošku potrénovala, tak mě bolí celé tělo, což je dobré znamení, jinak nějak pohromadě držím. Forma vypadá dobře, ale myslím, že tenis zbytečně moc prožívám, chtěla bych to brát víc na relax, tolik se nenervovat. Pro Ameriku to bude můj cíl, trošku se v zápasech uvolnit, a třeba to tam pak někde spadne. Možná je to i věkem. Jak jsem starší, nad vším víc přemýšlím.“

Amerika už je komplet s diváky, což bude zase jiný zážitek, že?
„Hrozně se na to těším, hlavně na New York. Už to nebude úplná bublina, budu moci jít ven, do Central Parku, na kafe, na nákupy.“

Čeká na vás i nějaký oblíbený obchůdek s hadříky, který jste loni kvůli bublině zmeškala?
„Já spíš jen tak chodím a vždycky vpluju do nějakého obchodu, a když tam něco je, tak si to koupím. Nejsem typ, že bych zjišťovala, co mají nového za zboží. Spíš se jen tak projít a užít si, to mě baví.“