Trenér Kotyza: Umění je i mlčet. Zamilovat se do hráčky? To nehrozí

Pořád hledáte cestu od trenéra k mentorovi?
„Pořád. Samozřejmě se to vyvíjí s časem a lidmi, se kterými dělám. Již jsem v pozici, kdy si mohu dovolit říct, jestli budu s tímto člověkem pracovat, anebo ne. A většinou jsou to ženy, se kterými za posledních dvacet let dělám. V poslední době mám štěstí na tak kvalitní hráčky, které jsou na úrovni, kdy už to není dennodenní trenéřina, ale hodně práce s psychikou. Pohybují se na úplném vrcholu světového tenisu, kdy rozhodují maličkosti, které nejsou vidět. Já se je snažím poznat, a tudíž pracovat především s mentální stránkou. Tím, jak je tenis sadistický sport v počítání, není pro každého a já se snažím zachytit věci, které jdou za hranici tréninku techniky a taktiky. Nazval jsem to mentorem, ale je to možná příliš nadnesené slovo. Pro mě je to něco, co není běžné, jako když stojím na kurtu a hrajeme bekhend křížem na určité úrovni. Snažím se naladit na hráčku. Je to věčný proces, někdy to třeba ani nejde. To se může stát, ale já považuji za důležité, abych mohl vůbec nějakou roli sehrát, se na způsob jejich uvažování naladit.“

Co má trenér v moci? Jak skutečně může něco ovlivnit?
„Bavíme se v jednotkách procent. Množství je nepřímo úměrné kvalitě hráče. Když vezmu někoho průměrného, tak můžu sehrát větší roli než u těch úplně nejlepších. Tam se ta procenta výrazně snižují. Ale tím, že jsou mezi těmito hráči minimální rozdíly, i jedno procento může hrát významnou roli. Takže ta úloha je malá, ale v rámci minimálních rozdílů mezi světovými hráčkami může být rozhodující. I hráčka, která uhraje víc bodů, může prohrát, což se v jiných sportech téměř neděje. Ale když to poskládáte blbě, tak prostě prohrajete.“

To pokládám za docela důležité sdělení pro méně zkušené trenérské kolegy.
„Měl jsem také období, kdy jsem si myslel, že trenér je Bůh, a hráč by ho měl poslouchat. Ale s věkem a během těch let, co to dělám, jsem zjistil, že je to spíše naopak. Je důležité vědět, kdo má jakou roli. Hráč je ten nejdůležitější, a na světové úrovni úplně totálně. A trenér by měl v rámci své menší role nalézt prostor, jak najít hráčce těch jejích - ne svých - sto procent.“

Smíte při tenisu koučovat?
„Je to povoleno kromě grandslamů. Trenér může oficiálně jednou za set přijít a něco říct. A pak se děje něco v rovině nepovolené, kde můžete třeba dělat gesta. Určitá interakce trenér – hráč tam pořád je. Je jenom otázka, na jaké úrovni, co si hráč a trenér dovolí, jak ta pravidla ohne.“

Jako trenér jste ještě více v ústraní než v týmových hrách. Jak se žije trenérovi ve stínu, který cítí svůj vklad, ale není vidět?
„Mně se v ústraní žije skvěle. Odmalička mi bylo nejlíp o samotě. Myslím si, že by to takto mělo být. Mám rád spisovatele Milana Kunderu a on píše o tom, jak by autor měl zůstat za románem. Ať si to čtenář pročte, ale nevysvětluje mu, co tím myslel. To je stejné jako malíř - co myslel tím obrazem? Kdybych měl vysvětlovat, co jsem tím myslel, tak můžu napsat básničku. Pro mě by trenér měl zůstat vzadu a být s touto rolí ztotožněn. Někdo se díky vlastnímu neukojenému egu snaží drát nad hráče. To není dobré.“

Takto mluví i Tomáš Bank, trenér Ester Ledecké. Nestavět se nad závodníka…
„Ano, ale k tomu musí člověk dojít, projít určitým kolečkem, protože to není jednoduchá role. Děláte to s úsilím, od rána do večera, tenis je spojen s cestováním. Jste 25 až 30 týdnů od rodiny, od vlastních dětí, staráte se vlastně o ,cizí dítě‘. A někdo má pocit, že nedostal ten kýžený kredit, ve smyslu ,děkuji tady trenérovi.‘ Není to tak. Je dobré dělat si svoje a zůstat v pozadí.“

Tato práce nemá žádný konec

Vím, že studujete psychologii. Jakou roli u vás hraje teorie, kterou máte přes Junga nebo Eriksona dobře načtenou, a do jaké míry váš feeling a empatie?
„Myslím si, že tu teorii potřebujeme, abychom dokázali věci pojmenovat a uchopit.,Polní‘ psychologie, ta dennodenní, v praxi, je často vzdálená knize. Já jsem se psychologii sportu snažil studovat na fakultě, na trenérství, ale faktem je, že praxe s holkama mě znovu a znovu přesvědčovala o odlišných věcech. Neexistuje tam žádná šablona a každá holka je úplně jiná knížka. Nepodařilo se mi, že bych předchozí zkušenosti mohl uplatnit u té další. Je to pořád nové, pořád zajímavé. Někdy mě to až štve. Říkám si, že už toho dost vím a že bych mohl některé věci rutinně zapracovat. Ale jsem pokaždé překvapený, že i když toho mají mé hráčky hodně společného, musím postupovat pokaždé jinak.“

Petra Kvitová měla svého psychologa a vy rovněž. Do jaké míry jí může pomoci?
„Petra spolupracovala s Michalam Šafářem a řešili jsme to v trojúhelníku. Pracoval s Petrou i se mnou. Dostali jsme se do symbiózy, kdy jsme nefungovali odděleně. Ke konci naší spolupráce začala Petra spolupracovat s mentálním koučem ze Slovenska, který působil výhradně na ni, a já jsem se do toho tolik nezapojoval. Myslím si, že jsme se měli vrátit k tomu trojúhelníku. Už od toho uplynul delší čas a mně se vyplatila spolupráce všech tří dohromady, kdy tehdy Michal seděl s Petrou, poté se mnou a mohli jsme si vyměňovat poznatky, víc než izolovaná práce mentální kouč - hráčka, aniž bych do toho byl zapojený. Někdo, kdo je od toho hodně vzdálený, může přejímat otěže bez zodpovědnosti. A to si nemyslím, že je správné. Ta úloha je důležitá, ale stejně důležité je, aby trenér byl zapojen do spolupráce hráčka - mentální kouč. Když tomu tak není, leckdy to může být první drápeček do nesvárů.“

Co vás hráčky naučily?
„Zjistil jsem, že ženy jsou strašně silné osobnosti. V mnoha ohledech silnější, než jsme my chlapi. Tento život, pokud to vztáhnu na tenistky, je velmi obtížný. Téměř jim brání mít kvalitní partnerské vztahy, limituje je to do rodičovství a do