24°C
Lyžař století a první český olympijský šampion Jiří Raška (†70): Má dva hroby!
Valach s dubovou palicí, jehož buldočí vůle a láska k jeho milovaným skočkám dohnala až k velkolepému triumfu. 11. února to bude 54 let, co fenomén Jiří Raška (†70) vyhrál v Grenoblu soutěž na středním můstku a získal pro Československo historicky první zlatou olympijskou medaili. Lidé si ho pamatují jako výjimečného, ale zároveň obyčejného chlapa. To vystihuje i fakt, že jeho ostatky leží hned na dvou místech.
Díky tatínkovi Oldřichovi měl rodák z Frenštátu pod Radhoštěm sport v krvi. A k lyžím tíhl dvojnásob. Poprvé v životě se na ně postavil, když mu byly dva roky. S radostí podnikal rodinné výlety po tamních kopcích a loukách. Nic ho však nelákalo víc než skoky. V pěti si na improvizovaném můstku hupsnul poprvé.
Když mu bylo devět, jeho tatínek zesnul. S maminkou Bedřiškou a sourozenci Věrou, Ladislavou a Zdeněčkem měl práce tolik, že sport byl jeho jedinou radostí „Otec zemřel v devětatřiceti, matce tehdy bylo třicet šest a zhroutila se. Krutý a těžký život, ale pro sport bylo důležité, že jsem byl od dětství připraven na překážky a nesnáze,“ říkal později Raška. Pracoval jako opravář obráběcích strojů. Vydělané korunky dal mamince.
Když ho odvedli na vojnu, mohl se tehdy na Šumavě po skocích steskem utlouct. Naštěstí o něm věděl věhlasný trenér Zdeněk Remsa, díky němuž se z Klatov dostal do liberecké Dukly. Stal se členem ikonických „Remsa Boys“. Raška se tak mohl učit od Motejlka, Matouše, Hubače a dalších.
Pod Ještědem našel druhou rodinu i ideální podmínky k tréninku. A taky přezdívku „Franta“, protože Remsovi připomínal reprezentanta Františka Felixe. Na horách pak Raškovi nikdo neřekl jinak.
Konkurence byla tehdy v Československu taková, že na olympiádě v Innsbrucku 1964 Raška vůbec nenastoupil. Z Rakouska tehdy vlakem odjížděl jako zpráskaný pes. Se skočkami chtěl praštit. Chmury ale zahnal a řekl si, že ještě všem ukáže…
Před olympiádou ve Francii se pustil do práce ještě houževnatěji. Ve vlastní posilovně dřel jako kůň. „Denně zvedal sedmadvacet tun,“ líčil ve slavné Pohádce o Raškovi Ota Pavel. A absolvoval pět tisíc skoků. Přesto do Grenoblu odjížděl bez valných ambicí. „Předem si nikdy nic nepřeju,“ tvrdil.
11. února 1968 se mu píle vyplatila. V olympijském závodě, který se kvůli nebezpečné prosolené stopě o hodinu zpozdil, nenašel s číslem 51přemožitele. Kamarádi ho pak nosili na ramenou. „Však to také není jen úspěch můj, ale celého kolektivu a hlavně trenéra Remsy,“ vyprávěl nadšeně Raška, který pak na velkém můstku vybojoval ještě stříbro. „Nejradši bych oslavoval s manželkou a dětmi, maminkou. Prostě v rodinném kruhu,“ přál si.
Stal se hrdinou národa. Na MS do Vysokých Tater mu pak přijelo fandit 100 tisíc krajanů. V roce 1969 také na mamutu v Planici překonal světový rekord. O dvě zimy později opanoval Turné čtyř můstků. Kariéru oficiálně ukončil při závodě veteránů v 1979.
Lyžař století Raška skonal po těžké nemoci pár týdnů před svými jedenasedmdesátinami 20. ledna 2012. Část jeho ostatků je na frenštátském hřbitově, kde jeho otec dělal hrobníka, část na Valašském Slavíně kolem dřevěného kostelíčku sv. Anny, kam jej slavnostně uložili přesně osm měsíců a osm dní po jeho skonu. Dnes tam vedle něj odpočívají další legendy československého sportu jako manželé Zátopkovi či Ludvík Daněk. Na pár metrech jsou tedy zkoncentrováni držitelé nevídaných dvanácti olympijských medailí.
