Zpověď biatlonisty Ondřeje Mánka: O anorexii, vztazích v týmu i známé babičce

Jaká byla sezona?

Přiznám se, že už před začátkem sezony jsem byl nervózní, jestli to bude k tomu, abych pokračoval dál nebo ne. Byl to poslední, zlomový rok před přechodem do chlapů…

Ale dopadlo to dobře, ne?

Ta sezona se vyvíjela postupně tak, že jsem od listopadu, kdy jsme začínali, až do konce března, kdy se konalo mistrovství světa, zrychlil zhruba o minutu na trati. Takže mě teď mrzelo, že končíme, protože ty poslední závody v Kazachstánu se mi jely fakt super. A i výsledkově tam byl ten postupný nástup až v podstatě do takového mého uspokojení. Před sezonou jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby se nám to podařilo vystupňovat právě k tomu MS.

A tam jste bral páté místo v individuálu a od medaile to byl jen kousek…

Chtěl jsem samozřejmě dát čtyři nuly, ale když si člověk na sebe vytvoří v hlavě tlak, je to pak těžké. Přestože já jsem spíš takový flegmatik a úplně si to nepřipouštím, tak jsem to nezvládl a udělal jsem dvě chyby, ale i tak to byl výborný výsledek. Samozřejmě ale můžeme pomýšlet výš, že třeba s jednou chybou by to bylo ještě jiné. Ale celkově to MS beru jako velký úspěch.

Mluvil jste o progresu, který jste od začátku sezony udělal. Co za ním stojí?

Všechno si to tak nějak sedlo. Nový trenér nám vyšel hodně vstříc. Já bydlím na Šumavě, ale v předchozích letech se hodně tréninků odehrávalo v Jablonci, což pro mě znamenalo vzít auto a dojet tam. Často se stávalo, že jsme zůstávali přes týden v Jablonci, na víkend mohli domů a pak od pondělí do pátku nanovo. Takhle to bylo třeba celý květen 2021 a mně se pak vlastně ani nevyplácelo jezdit domů, protože to mám čtyři hodiny cesty. Takže by tam pak ani nedocházelo k nějaké regeneraci, když strávíte v podstatě osm hodin během tří dnů v autě.

Ale teď jsme sice byli jen na jednom zahraničním soustředění, ale trenér se nám fakt věnoval. Mně individuálně. Vymýšlel mi tréninky, když jsem byl na Šumavě, aby to nějak na sebe navazovalo. A hlavně myslím, že jsem udělal obrovský progres v síle, protože síla a posilovna jsou nezbytnou součástí toho biatlonového tréninku a tam já jsem měl deficit.

Na začátku jste řekl, že jste nevěděl, zda budete pokračovat. Jaký je tedy verdikt?

Teď čekám na rozhodnutí svazu, jak to bude s týmy na další sezonu, ale právě na základě těch výsledků z mistrovství světa, kdy jsem viděl, že jsem schopen jezdit s těmi nejlepšími, tak mi rozhodně dává smysl pokračovat dál. Uvidíme, jak se bude vyvíjet ten první rok v dospělých, jak si to sedne a podle toho se zase odpíchneme dál.

Kromě toho, že jste naše biatlonová naděje, jste taky úspěšný influencer (na instagramu má Ondřej přes 41 tisíc sledujících, pozn. red.). Jak se to se sportem kombinuje?

Jak už jsem v tom dlouho, tak jsem naučený, že je to organické, ale kdybych to měl k něčemu přirovnat… Jasně, nemůže se to rovnat s tím, když ráno jde člověk v šest do práce a vrátí se v pět, ale v podstatě jste v práci každý den. Ti lidi jsou zvyklí na nějaké výstupy a stává se mi, že když se den dva nic neděje, tak už píšou, co se stalo. Ale jak říkám, dělám to od dvanácti let, takže už mám všechno zautomatizované a kombinuje se mi to dobře. Vlastně jsem přesvědčený o tom, že dneska už ten sport bez toho ani nejde dělat.

Pro sportovce je to obrovsky přidaná hodnota, když má za sebou publikum, které ho má rádo a které ho sleduje. Dneska se velmi málo stává, že by nějaká firma šla a chtěla vás podpořit jen za výsledky. Každý chce mít nějaký zisk, proto je vždycky lepší na sponzoring nebo potenciální partnerství ten, kdo má za sebou skupinu lidí, která ho sleduje, aby se to té firmě nějak vyplatilo.

A kdo ze sportovců to v českém prostředí dělá dobře?

Já bych řekl sebe (smích). Ne, já jsem hrozně pyšný na to, jaký posun udělala moje kamarádka Eva Puskarčíková. Za mě to zpočátku nedávalo moc hlavu ani patu, fungovala tam nahodile bez nějaké návaznosti, ale pak jsme se seznámili a ten její instagram nabral na obrátkách. Určitě šlo i o to, že na ni byl předtím větší tlak, protože díky své pozici v A-týmu byla neustále v televizi a snažila se soustředit jen na ten vrcholový sport. Po konci kariéry se pak uvolnila a je to hodně znát.

Spousta sportovců, když je na vlně a má ty příjmy z prize money, tak úplně nemyslí na to, co budou dělat po kariéře. Takže to nebudují a podle mě to je škoda, protože když potom skončíte… Myslím si, že tohle je i problém pár bývalých top českých biatlonistů, že ve chvíli kdy skončili a neměli ty sociální sítě našlapané, tak samozřejmě ti úplní fajnšmekři na ně nezapomenou, ale třeba mládež prostě nebude vědět, kdo to je.

Ale abych se vrátil k tématu, tak z mladých to dělají dobře třeba atletky Bára Malíková nebo Nikča Bendová nebo moje dobrá kamarádka Kačka Pauláthová, která loni ukončila kariéru.

Vy jste začínal už ve dvanácti na youtube, pak jste přešel na instagram, takže vaše základna nebudou asi čistě jen biatlonoví fanoušci, je to tak?

Myslim si, že kvůli biatlonu je tam tak 20 % lidí.  Mám tam hodně maminek, ty mi přinesla influencerka A.N.D.U.L.A, se kterou jsem se seznámil předloni a která má tu komunitu postavenou hodně na ženských, na maminkách. Je to skvělá cílovka, mám je hrozně rád. Prakticky mi vůbec nechodí žádné hejty. A.N.D.U.L.A pro mě vlastně znamená totéž, co Gábina Soukalová v biatlonu. Ta pro mě byla taková modla a v životě by mě nenapadlo, že bych se jako obyčejnej kluk ze Šumavy mohl s ní a dalšími celebritami seznámit. Takže to jsou dvě holky, které mi vlastně otevřely brány showbyznysu a hodně mě neučily.

S influencerkou A.N.D.U.L.O.U. pojí Ondru velké přátelství • Foto Instagram

Na instagram rád dáváte i ten biatlonový obsah. Jak na to reagují lidé z týmu?

Míval jsem s tím problémy, když jsem začínal, to vždycky někomu vadilo, že jsem třeba natočil něco o tréninku. Ale teď náš trenér Honza Burian se snažil být tolerantní, když jsem potřeboval tak mě i třeba v posilovně natočil. Chápal tu moji pozici, viděl, že bych bez instagramu nebyl schopný ten sport dělat. Není to prostě uzpůsobené tak, abych se tím sportem uživil. Co je ale zásadní, musel jsem vždycky na tom tréninku odvést stoprocentní výkon, jinak bych se samozřejmě žádného pochopení nedočkal.

Celkově myslím, že už si všichni zvykli, že dělám nějaké výstupy z tréninku a berou to prostě jako moji součást. Paradoxně ti lidi, kteří jsou starší než já a kteří se mi smáli, tak by to dneska chtěli mít taky.

Ondřej má na instagramu přes 41 tisíc sledujících • Foto Instagram

Vy už jste nakousl, že byste se bez instagramu neuživil. Jaká je tedy ta finanční stránka vašeho sportu?

Já jsem v reprezentaci od nějakých 16-17 let. Dali nás tam předčasně, protože spousta juniorů tehdy skončila právě z důvodu finančních podmínek. Vychází to tak, že ta biatlonová výplata by mi nestačila ani na to měsíční dojíždění ze Šumavy za tréninky, a to do toho nepočítám jídlo apod. Do Jablonce jsem začal jezdit, když jsem skončil v žácích, a do 17 jsem jezdil autobusem, což bylo 6 hodin cesty, ani jsem si pomalu nedošel na záchod, protože jsem měl zbraň, lyže, tašky... Vždycky jsem vyfasoval od mamky tisícovku a pak jsem s tím musel ten týden vyžít. Ke konci to kolikrát dopadlo tak, že už jsem musel být na čínských polívkách, proto mě mrzí, když pak někde zaslechnu, že jsem rozmazlený apod. Bydlím sice u rodičů, ale od 17 už nebylo potřeba, aby mi rodiče dávali peníze.

Myslím, že větší podpora sportující mládeže by spoustě lidem pomohla pokračovat o něco déle. Jde o to, že některé sporty prostě potřebují nechat ty své talenty „dozrát“. Jakmile rodiče nemají dost prostředků na to, aby udrželi své děti u sportu do věku, než se dostanou do reprezentace, tak prostě spousta těch mladých skončí. To je za mě obrovská škoda, ale je to problém napříč všemi sportovními odvětvími, nejenom biatlonu.

Mluvil jste o rodičích. To zázemí je pro mladého sportovce určitě zásadní…

 Ano, naši tomu našemu sportování (Ondřej má ještě bratra a sestru, pozn. red.) obětovali prakticky celý svůj život a já bych přál každému malému sportovci takové dětství, jaké jsme měli my. Rodiče do nás na svůj úkor investovali strašně peněz a můžu být jenom vděčný za to, jak mě vychovali. Jsem rád za prostředí i dobu, ve které jsem vyrůstal. Pro sport jsme vždycky měli všechno, co nám rodiče mohli umožnit, ale nebyli jsme vychovaní, že bychom dostávali něco jen tak. A dneska právě to sportování je hodně o tom….

Rodina Mánkových je navíc velmi akční. Váš tatínek byl ředitelem Národního parku Šumava a babička je známá malířka…

Já myslím, že vlohy k tomu, co dělám na tom instagramu, mám právě po babičce. Babička pochází z Prahy z velmi vážené rodiny. Babičky rodiče byli oba architekti, nebo děda byl architekt. Tady v Praze se babička poznala s dědou a pak šli na Šumavu, kde se vlastně narodil táta. Ale babička už i v tu dobu měla jít studovat školu malířskou školu do Milána. Pak teda otěhotněla a všechno tohle padlo. Ale i tak se tím malováním živila a dodnes má obrovské zakázky na malování přírody po celé republice. Myslím, že tohle je se mnou nějakým způsobem propojené. Já se přiznám, že docela věřím řekněme na nadpřirozeno. A jedna věštkyně mi řekla, že to, co měla naplnit babička, se nějak přesunulo na mě, a to mi přišlo zajímavé. Něco na tom bude.

Krom toho, že propojujete svět instagramu se sportem, jste taky jeden z mála mužů, kteří vnesli do veřejného prostoru téma poruch příjmu potravy. Jak jste tom na teď? Je váha stále téma?

Jakmile někdo má tyhle problémy jednou, tak už je to problém na celý život. Jsou tam určitá stádia, ale myslím si, že pořád to v té hlavě trošku je. Málo, ale myslím si, že se toho nezbavím. S novým trenérem jsme ale nastavili nějaký režim a můžu říct, že jsem teď naprosto v pohodě. Pořád tam ale prostě ten špendlík v hlavě je. I v důsledku toho, že mám nějaký určitý somatotyp po rodičích, nikdy jsme nebyli nějak extra hubení. Když potom vidíte ty ostatní závodníky, že jedí hodně a vypadají  super a jsou hubení, tak to řešíte. Tohle téma ale částečně k tomu vrcholovému sportu patří  a jsem rád, že se o tom teď konečně víc mluví. Zaznamenal jsem, že o náznacích těchhle problémů mluvili třeba Samuelsson nebo Christiansen. Myslím si, že to má mnohem víc chlapů, jenom se o tom prostě pořád tolik nemluví.

Co vás z toho tehdy vytáhlo?

Paradoxně to bylo po tom, co jsem si přivezl medaile z dorosteneckého MS. To bylo moje nejhorší období, kdy jsem na tom byl fakt špatně, ale zároveň ty výsledky byly takové, že když se vám to povede, tak si říkáte, ty vado, tak to je možná fakt klíč k tomu úspěchu. Ale rozhodně to tak není a podle mě to bylo jen nějaké přechodné období a zrovna se to načasovalo tak, že to tělo to zvládlo. Pak nastal covid a karanténa, tak asi to mi pomohlo.

Jak Ondřej popisoval období, kdy s poruchou příjmu potravy bojoval, a jak tehdy vypadal, se podívejte tady >>

Ondřej je velký kamarád s Evou Puskarčíkovou i Markétou Davidovou • Foto Instagram

V týmu trávíte pospolu opravdu hodně času, jaké jsou tam vztahy?

Já si myslím, že jsem tam taková trochu kontroverzní osoba, protože někdo třeba úplně nesouhlasí s tím, co dělám. Mají pocit, že tu energii nedávám na 100 % jen do biatlonu, ale to je znovu o tom, o čem jsme se bavili. Dokud nebudu schopen se biatlonem živit, tak musím dělat tohle všechno okolo, abych byl schopen nějakým způsobem fungovat. Ale shrnul bych to, že se všemi lidmi, kteří jsou vidět u mě na instagramu, vycházím hodně dobře. A zbytek jsou asi takoví známí nebo kolegové.

Ptám se na to i v souvislosti s tím loňskýmhodně emotivním vystoupením Markéty Davidové, kdy mluvila o téžkém údělu vrcholového sportovce a vyznělo to, že i v tak velkém týmu může být člověk vlastně hodně sám…

Určitě. Je to v podstatě, jako když jste lidmi v práci. Navíc, když má v tom týmu někdo něco navíc, tak už se dostáváte do nějakého střetu zájmů, kdy se to ostatním nebude prostě líbit. A myslím, že pro ty lidi, co se mají paradoxně dobře vlastní zásluhou, tak je to mnohdy těžší, než být ta ovečka z toho stáda. A zrovna Makula, to je tak hodnej člověk, já si jí lidsky hrozně vážím, protože přes všechny ty její úspěchy, to je tak hodná a skromná osoba. Tohle se moc často nestává, že lidi jako ona by byli tak extrémně skromní, pokorní, hodní a ochotní pomoct ostatním. To je opravdu jeden z mála takhle úspěšných lidí, co znám, s takovými vlastnostmi. Takže klobouk dolů.