22°C
Tenisový srdcař Štěpánek oplakává kamaráda Všetíčka (†58): Vidím ho na každém kroku...
Na kurtu by vypustil duši, žádný soupeř pro něj nebyl nepřekonatelný, tenhle zápas ale vyhrát nemohl. Zápas s vlastními emocemi... Tenisový srdcař Radek Štěpánek (44) oplakává Marka Všetíčka (†58), svého kouče a největšího kámoše. Před pár dny si vzal život.
Kdo jiný by měl o »Všéťovi« promluvit, když ne právě jeho letitý parťák »Štěpec«? „Pokusím se,“ špitl, když jej Blesk požádal o rozhovor. Hodně bolestivý a plný slz...
Člen rodiny
Nejspíš nikdo mimo rodinu nebyl Markovi blíže než vy. Jak si jej budete pamatovat?
„Jako nejčestnějšího, nejzodpovědnějšího chlapa, kterého jsem kdy za svůj život poznal. Jako milujícího tátu a manžela, který žil pro rodinu. Který měl rád život. Který byl strašně dobrý v tom, co dělal. Za mě nejlepší. Protože všechno, co v životě dělal, tak dělal srdcem. Proto jsme si byli tak blízcí.“
Čím vás nejvíce ovlivnil?
„Určitě přístupem k životu. Že život nebyl jenom o tenise, o výhrách a prohrách, o práci. Naučil mě si život i vychutnávat. Mezi spoustou věcí, které jsem na něm obdivoval, mě vyloženě fascinoval tím, že za těch dvacet let, co jsem ho znal, ani jednou nepřišel pozdě. Nikdy, za žádných okolností. To je na metál! A o člověku vám to hlavně hrozně moc vypoví.“
Dal vám radu, kterou se řídíte?
„Momentálně mám v hlavě všechny jeho věty... A těžko vám vypíchnu jednu nebo dvě. Je toho ve mně tolik, že...“
Byli jste naladěni na stejnou notu, že?
„Pro mě byl Mára člen rodiny. Za těch dvacet let jsme spolu prožili všechno ve dvou. Vítězství, pády, radost, smutek, štěstí, neštěstí. Všechno, co k životu patřilo, jsme prožívali spolu. Jako sportovci, ale hlavně jako kamarádi. On byl můj životní kámoš, absolutně bez debat.“
Čistý člověk
Vybavujete si vaše první setkání?
„Naprosto přesně. Já ho znal jako nejlepšího kondičního trenéra, který v tu dobu trénoval Švýcara Kratochvila. Poprvé jsme se viděli na turnaji ve Vídni v roce 2001, kdy byl po zákroku s nohou a přijel tam se sádrou o berlích. Já tehdy hrál jenom čtyřhru a pozval jsem ho na pokoj, kde jsem měl jako obrovskej profík flašku slivovice. Dali jsme si dva panáky a pokecali, protože předtím samozřejmě vedl Petra.“
A zanedlouho se stal právě Petr Korda vaším trenérem.
„Když jsem pak prorazil v singlu a dostal se do stovky, musel jsem hledat kondičního trenéra, kterého bych měl jenom pro sebe – do té doby jsem dělal kondici jen tak nárazově. A Petr mi řekl, že mu mám oznámit do 48 hodin jméno. Tak jsem zavolal Márovi a potkali jsme se. V hotelu Hilton v Praze. Dodnes vidím, jak měl na sobě kostkovanou košili, přes to lacláče, pátračku jak Sherlock Holmes... Přišel, pozdravili jsme se, já si sedl a on říká: „Tak závodníku, povídej.“ Závodníku... To slovo už nikdy nebude mít takovej význam...“
Jaký byl váš první dojem?
„Já k němu od první vteřiny vzhlížel díky tomu, co dokázal s Karlem Nováčkem a s Petrem. Myslím, že jsem ho šokoval. Měl za sebou tyhle profíky, přijel za mnou poprvé do Prostějova a já si dal před ním na snídani bagetu a dvě kakaa. Šli jsme trénovat a on schválně změnil trénink. Vzal mě na ovál a dal mi tam intervaly, takže jsem tu snídani hned odevzdal a už ji od té doby nikdy v životě neměl.“
Výchovná lekce beze slov?
„Přesně. Nemusel mi nikdy říct: „Ty vole, co to snídáš?!“ On nebyl přikazovač. Klidně mě nechal se spálit jenom proto, abych tu zkušenost měl. Protože když vám spoustu věcí lidi řeknou, stejně to nepochopíte, dokud se nespálíte. Zíral, když pak viděl můj první oběd mezi tréninky. Jeli jsme za Prostějov do motorestu, tehdy jsem si dal frankfurtskou, dva rohlíky a svíčkovou se šesti... On říká: „Co to má znamenat, vždyť za hodinu hraješ?!“ A já na to: „Úplně v pohodě, já jsem takhle zvyklej.“ Musel být v šoku, co jsem za amatéra.“
Marek byl považovaný za obrovského machra přes kondici. V čem byla jeho výjimečnost, když kondičáků běhá po světě milion?
„Byl prostě vepředu, sám hrál hokej, sportoval, měl to i vystudované. Vyprávěl mi, jak si všichni klepali na čelo, když poprvé dělal v Přerově s Karlem Nováčkem strečink. Ale nejde pouze o kondici, hráč se neskládá jen z fyzičky a z pinkání do balonu. Klíčový je i lidský faktor, a to jak on byl čistý člověk, to je výjimečné. Nejenom v tenisovém světě, ale i v normálním životě.“
Jak vás přeměnil?
„Kompletně. Já běhal po patách, nevěděl jsem, co je strečink, strava. Když si mě šel poprvé otestovat a udělali jsme šestnáct vstupních testů, ve čtrnácti z nich jsem byl horší než on. Na kole jsem vyvinul rychlost 165 a on mi říkal: „No, to je slušný, závodníku, ale já jsem jednou trénoval kamaráda, který dělá hlídače v baru a ten jezdil 225. Máme před sebou dost práce.“ A nakonec ze mě udělal jednoho z nejlíp se hýbajících hráčů, pohyb byla moje doména.
Naprostý profík
Markova sebevražda všechny šokovala, každý ho měl za pohodáře, kliďase. Jak vlastně vypadal bez nálady, naštvaný?
„Mára byl takový profík, že ať se dělo cokoliv, tak to moc nedával znát. Věděl, že tam je pro toho hráče. I když mu třeba nebylo dobře anebo měl jako každý člověk nějaké starosti, nikdy to neovlivnilo jeho přístup k práci. U nás to nebyl jen vztah hráč – trenér. Stokrát jsme se na to oba mohli vyprdnout, ale nikdy jsme to neudělali, ani jeden, ani druhý. Protože to prostě bylo něco víc...“
Měli jste hodně společného. Milovníci Rockyho či Kmotra, komedií nebo třeba hokeje, který teď běží v televizi. Když zahlédnete něco z toho na obrazovce, nenaskočí vám hned váš zesnulý kamarád?
„Já ho vidím na každém kroku a nepotřebuji k tomu televizi...“
Ozývali se vám po tragédii tenisoví parťáci ze světa? Nebo se snažíte být spíš mimo dění?
„S tím, co jsme s Márou prožili, je nemožné zůstat mimo dění. Je tady jeho rodina, manželka a syn. Zprávy mi přicházejí, telefon zvoní, je to všechno krásný, ale...“
I po slavnostním ukončení vaší tenisové spolupráce jste si zůstali blízcí, že?
„V tomto tenisovém světě je to nenormální, ale u nás se nezměnilo vůbec nic. Pořád jsme řešili všechno spolu.“
Vybavujete si vaše poslední setkání? Markovu poslední větu, která se vám nejspíš donekonečna honí v hlavě?
(dlouho vzlyká) „To je tak těžký... Asi už... Omlouvám se...“
