Z Valašska do elity. Máma Noskové o nemoci i penězích: Z práce jsem odešla
Vychovat úspěšného sportovce není jen tak. Své o tom ví Ivana Nosková, matka tenisové hvězdičky Lindy. Kariéře osmnáctileté dcery obětovala s manželem spoustu úsilí i peněz. Odešla ze zaměstnání, moře času trávila cestováním na turnaje, válčila s napjatým rodinným rozpočtem a do toho řešila vlastní závažnou nemoc. O tom, jak náročné je zasvětit život kariéře dítěte, promluvila před časem v rozhovoru pro Sport Magazín.
Patří mezi nastupující generaci českých tenistek. Linda Nosková vyhrála juniorské Roland Garros, v roce 2023 se dvakrát prodrala do finále turnaje WTA (v Adelaide a v Praze) a aktuální sezonu odstartovala fantastickou jízdou. Po výhře nad světovou jedničkou Igou Šwiatekovou slaví postup do čtvrtfinále, protože její osmifinálová soupeřka Elina Svitolinová zápas v prvním setu skrečovala. A to je Noskové teprve 19 let. Aktuálně drží 50. místo ve světovém žebříčku, avšak experti věští, že tohle rozhodně nebude konečná.
To, co se běžnému fanouškovi může zdát jako raketový vzestup, mělo daleko složitější vývoj. Vedle talentu a poctivé dřiny na kurtu stojí za úspěchem stejně jako ve spoustě dalších případů i houževnatost rodičů. Ivana Nosková je toho důkazem.
Má tenis u vás v rodině tradici?
„To určitě ne. Já jsem byla dřív blázen do koní. Zhruba do svých 39 let jsem se tomu věnovala opravdu hodně. Pracovala jsem v plemenářské stanici a jezdili jsme i na parkurové závody. Tenis se mi strašně líbil, ale starost o koně zabírala tolik času, že na další sport už žádný nezbýval. Do toho jsem se musela starat o děti, barák… Opravdu to nešlo. Vždycky jsem si říkala, že až třeba jednou bude volno, tak se na to dám. A nakonec se to okolo čtyřicítky opravdu povedlo.“
Jak jste se tedy k tenisu dostala?
„Mým manželem byl akademický sochař. Měli jsme spolu dva syny a žili jsme poměrně umělecký život. Po 18 letech jsme se ale rozvedli. Můj nový manžel byl sportovec, který běhal maratony, plaval, bruslil a mimo jiné hrál i tenis. Když jsme se brali, bylo mi 39. Svěřila jsem se mu, že se mi tenis vždycky líbil, a tak jsem kolem čtyřicítky opravdu začala chodit na kurty a manžel mě učil pinkat. K tomu jsme si říkali, že bychom ve druhém manželství, v druhé půlce života, mohli stihnout ještě i miminko. A tak se nám narodila Linda. Když jsem byla na mateřské, trávili jsme na kurtech poměrně hodně času. Manžel pracoval jako výpravčí a chodil na dvanáctihodinové směny. Díky tomu měl i dost volna. Malá se tam mezi námi pořád batolila, až to dopadlo tak, že jsme jí koupili malou raketu.“
Manžel tedy trénoval vás obě?
„Napřed nám Linda jen sbírala míčky. Když jí byly tři, čtyři roky, manžel ji začal i trénovat. Postupem času jí to začalo jít líp a líp. Nebylo to tak, že bychom byli nějací velcí tenisté, kteří nutí dítě, aby to někam dotáhlo. Linda měla i spoustu dalších aktivit. Plavala, jezdila na kole, chodila do atletiky, na aerobik, ke koním… Měla toho strašně moc. Denně jsem ji vodila třeba na dva kroužky. Občas jsem přestávala mít přehled, co který den je a co jí mám přesně nabalit. A to teprve chodila do školky.“
Kdy přišel zlom, a dcera se začala věnovat jen tenisu?
„Bydlíme na přehradě Bystřička, v krásném údolí mezi Vsetínem a Valmezem. Naše představa byla taková, že až začne chodit do školy, přihlásíme ji do tenisového oddílu ve Valmezu, kde začínal i Tomáš Berdych. A tak jsme to i udělali. Po nástupu do první třídy začala trénovat zhruba třikrát týdně. Pak přišel i první tenisový turnaj. Pamatuju si to jako dnes. Lindě bylo nějakých šest, sedm let a dostala dvě nuly od mladší holčičky. Pomyslela jsem si tenkrát: Ty brďo, my se tak snažíme, a ono to stejně nejde. Manželovi to hned došlo a říká: Víš co, to je asi málo, bude muset přidat. Já ji budu trénovat víc a budeme jí třeba platit i nějaké soukromé hodiny. Nebyli jsme na tom po finanční stránce ale bůhvíjak. Všechny majetky jsme nechali bývalým partnerům a začínali jsme od nuly.“
Častější tréninky přinesly výsledky?
„Jednou vyhrála, podruhé prohrála, nic mimořádného. Linda říkala, že ji to baví, takže jsme na turnaje jezdili dál. Když jí bylo zhruba osm, přijeli jsme na nějaký bezejmenný baby turnaj na Vsetíně. Linda tam určitě patřila k těm lepším. S holčičkou, která měla hrát proti nám, tam přišel takový brýlatý děda bez vlasů a Lindě povídá: Zavaž si pořádně boty, ať ti to neuklouzne. Myslela jsem si svoje, ale řekla jsem jí, ať si ty tenisky raději opravdu utáhne. Linda té holčičce nakonec dala nějaký šílený výprask 4:0, 4:1. Když jsme pak čekali na další kolo, podívala jsem se na Lindu a ona tomu dědečkovi seděla na klíně. (směje se) Nevěděla jsem, co to má být, tak jsem tam hned chtěla jít dělat pořádek. Naštěstí jsem to ale neudělala. Ukázalo se totiž, že ten pán je tatínek Radka Štěpánka. Pak za mnou přišel a ptal se mě, kde trénujeme. Řekl mi, že vidí, že má Linda talent, a ať kontaktuji pana Machovského, který nám poradí, co dělat dál.“
Poslechla jste ho?
„Ano, zjistili jsme, že pan Machovský je bývalý manažer Prostějova, který v té době vypomáhal v soukromém klubu Na Dolině blízko Rožnova. S Lindou jsme tam přijeli a ona mu ukázala, co všechno umí. Nakonec jsme dostali nabídku. Řekl nám: Budete sem jezdit denně a já budu určovat, jak budou vypadat tréninky. S manželem jsme po sobě pokukovali, kolik to bude asi stát. Oba nás hned napadlo, že na to určitě nebudeme mít.
