Účastník čtyř olympiád, para hokejista Zdeněk Krupička: Já jsem důkazem, že hokej může hrát každý!
Úspěšný reprezentant v para hokeji a florbalu, medailista z mistrovství světa a účastník čtyř olympiád. To je velkolepá vizitka kolínského rodáka Zdeňka Krupičky (44), hrdého hráče pražské Sparty. Drsného chlapa, kterého nezastavila v jeho vytoužené sportovní kariéře ani těžká vrozená vada a ani dětství a mládí po ústavech.
Narodil jste se s rozštěpem páteře, takže nohy se vám nevyvíjely správně. Přesto jste to dotáhl až do reprezentace a na čtyři olympiády. Co bylo vaším hnacím motorem?
„Určitě moje odhodlání dokázat něco za každou cenu, nepoddávat se nepřízni osudu. Vzít to, jak to je, a pokusit se překonat všechny překážky na cestě. Od dětství jsem byl velký sportovní nadšenec a chtěl to někam dotáhnout i s takovým hendikepem. Tak jsem dřel a snad jsem důkazem toho, že hokej může hrát opravdu každý!“ (usmívá se).
Je pravda, že jste strávil po ústavech skoro celé dětství?
„Narodil jsem se v roce 1980, tedy v době, kdy režim rozhodně nechtěl ukazovat veřejnosti postižené děti. Snažil se je držet v ústraní. Moje maminka z toho byla nešťastná. Postupně jsem byl v kojeneckém a pak dalších ústavech, později v Jedličkově ústavu.“
Bylo to tak, že jste ani nesměli ven za brány ústavu?
„Je to pravda, když jsme pak po roce 1989 mohli konečně ven, jedna moje kamarádka z ústavu říkala, že jí to venku připadá, že je někde v cizině. A hned jsme se všichni rozprchli po celém Vyšehradě a museli nás pak nahánět zpátky. Každopádně s řadou lidí v Jedličkově ústavu jsem měl moc hezký a blízký vztah, jezdil i k nim domů. Byla to taková moje druhá rodina. A také jsme tam pěkně řádili s kamarády a dostal jsem se tam ke sportu. Tam to všechno začalo.“
A jak jste se dostal k para hokeji?
„Hokej jsem měl vždycky rád, jako fanoušek jsem »chodil« na Spartu, a vůbec jsem netušil, že existuje nějaký para, tehdy ještě sledge hokej. Tím pádem jsem ani nedoufal, že bych mohl kdy hokej hrát. I když jsme to už s klukama z Jedličkárny zkoušeli na normálním vozíku, což moc nešlo. A pak zasáhla náhoda. Nevím přesně v kterém roce, zhruba před 20 lety, se konala předváděčka para hokeje na stadionu Kobry Praha. Tak jsem se tam byl podívat a vyzkoušel si ho. A hrozně mě to nadchlo!“
A začal jste trénovat?
„Dokonce mi kluci z klubu Berani Zlín tehdy řekli, ať s nimi hned jedu do Švédska na turnaj klubů. Jel jsem, ale na ostrý zápas jsem si ještě netroufl. Teprve jsem se seznamoval se speciálními hokejovými saněmi. Jezdit na nich jsem se sice naučil docela rychle, ale horší bylo zkoordinovat to s hrou hokejkami. A protože nejbližší klub, kde hráli para hokej, byl pro mě v Kolíně, tak jsem začal hrát za místní Draky.“
Pak jste hrál za Zlín?
„Dojíždění z Prahy do Zlína bylo sice hrozné, ale chtěl jsem hrát s nejlepšími, tak jsem to nějakou dobu zvládal. Pak mě ale napadlo, že bych mohl zkusit založit oddíl para hokeje i na Spartě, když tam znám tolik lidí, od uklízečky přes hráče, trenéry až po vedení klubu. A povedlo se, s brankářem Michalem Vápenkou jsme do toho šli, přišli k nám sami i hráči z jiných klubů, některé jsme oslovili, sešel se dobrý tým. Získali jsme hned na začátku dvakrát titul mistrů ligy. To už je nějakých 15 let, letí to.“
Dostal jste se do reprezentace, bojoval jste na čtyřech olympiádách!
„To považuji za svůj největší sportovní úspěch. Na první paralympiádě ve Vancouveru v roce 2010 jsem z toho byl úplně paf, něco úplně nového, a na to vzpomínám nejvíc. A viděli jsme také, jak to hraje světová špička, tedy Američané a Kanaďané.“
Od nich jste dostávali pořádné nakládačky, co?
„Přesně tak, 10:2 a podobně, ale postupně jsme se začali zlepšovat a dotahovat je. Od mistrovství světa v Ostravě v roce 2019, kde jsme ještě dostali od Američanů 2:10 a skončili čtvrtí, jsme se už začali účastnit tréninkových kempů s nimi, a přineslo to ovoce. Před pár dny naše reprezentace na světovém šampionátu skončila třetí a s USA prohrála jen 1:3. Už se přibližujeme k těm dvěma nejlepším týmům, i co se týče fyzické připravenosti a silového pojetí.“
Jak trénují Američani?
„Je tam sice také dril, fyzička a tak, ale častěji na individuální bázi, zatímco tréninky jsou spíše nastavené tak, aby to člověka bavilo. Základem je soutěživost a hravost.“
Je pravda, že američtí para hokejisté jsou většinou vojáci, kteří ve službě přišli o končetinu?
„Je to tak. Když mají zájem, tak je díky nastavenému systému hned zapojí do programu para hokeje. Tím pádem je jich hodně a mají velkou kvalitu. Na jednotlivé posty je tam velká konkurence. Jako vojáci mají ohromný fyzický fond, hrají proto velice silový hokej. Kanada zase hraje víc kombinačně a těží z velké členské základny.“
Para hokej je u nás na vzestupu, napomáhá tomu i větší zájem veřejnosti a sponzorů?
„Samozřejmě, i proto jsem rád, že jsem ambasadorem Coca-Coly, která podporuje para hokej a také ženský hokej. Díky tomu se již dostaly i u nás do povědomí veřejnosti. Hokej miluju, je to úžasný sport a mohou se mu věnovat opravdu všichni bez rozdílu, když mají vůli něco dokázat a překonat sebe sama. Mám radost, že to tak vidí i tak velká firma, jako je Coca-Cola.
Měl jsem možnost si vyzkoušet parahokejové saně a můžu říct, že jen udržet se na nich na ledě není nic jednoduchého…
„Udržení balancu je o rovnováze. Pak si zkoušíte pomalu se naklánět a samozřejmě několikrát upadnete. Když už se rozjedete, tak vás ty nože drží, ale nejtěžší je to na začátku, než se dáte do pohybu. To je jako stát na kole, když se pak rozjedete, je už jednoduché se na něm udržet."
Jenže součástí téhle jízdy jsou i finty s hokejkami, to chce velkou koordinaci, co?
„Když držím hokejky za čepele a odrážím se, je to jednoduché, ale když chci hrát, musím si je chytit v horní části, a to už je horší. Ze začátku jsem byl rád, že jsem se na saních udržel, ale tréninkem to šlo lépe a lépe. To je velký problém u nováčků. Oni nás vidí, jak lítáme na ledě jako draci, děláme stahovačky, kličky, střílíme, bodyčekujeme a tak, a když si to přijdou zkusit, celý trénink jen padají. Těžko se jim vysvětluje, že jsme na začátku také jen padali.“
Jakou roli hraje stavba a naladění saní, jejichž minimální délka je podle regulí 80 cm?
„Zásadní! Já jsem je k mé (skoro) úplné spokojenosti a funkčnosti ladil deset let! “
Je rozdíl, když se k tomuto sportu dostanou lidé po úrazu, ztrátě končetiny nebo když se bez končetin už narodili?
„Je to velký rozdíl. Lidé, kteří jsou po úrazech a ztratili třeba jednu nohu, mají zdravé tělo, hlavně břišní a zádové svalstvo, tím pádem si hodně pomáhají trupem. Já proto vždycky musel makat víc než ostatní, nemám tělo takto zdravé. Takže pro lidi, kteří mají vrozenou vadu jako já, je to trošku náročnější. Ale když chcete, vůlí a tréninkem to dokážete!“
S jakým hendikepem mohou lidé para hokej hrát?
„Vesměs sem spadají lidé po amputaci jedné nebo obou nohou. A ti s vrozenými vadami, kdy mají nevyvinuté končetiny, tím myslím nohy, protože bez rukou se v našem sportu nemohou obejít. Dnes už jsou ve špičkových týmech v podstatě jen hráči po amputacích. Ale i to je výzva a naděje pro všechny, kteří zažívají po amputaci těžké depresivní chvíle. Takhle mají šanci sportovat dál a zapojit se i do vrcholového sportu.“
V současnosti už nejste aktivní reprezentant?
„Nejsem, mám už svoje léta (usmívá se), ale jsem součástí reprezentace jako mentor, snažím se předávat zkušenosti a učit mladé adepty našeho sportu hlavně na nováčkovských kempech. A jsem připravený, když bude potřeba, zase reprezentaci pomoct.“
V lize za Spartu ale pokračujete aktivně dál?
„Samozřejmě, život bez sportu si moc nedokážu představit, a jak už jsem někde řekl, tak bych byl moc rád, až jednou nadejde ta chvíle a opustím tento svět, tak aby to se mnou švihlo na ledě nebo na palubovce, při sportu, ne v posteli!“
Vedle para hokeje hrajete na špičkové úrovni také florbal?
„Ten mě také moc baví a s reprezentací máme pořád medailové úspěchy, hrajeme na palubovce na speciálně upravených vozících, je to docela fofr! Teď jsem se srazil s jedním protihráčem, až jsem s celým vozíkem přeletěl za mantinel! Jak pořád mluvíme o sportu, tak bych ještě chtěl říct, že vedle toho i normálně chodím do práce (usmívá se). Dělám v tiskárně dokončovací ruční práce, třeba s kalendáři.“
Vaším velkým koníčkem je rybaření?
„Zrovna za dva týdny jedeme do Norska na loď na ryby, poprvé, tak se na to moc těším.“
Bydlíte sám, nebo máte nějakou asistenci?
„Mám v Praze byt, kde zatím bydlím sám, všechno zvládám a jsem soběstačný, což je super. Snad jedině to vaření mi moc nejde. Naštěstí mi sem tam připraví nějaké dobré jídlo přítelkyně a ta umí vařit perfektně!“
Tím »zatím« myslíte, že by se to mohlo změnit?
„Uvidíme, s přítelkyní se vídáme často, ale zatím spolu nebydlíme...“
Už jsme mluvili o vaší rodině, stýkáte se?
„Jasně, bohužel maminka už zemřela, ale s tátou se normálně vídáme. I s bráchy. K tomu, co žije v Americe, občas lítám a mladší bratr Jirka se mnou hraje para hokej za Spartu. A s jeho syny, mými synovci, jezdíme na ryby. Máme super vztah. Já s bráchama ostatně nikdy neměl problém, oni jen nevěděli, proč skoro nejezdím z ústavu domů. Nevěděli, že nesmím...“
Víte, že...Na světovém šampionátu hokejistů v Praze a Ostravě podporovala český para hokej firma Coca-Cola projektem Dobrogóly. Za každý český gól na turnaji věnovala českému para hokeji 10 000 korun, celkově pak půl milionu korun. |
