Lékař nároďáku Krejčí je světový zápasový rekordman, pohodář a vypravěč: Pořád hraju čáru
Kratochvíle při tréninku. Lékař národního áčka Petr Krejčí (74) čutne balon od postranní lajny k čáře velkého vápna a jde se mrknout, kam doputoval. Je to lítý boj!
Měří se každý centimetr a vyhrává ten, kdo má merunu nejblíže bílé hranici šestnáctky. Jak jste na tom v tomhle přeboru realizačního týmu, pane doktore?
„Tam patřím mezi nejlepší (s úsměvem). S trenérama to mám sice někdy jen tak tak, abych nebyl poslední, ale mezi masérama je to dobrý. Hraju to rád. Je to to jediné, co nám na tom fotbale ještě jde.“
Hrajete o něco?
„S trenérama ano, čemuž naštěstí unikám, a my hrajeme o čest.“
A vy se světovým unikátem v životopise. Přes tři stovky zápasů u reprezentace nemá podle statistik žádný jiný lékař. Co vy na to?
„Říká se to. Přes tři sta jich bylo, dohledal bych přesný počet v mobilu, ale já nevím, jestli je to rekord. Do roku 2016 jsem byl u všech utkání, teď je nás tam víc, takže se střídáme. Už to tak nepřibývá, ale tři sta jich bylo, myslím, loni na podzim v Budapešti.“
Vzpomenete si na ten první?
„To si přece vzpomene každý. Jako na první sex nebo první známku ve škole. V Norsku v roce 1995. Kvalifikace na mistrovství Evropy do Anglie. My jsme byli skoro nepostoupený, Norové skoro postoupený, ale po remíze 1:1 jsme postoupili my a byli jsme pak druzí na Euru. Takže to si pamatujete vždycky.“
Máte zápas, který vás nejvíc potěšil, a který naopak hodně zklamal?
„Nejhezčí utkání v historii naší reprezentace bylo to s Nizozemskem na mistrovství Evropy 2004 (3:2). Pak mám ještě dva krásné zápasy z éry trenéra Dušana Uhrina. Hráli jsme s Jugoslávií nebo se Srbskem v Bělehradě, kde bylo snad sto tisíc diváků, a pak se Španělskem ve Valladolidu. Oba jsme prohráli, takže to byly dva krásné zápasy se špatným výsledkem.“
A nejošklivější?
„Nejstrašnější zápas, který jsme obrečeli, bylo utkání na mistrovství Evropy 2008 s Tureckem v Ženevě. Vedli jsme 2:0, já už jsem šel v 75. minutě otevírat obálky na doping, a když jsem byl ve dveřích, dostali jsme gól. Říkal jsem si, že je to jedno, abych nebyl nervózní, tak jsem si dal kafe. Když jsem se vrátil, už to bylo 2:2 a pak jsme vypadli a jeli domů. To bylo nejstrašnější.“
Zažil jste jedenáct trenérů nároďáku. S kterým z nich byla největší legrace?
„Nejzábavnější byl Karel Brückner. On sice vypadal nepřístupně, lidi se ho pomalu báli, že s ním je špatná komunikace, ale sranda s ním byla nepředstavitelná. Když někomu vypravuju historky s ním, tak si myslí, že si dělám srandu já. Měl úžasný humor.“
Sem s těmi historkami, pane doktore.
„Dám dvě. Kluci fasují od Pumy kartičky a Karel je fasoval taky. Tenkrát jich dostal každý pět tisíc a jednou jsme stáli v Teplicích u autobusu a přišli k němu takoví dva kluci, dvanáct, třináct roků, a kluk říká: Pane trenére, taky máte ty kartičky? On už je měl připravené, podepsané a řekl: Mám. Vytáhl čtyři a dal mu čtyři. A ten kluk povídá: Máte ještě nějaké? No a Karel mu řekl: „Mám jich ještě 4996.“
Krása a ta druhá?
„Když jsme hráli už v podstatě o život na mistrovství světa 2006 s Itálií. Museli jsme vyhrát, jenže Honza Koller měl natržený sval a Milan Baroš opíchanou nohu, sotva lezl. Šli jsme ke střídačce a Karel říká: Doktore, vidíš tu italskou střídačku? Já říkám: No, vidím, co se tam děje? On na to: „No tam sedí mezi náhradníky Del Piero a Inzaghi. Neuděláme je na hostování? Takový měl Brückner humor.“
Poznal jste spoustu hráčů. Vzpomenete si na největšího bolestínka v národním týmu a na největšího držáka, který by hrál i se zlomenou nohou?
„Bolestínek mě úplně nenapadá, ale když si vzpomenu na stachanovce, co by nešli z placu nikdy, tak z těch současných mě napadá Vláďa Coufal. To je hráč přesně podle mého gusta. Toho nerozhází nic. Z těch starších to byl určitě Jirka Němec. Tyhle bych dal za největší tvrďáky.“
Pojďme k vašemu kufříku. Co v něm máte?
„Jsme u týmu čtyři a každý má svoji představu, co si s sebou bere. Takže já mám věci, které se dají používat hlavně na hřišti. Věci na zástavu krvácení, obvazový materiál.“
Když zraněný hráč leží na druhé straně, vy k němu musíte běžet. V jaké jste ve vašem úctyhodném věku formě?
„Byl jsem ve výborné formě, protože jsem se před mnoha lety živil běháním. Běhal jsem za nároďák. Teď je to trošku horší, když tam běžíte s tím kufrem, ale pro mě je hlavní problém, abych neztratil brýle. Mám je v kapsičce, tak jak hopsám, aby mi nevypadly. Kdyby mi vyskočily, tak bych tam byl trošičku zbytečný. Jinak tam doběhnu bez problémů.“
Někdy se přihodí, že při obstřiku nohy záchranná četa omylem vstříkne látku hráči do obličeje. Stalo se vám to?
„Tak to jste musel vidět u někoho jiného (rozesmátě). To se nám nestalo ani stát nesmí. My jsme s maséry, kteří špíchají, sehraní. Každý ví, co má dělat. My většinou jen odhadujeme, jestli je to u toho hráče na pokračování v zápase, nebo ne.“
Jste v kondici, máte naběháno a sálá z vás pohoda. Vydržíte u nároďáku ještě dlouho?
„Dlouho ne. Naběháno mám, ale také železné koleno a pamatuju táty těch kluků, co jsou tady. Je pravda, že mezi nimi mládnu, chci se jim mentálně trochu vyrovnat, ale nemůžu si udělat ostudu, aby mě při tréninku odnesli z hřiště. To bych opravdu nerad.“
