Česká obhájkyně wimbledonského titulu Vondroušová: Dojemná slova o nejbližších!
Vyděsilo ji zranění z turnaje v Berlíně, ale do Londýna nakonec letěla s úsměvem. Tenisová hvězda Markéta Vondroušová (24) je fit a připravena na velkou misi: Pokusit se obhájit loňský senzační titul z Wimbledonu!
Měla jste po příchodu do areálu mrazení v zádech?
„No, snažím se spíš si to nějak jakoby užít než myslet na to, že musím něco obhajovat...“
To avizujete už od grandslamové Paříže, že ve Wimbledonu máte splněno a budete si ho užívat. Copak to jde?
„ Ale jo, zápasy si užívat fakt můžete. (smích) Když je člověk v pohodě a baví ho to, proč ne? Už ten minulý rok jsem si vychutnávala. Samozřejmě stres tam je, člověk chce vyhrávat. Ale abych hrála dobře, musím se tenisem bavit, i když vím, že letos nervózní budu hodně. Centrkurt, tlak, velká očekávání... Uvidíme, co to se mnou udělá.“
Jaké máte cíle?
„Žádné. Tráva je fakt zrádná, takže se nesnažím si dávat nějaké velkolepé cíle. Budu se hlavně snažit to nějak zvládnout v hlavě, no...“
Coby obhájkyně zahájíte v úterý ve 14:30 program na centrkurtu. Jaké to je, vědět s předstihem, kdy a kde hrajete?
„Báječné! Nám se úplně nestává, abychom rok dopředu věděli, kdy máme zápas. Je to skvělý, můžeme se nachystat. Třeba máma ví, kdy budu hrát, tak se na to připravovala už půl roku.“ (smích)
Loni v hledišti absentovala, ale letos ji v lóži mít budete, že?
„Jo jo, přijela se ségrou, další lidi se budou točit po pár dnech. Mamka z toho už má chudák strach, být na tom centru, ona to všechno docela extrémně prožívá... (smích) Ale jsem moc ráda, že jsou tady, celé si to spolu užijeme.“
Na společné chvíle s nejbližšími se asi těšíte nejvíc.
„Přesně tak. Máme stejný barák, co jsme měli minulý rok. Je fakt hezkej, známe ty lidi, je to tam vážně moc fajn. Když bude čas, vyrazíme možná někam do města, i když trochu pochybuji. Loni jsme nebyli nikde.“
Je pro vás wimbledonský areál něčím výjimečný: dýchne na vás atmosféra?
„Určitě, je to prostě Wimbledon. I dřív, když jsem tady nehrála dobře, jsem cítila tu výjimečnost. Historie, tráva, jahody...“
Mlsáte jahody?
„No jasně, vždycky po obědě nebo po trénincích. Myslím, že každej se jimi tady docela cpe.“ (smích)
Pamatuj si vše!
Kdybyste se v myšlenkách měla vrátit k loňskému triumfu, který moment byl vůbec nejsilnější?
„Řekla bych čtvrtfinále s Pegulaovou, ten zápas to celé zlomil. A pak když jsem šla po finále do boxu za mými nejbližšími. To byla největší odměna vidět tam ty lidi a prožívat úspěch společně.“
Vychutnala jste si doprovodné akce jako setkání s princeznou Kate či večeři šampionů?
„Já si to chtěla užít, jenže člověk byl fakt v jednom kole a je těžké si vše vrýt do paměti. Slezla jsem z kurtu a pořád se něco dělo. Proto jsem se třeba snažila tu naši oslavu na baráku naplno vnímat, abych si prostě ty zážitky zapamatovala nadosmrti. Aby to nebylo ve stylu: Hurá, tak se to stalo, a jedeme dál.“
Máte kromě menší repliky talíře i nějakou další hmatatelnou vzpomínku na triumf?
„Mám odznáček do toho jejich klubu šampionů, nebo co to vlastně je. (smích) Oni dávají spoustu věcí. Dostala jsem třeba obrovskou knihu s mými fotkami od prvního kola až po slavnostní večeři. Je krásná.“
Už víte, jak vaše doživotní členství v klubu funguje?
„Moc ne, musím všechno zjistit. Ale mám dojem, že všichni vítězové mohou hrát na centru, po celý rok vstoupit do areálu a tak. Poptám se.“
Máte odznáček, knihu, a co třeba ikonické wimbledonské ručníky? Sbíráte je?
„Z loňska nemám doma ani jeden! Dostala jsem vítězný ručník i se jménem, ten jsem dala taťkovi. Já je spíš rozdávám.“
Loňský triumf pro vás znamenal i šek na bezmála 70 milionů korun. Co jste si koupila?
„Nic. Slavili jsme v Londýně a pak na Štvanici. Takže já mám spíš zážitky s těmi lidmi, než abych někam letěla na dovolenou nebo si něco koupila.“
Pomoc, veteránka!
Markéto, všimla jste si během roku, že se změnil pohled soupeřek na vás? Zdraví vás? Vidíte strach v jejich očích?
„To asi úplně ne. Spíš na kurtu jsem cítila, že proti mně neměly co ztratit, zatímco já musela vyhrávat. To byla největší změna. Ony ty holky hrají všechny dobře a je jedno, jestli je na žebříčku patnáctá nebo padesátá. Jenže lidi si myslí, že když jsem desítka, tak budu furt hrát semifinále nebo finále, což takhle bohužel úplně nefunguje.“
Těsně před startem Wimbledonu jste slavila 25. narozeniny, což možná fanoušky zaskočilo – mnozí vás už považují za veteránku...
„No já sebe taky! (smích) Pan Hřebec mi vždycky říkal, že tenisový život hrozně rychle utíká, a taky to už vnímám. Přijde mi, jako bych začala hrát ty turnaje teprve nedávno, bylo mi osmnáct, teď najednou pětadvacet... Je to kolotoč. Z turnaje na turnaj, dokončíte sezonu, pauza, příprava a zase znovu, pořád dokola. Letí to. I proto si chci všechno vychutnávat, jak to jen jde. I ten letošní Wimblas.“
