Kdo si počká, ten se dočká aneb... Bradburyho zlatý zázrak
SERIÁL OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY - Všichni znají bajku o želvě a zajíci. Tak dlouho se zajíc vysmíval želvě, že je pomalá, až sám nakonec prohrál. Nejinak tomu bylo i v případě rychlobruslaře Stevena Bradburyho, který celému světu zmíněnou bajku předvedl: Zajíci se počítají až v cíli!
Když Steven Bradbury přijížděl na Zimní olympijské hry v Salt Lake City, nebyl žádnou hvězdou. Bylo mu 28 let, což je ve světě rychlobruslení věk veterána. Sám věděl, že jeho tělo už nedokáže generovat takovou explozivní sílu jako u mladých dravců Američana Apolo Ohna nebo Korejce Ahn Hyun-Sooa.
Jeden z outsiderů započal svou cestu za vysněným finále short tracku již v semifinále. Bradbury věděl, že na soupeře rychlostně nestačí. Spolu se svou trenérkou Ann Zhangovou proto vymysleli riskantní plán. V jeho disciplíně, kde se závodníci řítí v těsném závěsu rychlostí 50 km/h, jsou kolize časté. „Řekla mi: Stevene, nemáš na to, abys je předjel. Drž se vzadu, nepanikař a modli se, aby udělali chybu,“ vzpomínal později Bradbury.
A osud s filozofií »Kdo si počká, ten se dočká«, začal úřadovat. Rychle začal Bradbury beznadějně ztrácet. Najednou se tři soupeři před ním srazili a on s trpělivou uvážlivostí kolem ležících rychlobruslařů projel a proklouzl do finále. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Outsider se postavil na startu vedle čtyř mužů světové špičky!
Obří úspěch ale povznesl ještě výš. 16. února 2002 se postavil na start finálové jízdy na 1000 metrů. V zelené kombinéze zářil jako totální »zelenáč«. Vedle něj se postavili hvězdy Ohno, Ahn, Li a Turcotte. Zazněl vystřel a závod se rozjel na plné obrátky.
Čtveřice si ihned získala náskok a nedarovali si navzájem ani centimetr. S odstupem patnácti metrů se jich snažil Bradbury udržet. Marně. Vypadal v této konkurenci jako při nedělní vyjížďce. Čtveřice vjela do posledního okruhu, hala začala šílet. Blížilo se nervy drásající finále. Američan Ohno útočil na zlato. Číňan Li se ho snažil zablokovat. Poslední zatáčka, 50 metrů před cílem a... Li padá, bere s sebou Ohna. Přes ně přepadává Kanaďan Turcotte i Korejec Ahn. Absolutní zkáza! Nebo ne?
Favorité se zmítají na zemi a najednou se v záběru kamer objevuje Steven Bradbury. S doširoka otevřenýma očima, v naprostém úžasu a nikým neatakován, projíždí kolem ležících soupeřů. Zatímco se Ohno plazí po ledě, aby alespoň hodil nohu přes čáru, Bradbury zvedá ruce nad hlavu. Ne v gestu triumfu, ale v gestu naprosté nevěřícnosti.
Austrálie po vteřinovém tichu ze šoku propuká v nekonečný jásot. Bradbury získal první zlatou medaili ze zimních her pro svou zemi. A co víc... pro celou jižní polokouli! Mnozí se Bradburymu smáli, že získal zlato omylem. Jenže ve skutečnosti se možná jen osud dodatečně omluvil Australanovi za předchozí roky.
Při závodě v Montrealu 1994 mu brusle soupeře rozřízla stehno. Ztratil čtyři litry krve, na ledě téměř umřel. Jeho život visel na vlásku, ale naštěstí přežil. Nohu mu sešili 111 stehy a trvalo 18 měsíců, než se vrátil na led. O šest let později, v roce 2000, si při tréninku zlomil krční obratle. Lékaři mu sdělili krutou diagnózu. Konec závodních ambicí, mohl být rád, že normálně chodil. On se přesto vrátil.
„Nebyla to odměna za ten jeden závod,“ řekl Bradbury po svém olympijském triumfu. „Byla to odměna za dvanáct let dřiny, za proříznutou nohu a za zlomený krk.“ Steven Bradbury se stal v Austrálii národním hrdinou. Jeho vítězství bylo tak ikonické, že se dokonce dostalo do australského slovníku. Fráze »To do a Bradbury« (Udělat Bradburyho) dnes v Austrálii znamená dosáhnout nečekaného úspěchu jen díky tomu, že máte trpělivost a ostatní selžou.
Příběh ze Salt Lake City nám připomíná důležitou lekci, která přesahuje hranice sportu: Někdy nemusíte být nejrychlejší, nejsilnější ani nejlepší. Někdy prostě stačí vydržet, zůstat stát na nohou a být připraven využít šanci, když se všichni ostatní vysekají.
Témata:
blesksport, ZOH 2026, Olympijské hry, finále, Montreal, Austrálie, zlatá medaile, Zimní olympijské hry, Salt Lake City, Steven Bradbury, Ann Zhang
