Ladislav Hampl je nejen fotbalovým příznivcům asi nejvíc známý díky herecké roli Jarmila ze seriálu Okresní přebor. Ne každý ale ví, že je dlouholetým fanouškem libereckého Slovanu. S dalšími kolegy z umělecké branže je součástí charitativního týmu Real TOP Praha, který finančně podporuje dětská nemocniční oddělení, sociální a pečovatelské domovy.
„Fotbaloví příznivci mě asi znají ze seriálu Okresní přebor. Víte, jak vypadá hraná vstřelená branka? Úplně stejně jako ta nehraná. (úsměv) Zrovna v Přeboru jsme si s tím nelámali hlavu. Fotbalové věci jsou tam většinou autentické.
Ze sledování mého oblíbeného Liberce mám ale vždycky trochu okousané nehty. Fotbal mám moc rád, tady jsem se narodil, takže když mám čas, přijedu se na zápas podívat. Mám velmi přátelské vztahy s vedením Slovanu a snažím se klub propagovat, jak jen to jde. Je to moje láska, můj koníček, moje hobby.
Když jsem byl ve druháku na DAMU, hrál Slovan vůbec poprvé s větším evropským týmem – FC Liverpool. Kvůli fotbalu bylo nutné přehodit část představení, ve které jsem byl. Tak jsme to trochu přeházeli a jenom díky tomu, že kluci Tomáš Žilinský s Vláďou Čepkem mají taky fotbal rádi, byli tak hodní a věděli, co to pro mě znamená. Přijel jsem na stadion asi v 9. minutě. Poprvé tu bylo umělé osvětlení, poprvé se hrálo od sedmi večer. A když jsem přicházel, Jirka Štajner zrovna hlavou střílel gól na 1:0. V tu chvíli to v součtu s utkáním venku bylo 1:1 a pořád žila naděje na postup. Pak ale nastoupil Michael Owen a bylo to spočítané.
Fotbal mě ovlivňuje pořád. Trošku šel do ústraní, když jsem se dostal na DAMU a objevil svět divadla. Ale právě díky lidem kolem Real TOP Praha se zase vrátil do mého života. Fanouškem jsem a budu fandit, i když se nedaří, protože si myslím, že o tom fandění je. Díky tomuto koníčku jsem navíc získal pracovní možnost psát komentáře o fotbale.
Všechno začalo tím, že jsem někdy v pěti letech dostal první kopačky a s balónem jsem vyběhl před barák. Později mě táta vzal na tento plácek, kde se konal nábor do Slovanu Liberec. Bylo mi asi šest let a odhadem čtyřicet malých kluků tu hrálo víceméně všichni proti všem, protože to nemělo žádný systém.
Trenéři na nás koukali, koho si vyberou a koho ne. Byl jsem hodně malé dítě, měl jsem asi 105 centimetrů a pamatuju si, že první gól jsem tady vstřelil paradoxně hlavou. Stál jsem u branky, míč se tam nějak dostal, skočil do toho jednoho metru a já to tam blonďatou hlavou trknul. Byl jsem hodně vyjukaný, co se stalo. Nestihl jsem se ani radovat. Hlavička? To pro mě bylo velké překvapení.
Chvilku jsem ve Slovanu zůstal, ale já byl dost roztěkané dítě, takže za čtrnáct dní mě zase začal bavit tenis, tak jsem šel na přípravku tam, pak na basket. A všechno jsem to tak různě oběhal, až jsem skončil u divadla.
U fotbalu mě ale drží Real TOP Praha, kde se nám podařilo spojit příjemné s užitečným. To příjemné je, že si člověk přijde zahrát fotbal, že ho hraje v partě kluků, která je až neuvěřitelná. Schází se v ní vysloužilí fotbalisté, trenéři a lidé z naší branže, režiséři, herci, zpěváci a hudebníci. Užitečná část je, že jakoukoli akci uspořádáme, tak vždycky vybereme minimálně 30 tisíc korun, které pak dáme rodičům dětí trpících onkologickými problémy nebo cystickou fibrózou. Je fajn potkávat se s osobnostmi z fotbalu a umění, a ještě vidět radostné tváře rodičů, kterým to pomáhá.
Jako malý jsem měl sen, že budu dělat fotbal celý život a že budu druhý Maradona. Pak se ty kroky vydaly po jiné cestě. Ale dneska si říkám, že jako profesionální fotbalista bych se nejspíš nesetkal s takovými osobnostmi, které potkávám díky tomu, že jsem herec a hraju za náš charitativní tým.
Rivalita s dalšími herci je a vždycky bude. Hodně mých kamarádů z Realu i mimo něj jsou sparťané. Řevnivost tam trochu je, ale myslím, že za ta léta jsem si svým fanouškovstvím vydobyl od kolegů celkem dost respektu.
Jestli nemám chuť si jít někdy kopnout, když se třeba Slovanu nedaří? Nohy svrbí vždycky. Jak se říká, každý, kdo sedí na fotbale, je prakticky trenér. Ale myslím si, že kdyby člověk vlezl na hřiště, tak rychle zjistí, jaký je to fofr. Z té tribuny je to mnohem jednodušší než ve skutečnosti. Neskrývám ale tužbu si za Slovan jednou kopnout. Třeba ve třicátém kole, kdyby už ani jednomu z týmů o nic nešlo, na posledních deset minut vyběhnout na trávník, to by byl sen. Něco, jako měl Ivan Trojan na Bohemce.“
