MŮJ PRVNÍ GÓL: Byl jsem šéf, a proto jsem trenér, říká Komňacký
Jako trenér dosáhl František Komňacký řady významných úspěchů. S ostravským Baníkem se stal ligovým mistrem, na Slovensku získal double a téměř tři roky byl asistentem u české reprezentace. Vrcholový fotbal nikdy nehrál, přesto na střílení branek dodnes rád vzpomíná. „Ten pocit dát gól, rozvlnit síť, nebo dokonce rozhodnout utkání, to v člověku zůstane napořád a určitě by si ten pocit rád připomenul,“ říká.
„Moje cesta k fotbalu byla poměrně složitá, protože pocházím z malé vesničky, kde se fotbal ani nehrál. Když jsem ho chtěl dělat, tak jsem musel do sousední vesnice, což bylo pět kilometrů. Takže pěšky nebo na kole…Nicméně k fotbalu mě to vždycky hrozně táhlo a já jsem nikdy ani na chvilku nezalitoval toho, že musím tohle podstoupit, abych si mohl zahrát, abych mohl dát gól.
U nás na vesničce jsem ještě předtím, než jsem začal chodit do školy, chodil hrát s kamarády fotbal na improvizované malé hřišťátko. Trávili jsme na něm celé hodiny. První kontakt s balónem byl tedy u nás před barákem.
Moji rodiče neměli k fotbalu žádný vztah. Podle mého názoru nikdy ani na žádném pořádném fotbale nebyli. Možná až později, když už jsem byl trenérem. Já jsem fandil spíš těm klubům dospělých v mém okolí, s velkým fotbalem jsem se v dětství v podstatě nesetkal. Moje generace je celá ovlivněná „chilskou“ garniturou hráčů typu Schrojf, Popluhár, Masopust a další. Těm jsme fandili, to byly naše vzory, na které jsme si jako kluci hráli.
Já sám jsem zvlášť výrazný talent nebyl. Ale měl jsem něco, co mě předurčovalo k tomu, že jsem byl na hřišti určitým vůdcem nebo šéfem. Hrál jsem v útoku a gólů jsem dal dost. Na ten úplně první v zápase si už nevzpomenu.
V každém případě si však pamatuju na první vítězný zápas. Trenér nás pohostil limonádou a kačením mýdlem. To byla pro nás ta nejsladší odměna. Po utkání jsme byli v obrovské euforii. Běhali jsme po hřišti a doháněli střelce vítězného gólu, až jsme ho povalili. Tak jsme vyjadřovali spontánní radost.
Taky si pamatuju na pohárový turnaj, na kterém hrály čtyři vesnice z okolí. Jako patnáctiletý kluk jsem už na něm hrál za muže a ještě s mým jedním kamarádem jsme vystříleli týmu výhru. Ve finálovém dvojzápase jsem, tuším, dával tři góly. Ve vesnici z toho byla velká sláva, protože se s námi tehdy vůbec nepočítalo. Bylo tam hodně opilých. Z poháru jsem se taky několikrát napil a zbytek mám v mlze…
Po gymnáziu jsem odešel studovat do Sovětského svazu a asi po dvou měsících jsme přišli ještě s jedním kamarádem do týmu Volgogradu, kde jsme jim nabídli své služby. Oni nás poslali do nějakého provinčního klubu a tam jsme pak čtyři roky hráli. Rád na to vzpomínám, protože jsme tam byli celkem populární.
Mužstvo bylo průměrné, navíc jsme měli problémy s docházkou. Ruští hráči si s ní nedělali moc starosti. Absenci zdůvodňovali třeba tím, že momentálně pijí. Jezdili jsme po volgogradské oblasti a měl jsem z toho docela dobrý pocit. Dal jsem i zajímavý gól. Zpracoval jsem si míč na prsa, přehodil si ho na druhou nohu a křížnou střelou rozhodl o tom, že jsme vyhráli pohár. Profesionálním fotbalistou jsem ale nikdy nebyl. Nejdál jsem to dotáhl do divize. I když jsem patřil mezi ty, kteří dávali hodně branek, nebyly to góly, které by rozhodovaly o velkých úspěších. Nicméně na jeden si vzpomenu. To jsme hráli s JZD Slušovice, které nastupovalo svoji slavnou éru. Ve vzájemném zápase jsem jim dal hlavou gól po rohu.
A co nejvýznamnější gól z pozice trenéra? Určitě jsem jich pár důležitých zažil. Třeba když jsme v mistrovské sezoně s Baníkem remizovali na Spartě před vyprodaným stadionem. Nebo když jsme s Honzou Nezmarem působili v Ružomberoku a jeho gól na 3:1 rozhodl o našem postupu do dalšího kola Evropské ligy přes švédský Djurgarden. Anebo jeho další gól ve finále slovenského poháru, který vstřelil v prodloužení odrazem o tyč. Balón zapadl za tu druhou a my jsme díky této brance získali slovenský double.
Čím jsem byl starší, tím moje reakce na vstřelené góly byla méně emotivní. Nakonec už jsem si se svým realizačním týmem ani neplácal. Zakázal jsem to. Zatímco moji spolupracovníci se radovali, já jsem se snažil být nad věcí a už jsem přemýšlel, co dělat, abychom neinkasovali nebo přidali další.“
