Z Příbrami to dotáhl přes Slavii až do reprezentace a italské ligy. Ofenzivní záložník Antonín Barák si dobře vybavuje první gól za Udine a také elektrizující zážitky ze stadionů Serie A. „Asi nejsilnější pocit jsem měl na San Siru v zápase proti Interu Milán. Když jsem viděl ten 80titisícový kolos, do kterého jsme vcházeli, a na tribunách bylo 50 tisíc lidí, všichni v černomodrém, hrála jejich hymna. Měl jsem husí kůži a nemohl skoro ani dojít na hřiště. Byl jsem z toho až zděšený,“ říká loňský mistr české ligy.
„Začínal jsem ve čtyřech letech v Příbrami, úplně poprvé jsem chytal. Od té doby už jsem do brány nevlezl, protože jsem dostal hroznou ránu do hlavy a začal se bát. Táhlo mě to do zálohy, abych byl vždy ve středu dění.
Obdivoval jsem všechny útočníky, vzorem pro mě byl Thierry Henry, takže jsem chtěl dávat góly stejně jako on. Fotbal jsem bral velmi vážně a téměř po každém prohraném zápase jsem brečel. To jsem pak běhal, brečel u toho a měl nudle všude. Zkrátka jsem absolutně neuměl prohrávat. Fotbal pro mě znamenal vždy velké emoce a velkou vášeň.
V Příbrami, kde nás trénoval i táta, jsem prožil celé mládí a dostal i šanci nakouknout do ligy. Za to jsem velice šťastný a vděčný. Z mládežnických kategorií, kterými jsem prošel, se chytilo poměrně dost kluků v profesionálním fotbale. To je důkaz toho, že se fotbal v Příbrami nedělal úplně špatně.
První ligový gól jsem dal Jirkovi Pavlenkovi proti Baníku. Získali jsme u rohového praporku míč s Martinem Kramešem, balon se pak dostal do vápna ke mně s Romanem Bednářem. Řval na mě, ať mu to nechám, a já si vůbec nedovolil mu do toho vstupovat. Vystřelil, zablokovali mu to. Vystřelil podruhé, zase to neskončilo v brance. Pak už jsem si řekl, že on ten gól nedá, a doklepl jsem to téměř z brankové čáry. Ani nevím, jestli se to dá počítat jako můj gól. (smích)
Příchod do Slavie byl skvělý. Moc jsem toho na jaře pod trenérem Uhrinem neodehrál, ale sbíral jsem pomalu zkušenosti a porce minut v juniorce. Co mě na přestupu do Edenu lákalo, byl zápas, který jsme tam ještě s Příbramí odehráli. Takovou atmosféru jsem do té doby nezažil, hrozně mě to tam táhlo a užíval jsem si ji během celého angažmá ve Slavii.
Mé první góly za Slavii padly v zápase se Slováckem a byly dva. Hlavně ten první si pamatuji, protože padl po mé hře rukou. Stoper Slovácka mi trefil ruku, já byl v přirozeném pohybu, takže se asi nepískala správně, ale hráči soupeře přestali hrát. Tím jsem to měl zjednodušené a prostřelil jsem gólmana z úhlu na zadní tyč.
Přestup do Itálie jsem prožíval celý leden, kdy se to odehrávalo, protože tam proběhlo několik zvratů a v jednu chvíli to vypadalo, že z dohody sejde. Byl jsem z toho špatný, protože jsem stále nevěděl, kdo mi říká pravdu. Nakonec mi den před koncem přestupového období přišla o půlnoci zpráva. Byli jsme zrovna ve Španělsku a já ani nemohl pořádně spát, jak jsem na to myslel. Pan Tvrdík mi pak někdy před půlnocí napsal, že mi dává zelenou a že můžu odejít s tím, že přestup se uskuteční až v létě. Ale už jsem mohl odcestovat do Itálie a tam se domluvit.
Za Udine jsem hrál poprvé ve 2. kole proti týmu SPAL Ferrara, tedy nováčkovi Serie A. Po poločase jsme hned dostali na 0:2. Vystřídali jsme a já měl štěstí, že jsem šel zrovna na hřiště. Podařilo se nám vyrovnat na 2:2. Nakonec jsme dostali v nastavení gól a prohráli, ale mé postavení v týmu se zlepšilo.
Asi nejsilnější pocit jsem měl na San Siru v zápase proti Interu Milán. Nebylo to ani tak těmi hráči nebo týmem proti nám. Když jsem viděl ten 80titisícový kolos, do kterého jsme vcházeli a, na tribunách bylo 50 tisíc lidí, všichni v černomodrém, hrála jejich hymna. Měl jsem husí kůži a nemohl skoro ani dojít na hřiště. Byl jsem z toho tenkrát až zděšený.
První nominaci do reprezentace mi volal pan manažer Šeterle okolo jedenácté hodiny večer a ty emoce byly takové smíšené. Na jednu stranu jsem cítil obrovský pocit štěstí, na druhou stranu mi vrtalo hlavou, čím jsem si to zasloužil. Každopádně jsem se hrozně těšil. Moje premiéra proběhla v zápase s Dánskem a měl jsem z toho skvělý pocit. Povedlo se mi dát i gól, který byl s tečí, takže skoro vlastní. Dánové měli výborný tým, pro mě to byla skvělá zkušenost.
Teď chci do konce sezony zůstat zdravý a dal jsem si takovou metu – dát ještě alespoň čtyři góly, abych jich měl celkově deset ve své první sezoně v Serii A. Myslím si, že je to reálné. Co se týká dalších cílů, s reprezentací je to jednoznačně EURO, kam věřím, že se nám podaří postoupit.“
