MŮJ PRVNÍ GÓL: Drogba mi na omluvu poslal dres, hlásí Bičík
Zkušený sparťanský gólman David Bičík zažil bezprostřední radost jako český a slovenský mistr, dosud nasbíral 49 ligových nul. A na turecké misi navázal zvláštní kontakt se slavným kanonýrem Didierem Drogbou. „V zápase s Galatasarayem mi ve skluzu zlomil jeden prst a druhý vykloubil. Dochytal jsem to, ale pak jsem dostal sádru. Drogba mi po měsíci jako omluvu poslal podepsaný dres, to jsem vzal,“ vypráví Bičík.
„Nejdřív jsem hrával hokej, míval jsem tréninky na Štvanici od šesti od rána, ale byl finančně a časově dost náročný. A tak jsem šel v šesti letech na nábor a začal hrát fotbal tady na Spartě.
Někdy v jedenácti letech jsem jeden zápas hrál v útoku a spoluhráč chytal, a v dalším zápase jsme se vyměnili. Ale pak už mě asi nebavilo běhání, takže jsem se posunul do branky. (úsměv)
V sedmnácti jsem občas trénoval s áčkem, ligový debut jsem měl v roce 2004 při derby. Ve 40. minutě dostal Petr Kouba červenou kartu a já střídal Jirku Štajnera, který tady byl na hostování z Hannoveru. Eda Poustka mi držel rukavici, protože já jsem se do ní nemohl rukou trefit. Měl jsem strach, ale na hřišti to ze mě spadlo. Hned se na mě kopal přímý kop, já ho chytil a to mě uklidnilo. O poločase jsem se rozcvičil s Honzou Stejskalem a už to bylo v pohodě.
Když mi končila na Spartě smlouva, bylo mi 24 let a už jsem nechtěl být taková záplata v pozici druhého, třetího gólmana. Rozhodl jsem se neprodloužit smlouvu, tím pádem jsem byl odsunutý do béčka. Po skončení smlouvy manažera kontaktovali ze Slovanu Bratislava, tak jsem tam šel.
Hned první rok jsme po deseti letech vyhráli titul. Pak se bohužel obměnilo vedení, koupil nás jiný majitel a přetáhl téměř celou Petržalku do Slovanu. To ze začátku nedělalo dobrotu. My slovanisti jsme byli odsunutí na druhou kolej, a tak jsme se po dvou letech rozloučili a já se vrátil do Česka, do Slovanu Liberec.
První rok nebyl úplně dobrý. V zimě přišel trenér Rada, měli jsme velmi dobrou kondiční přípravu, ale bohužel ne úplně výsledky, protože toho asi bylo na některé hráče dost. A pak nás přebral Jarda Šilhavý a druhý rok jsme dosáhli na titul. Povedlo se nám pár úžasných zápasů. Tady na Spartě jsme vyhráli 3:0. V té době vedla, pak tam zezadu vkročila Plzeň a my s ní hráli poslední ligový zápas doma. Nesměli jsme prohrát. Zápas skončil 0:0 a my získali titul. To utkání a euforie asi patří k tomu nejlepšímu, co jsem zažil.
Přestup do tureckého Mersinu v roce 2013 byl pro mě hlavně životní zkušenost. Chtěl jsem jít ven, chtěl jsem si to zkusit a chtěl jsem si něco vydělat. Tam to u mě bylo vyloženě o penězích. Chytal jsem pravidelně, ale Drogba mi v zápase s Galatasarayem ve skluzu zlomil jeden prst a druhý vykloubil. Dochytal jsem to, ale pak jsem dostal sádru. Drogba mi po měsíci jako omluvu poslal podepsaný dres, takže to jsem vzal.
Bohužel v Mersinu byla platební neschopnost ze strany klubu, takže jsme téměř všichni vypověděli smlouvy. V tu chvíli se mi ozval nejstarší klub v Turecku: Karsiyaka v krásném městě Izmir. Finančně to bylo stále desetkrát zajímavější než česká liga, a tak jsem se rozhodl zůstat. Na nás na druhou ligu chodilo deset až patnáct tisíc lidí a Turci umí udělat skvělou atmosféru.
Čeho si v kariéře nejvíc cením? Samozřejmě Evropské ligy se Spartou. Také nikdo nečekal titul v Liberci. Na všechna angažmá vzpomínám v dobrém. Nezažil jsem nikdy nic špatného, až na pár chyb z mé strany. Zkazil jsem střelu od Zmrhala v derby, a prohráli jsme v Edenu 0:1. Tento moment si vyčítám a budu ho mít v hlavě ještě dlouho. Nebo si pamatuju druhou minutu na Villarrealu, kdy jsem při odkopu trefil Bakamba a ten dal gól do prázdné. To byl asi můj nejhorší moment ve fotbale. V devíti případech z desíti bych to zasekl…
Určitě jsem mohl ve fotbale dosáhnout víc, kdybych byl houževnatější a zarputilejší. Ale já mám rád pohodu, kamarády a přátele, a to bylo vždy přednější.“
