Lady Milena a Poborský po 30 letech od EURO: Kde máš ty blond dlouhé vlasy?
Velké dějiny se unikátně protnuly s těmi fotbalovými. Stalo se tak roku 1996 v Prestonu díky Lady Mileně Grenfell-Bainesové (96), jednomu z „Wintonových dětí“ – tedy těch, které Sir Nicholas Winton zachránil v roce 1939 z okupované Prahy. Že je pak fotbal unimportant thing? Ale vůbec: Lady Milena, jak si jí krajané navykli říkat, během EURO ráda pomáhala české výpravě ubytované v hotelu Marriott a krom jiného jim zprostředkovala barbecue. „Tohle je ohromné překvapení,“ říká, když ji štáb iSport TV natáčející přímo v Anglii dokument Stříbrná cesta pozve na setkání s vicemistrem Evropy Karlem Poborským. Předpremiéra dokumentu se koná 4. června od 18.00 v Energy PUBu v Riegrových sadech v Praze za účasti Poborského a dalších reprezentantů, od 5. června bude ke zhlédnutí na iSport a CANAL+.
Když slyšela poprvé o tom, že do Prestonu dorazí Karel Poborský, bylo na ní znát, že příležitost setkat se s ním nechce promarnit. Byť se to obvykle má přesně naopak: ctí je potkat se s Lady Milenou Grenfell-Bainesovou. Ostatně právě v těchto dnech je hostem brněnského festivalu Meeting Brno, kde se uskutečnila pietní akce k uctění obětí holocaustu. Na jih Moravy přijel i syn Sira Nicholase Wintona.
Zpátky ale do severoanglického města, které tvoří vrcholy trojúhelníku s Liverpoolem a Manchesterem, kde hrála česká reprezentace. A Poborský se ještě rok a půl díky angažmá v United zdržel…
„Karel opravdu přijede?“ ujišťuje se Grenfell-Bainesová pár dní dopředu v telefonu.
Ano, přijede. A ona také. Do oblouku před vchodem do hotelu Marriott zastavuje vůz. Lady Milena dorazila v pozdním odpoledni, vlastně na čaj o páté. Zrovna ve chvíli, kdy Poborský končí natáčení dokumentu Stříbrná cesta v zahradě.
„Dobrý den, moc vás zdravím, rád vás vidím,“ vítá se s rodačkou z Prahy, jež se v Prestonu natrvalo usadila.
„Vypadáte pořád stejně! Co zdravíčko, drží?“
„Dobrý, dobrý. Až na záda, ty bolí,“ dostane odpověď.
„To mě taky,“ směje se bývalý záložník.
„A kde jsou ty blond dlouhý vlasy?“ musí zaznít obvyklá otázka.
„No, to už je pryč. Stejně jako ta záda,“ směje se Poborský.
Oni dorazili všichni!
Druhý den štáb iSport TV přijme Lady Milena u sebe v útulném domě v Prestonu. EURO 1996 jí připomíná vzpomínková kniha o šampionátu, o fotografie bohužel přišla. „Měla jsem ještě šálku. Je mi líto, že jsem ji nenašla, je někde schovaná. Doufám, že nejste moc zklamaní...“ obává se, byť to vůbec není třeba.
Do plynulé češtiny jen sem tam skočí anglické slůvko, než energická dáma najde „správné“. „Když jsem slyšela, že s Karlem přijedete, bylo to ohromné překvapení,“ netají. „Řekla bych, že nejvíc jsem si pamatovala Patrika Bergera,“ rozpráví nad tablem českých hráčů z EURO 1996. „Na toho si taky pamatuju – Luboš Kubík. A na Pavla Nedvěda taky. Ale kde je Berger? Tady! Ten pak hrál v Portsmouthu. Suchopárek… Pamatuju si hlavně jména,“ pokračuje. „A tady je Karel! Když jste volali, hned jsem se podívala na internet, jak vypadá, nepoznala bych ho. Bylo moc hezké, že na mě nezapomněl. Pěkně mě uvítal.“
Stejně jako ona v roce 1996 krajany v Prestonu.
Jak se seběhlo to, že jste byla tak blízko českého týmu?
„Najednou jsem se dozvěděla, že budou ubytovaní v Marriottu. Tento hotel kdysi patřil jedné rodině, tedy původní budova. Je vidět, na kterých místech přistavěli další. S majitelem jsem se náhodou seznámila – Preston je vesnice, známe se mezi sebou. (usmívá se) Také jsem byla v kontaktu s Ivanem Kytkou, zpravodajem České televize v Anglii. Poslali ho do Liverpoolu, ale bydlel v Prestonu u mě. Mám dojem, že pan Uhrin přijel dřív, myslím, že s ním dělal rozhovor. Pak se objevili kluci. Jela jsem do Marriottu, abych se představila.“
Jakým dojmem na vás fotbalisté a lidé kolem nich při prvním setkání zapůsobili?
„Moc nevěděli, kdo jsem, takže se kluci se mnou tolik nebavili, spíš pan Uhrin. A taky pan Chvalovský (předseda ČMFS). Tenkrát jsem pro hráče byla nějaká Češka, která žije v Prestonu, ale nevadilo jim, že jsem se tam objevila. K sobě domů jsem pak pozvala novináře, protože v Prestonu žil velmi slavný fotbalista Tom Finney. Přitom jeho manželka fotbal neměla ráda, představte si... Tom přišel na rozhovor. Znali jsme ho velmi dobře, byl to náš kamarád. Jeho rodina měla údržbářskou firmu a manželova společnost, která projektovala budovy, její služby využívala.“
Co všechno jste pro své krajany zařizovala?
„Vím, že si přivezli kuchaře, ptal se, jestli není k mání hrubá mouka jako v Česku. Dneska už je tu k dostání, ale tenkrát jsem zatelefonovala někomu do Čech a přišla z mlýnů v Předměřicích. Nějak jsem si našla kontakt, internet nebyl. Měla jsem taky kamarádku, která v Prestonu vedla polský obchod, takže jsem sehnala i tmavý chleba. Já si ho vozila z návštěv Prahy. Tehdy to byl jediný takový obchod, dnes jich je tu pět polských a z domova seženete víceméně všechno.“
Díky vám si reprezentanti zpestřili program tím, že vyrazili na hody nebo garden party. A vypadalo to na opravdu bohatou hostinu!
„Znala jsem bezvadného řezníka Michaela Clarka a ten mi řekl, že jeho snem by bylo uspořádat pro mužstvo barbecue. Pan Uhrin prohlásil, že když budou hrát dobře, tak to povolí. A povedlo se! Michael barbecue připravil a na jeho zahradě se sešla celá vesnice. Říká, že o tom všichni dodnes mluví, pamatují si na to, jak přijeli čeští fotbalisté. Příležitost potkat někoho takového neměli. Bylo to nečekané, Michael si myslel, že dorazí jen vedení, ale najednou se objevily autobusy a vystoupili z nich i hráči. Přivezli pivo, čepovalo se v Michaelově velké garáži. Bylo to zajímavé, krásný večer.“
Viděla jste na hráčích, že si rádi dali nachystané pochoutky?
„Myslím, že ano, protože tam pro ně bylo připravené všechno možné.“
Barbecue se odehrálo po postupu ze skupiny, tehdy už přijely manželky a ani ony na něm nechyběly...
„Docela se tomu všemu divily, mám pocit, že takové věci jako barbecue se v Čechách tehdy ještě nepořádaly. Byly z toho trochu překvapené. Pan Uhrin mě potom poprosil, jestli bych se o ně nemohla postarat, aby se jim nepletly do fotbalu. Zařídila jsem výlet na Lake District. Bylo hezky, jeli s námi i další rodinní příslušníci, třeba maminka Vladimíra Šmicera a ještě jedna. Pro babičky jsem připravila výlet do Oxfordu. A pak se jeden hráč odjel oženit.“
Ano, právě Šmicer. Dušan Uhrin působil trochu uzavřenějším dojmem, málokdy se usmíval...
„Moc jsme se neviděli, ale byl velmi příjemný, fajn člověk.“
Povězte, jak vůbec nezvyklé hosty v Prestonu vnímali?
„Preston je uvítal ohromně. Byli jsme velmi pyšní na to, že jsme tu měli české kluky. Nedaleko byla jedna hospoda, Golden Ball, dneska už neexistuje. A tam hoši chodili. Vedle Marriottu byla škola, kde měli malé fotbalové hřiště, takže tam taky trénovali. Celkově na ně v Prestonu moc hezky vzpomínali, vždycky říkali, že byli moc fajn.“
Bylo znát, že jak Češi postupovali turnajem, lidé v Prestonu se stávali více a více českými fanoušky?
„Sledovali, jak postupují. Nevím, kolik se jich dostalo na finále do Londýna, ale jezdili do Liverpoolu, Manchesteru. I já tam byla se svým synem a Michaelem Clarkem na zápase. Díky českému týmu jsem fotbal viděla poprvé, předtím jsme na žádném nebyla. Pozvali mě i na finále.“
Jak jste ho ještě ve starém Wembley prožívala?
„Pro nás všechny bylo nešťastné… Moc mě těšilo, že jsou Češi ve finále, vždycky jsem jim fandila, po celý život, ať se doma děje, co se děje. Tedy mimo těch čtyřicet let… Jela jsem tam sama, v hledišti z lidí kolem sebe nikoho neznala. Tím nejslavnějším, koho jsem potkala, byl operní pěvec Plácido Domingo. Naši hymnu zpívala Dagmar Pecková. Vnímala jsem, jak nám vyjma Němců fandil celý stadion. Po finále mě odvezli se všemi hráči a vedením do jedné restaurace, zpátky jsem jela týmovým autobusem. Byla jsem na ně velmi pyšná, stříbro je samozřejmě obrovský úspěch.“
Karel Poborský přestoupil do Manchesteru United. Potkávala jste se s ním?
„Dali jim dům a s mou kamarádkou Inkou Dinsdaleovou, která už v Prestonu bohužel nežije, jsme pomáhaly jeho manželce nakupovat. Byla to moc milá paní. Karel tenkrát ještě neuměl anglicky, ani se s námi tedy moc nebavil, možná měl jiné starosti. Vybavuju si, jak jsme u nich byli na obědě. Když jsem ho teď viděla po třiceti letech, nepoznala bych ho. Pamatovala jsem si ho s těmi jeho krásnými dlouhými vlasy.“
Co v Prestonu z roku 1996 zůstalo, co vám tehdejší český tým a jeho úspěch připomíná?
„Když přijedou nějací Češi, samozřejmě se o fotbale vždycky bavíme. V Manchesteru je i jeden krajan, který má možnost objednat vstupenky. Pan konzul také fotbalu fandí. Já na něj nechodím, ale česká reprezentace, to bylo něco mimořádného. A kdyby někde tady hrála, asi bych šla zase. EURO 1996, na to se nezapomíná...“
Připomeňte si český úspěch EURO 1996 po 30 letech |
|
Lady Milena Grenfell-Bainesová
■ Jako Milena Fleischmannová se narodila 11. listopadu 1929 v Praze. Vyrůstala v Proseči u Skutče. Díky jejímu otci Rudolfovi tam získali domovské právo a české občanství pronásledovaný německý spisovatel Thomas Mann i jeho bratr Heinrich.
■ Ve třech letech jí zemřela matka Eliška, otec se podruhé oženil s lotyšskou lékařkou Soňou. V březnu 1939 dostal varování a odjel do Anglie. Lady Milena opustila v devíti letech spolu s tříletou sestrou Evou Prahu posledním, osmým vlakem 31. července 1939. Soňa se za nimi dostala v roce 1940.
■ V Anglii se Mileny a její sestry nejprve ujala rodina Radcliffových. Studovala Československou státní školu, s rodiči se přestěhovala do Prestonu. Pracovala jako dětská ošetřovatelka.
■ V roce 1954 si vzala uznávaného architekta George Grenfella-Bainese. Královna Alžběta II. ho povýšila do šlechtického stavu a paní Milena získala výsadu využívat titulu Lady. Narodila se jim dcera Eva a syn Jiří.
■ V roce 2017 od královny Alžběty II. Obdržela ocenění MBE (Člen Řádu britského impéria) za svou práci v oblasti hudby a za šíření povědomí o holocaustu. V létě 2025 dostala pamětní medaili Karla Kramáře.
