Sáhne po deskách ukrytých ve stole penzionu Mariot, který vybudoval ve Františkových Lázních, a vytáhne ze štosu jednu z fotografií se stejným a nesmírně cenným motivem. Ostatně, jedna ve velkém formátu mu visí na stěně v chodbě a druhá také doma v Černošicích. „Je to jeden z mých nejvzácnějších obrazů,“ říká slavný trenér Dušan Uhrin starší. Není divu, vždyť je zvěčněn ve chvíli, kdy královna Alžběta II. předává členům českého týmu stříbrné medaile po finále EURO 1996. Britská panovnice ve čtvrtek zesnula ve věku šestadevadesáti let a Uhrin patří mezi ty, jichž se její smrt osobně dotýká. „Odešel velký člověk nejen pro Anglii, ale i celou Evropu. A taky pro nás, kteří s ní máme navždy spojený ten moment z Wembley...“
Často o sobě říká, že měl ve své bohaté kariéře štěstí. Je to pravda, i když mu šel mocně naproti, a v tomhle případě to platí dvojnásob. Uhrin se chystal na mistrovství Evropy v Anglii, kde měl být český tým za outsidera.
Byla to nejen fotbalová, ale i společenská událost par excellence, a tak v březnu 1996 dorazila na třídenní státní návštěvu na pozvání tehdejšího prezidenta Václava Havla sama královna. A na setkání s ní na Pražský Hrad byl pozván právě i Uhrin. „Poslali mi pozvánku, přišel mi dopis, jak mám být oblečený, jak se tam mám chovat,“ vzpomíná.
Taková čest! Pocta, která přijde třeba jednou za život. Jenže... „Šíleně mě dodnes mrzí, že jsem tam nešel,“ přiznává Uhrin. Proboha, jak to?! Nechtěl nic podcenit, měl v hlavě své fotbalové povinnosti a dal jim zkrátka přednost.
„Němci, náš první soupeř na EURO, hráli přípravný zápas s Dány, potřeboval jsem je vidět. Využíval jsem všechny možnosti. No tak jsem do Německa jel a na setkání s královnou šel Víťa (trenér brankářů Ivo Viktor). Já se zaměřoval hlavně na fotbal a šampionát, byl jsem v tomhle ohledu úplně zaslepený,“ vypráví Uhrin. „Až pak jsem si řekl: Ty vole! Měl jsi na královnu jít!“
Není divu. To by si jeden rval vlasy… A přece nakonec Uhrin dostal druhou šanci. Lépe řečeno, sám si ji vybojoval – a přímo před Jejím Veličenstvem přece jen stanul. S Němci sice na EURO Česko na úvod prohrálo 0:2, ale pak se odrazilo k jízdě až do finále ve Wembley.
Před ním sestoupila královna v zelenobílém kostýmku i klobouku na trávník a kapitán Miroslav Kadlec jí po jednom představil hráče základní sestavy, každému podala ruku.
Po finálové prohře 1:2, o níž rozhodl v prodloužení smolný zlatý gól, se pak ujala na tribuně předávání stříbrných medailí. Byl u toho i premiér Spojeného království John Major, německý kancléř Helmut Kohl i Havel, který během šampionátu posílal Uhrinovi dopisy s návrhy, jakou sestavu zvolit...
To už z reprezentantů i trenérů opadlo prvotní drtivé zklamání, cítili hrdost a prostupoval jimi sváteční pocit. Včetně Uhrina. „Po těch schodech nahoru se mi kráčelo dobře. Jako byste šli k nějakému bohovi,“ usmívá se.
„Říkali nám, jak se máme chovat, člověk nevěděl, jestli může královně podat ruku,“ připojuje se jeho tehdejší asistent Verner Lička. Shodou okolností je na vzácném snímku fotografu deníku Sport Jaroslava Legnera právě on, komu královna blahopřeje, jeho nadřízenému už gratuluje šéf UEFA Lennart Johansson. To ale nic nemění na tom, jak si Uhrin momentky a nečekané audience, byť krapet kratší, váží.
„Došlo mi, že jsem měl zase štěstí. A teď se chlubím, že mi královna podala ruku a předala mi medaili po finále,“ povídá. „Vzpomínám na to moc rád. Na tu fotku se dívám často. A když ji někomu ukážu nebo dám na památku, tak všichni koukají a úplně jásají,“ povídá. Jako třeba pán, který mu za ni nařezal dřevo, když mu po vichru na zahradě spadly dva stromy.
Když se roznesla zpráva o skonu Jejího Veličenstva, znovu se mu všechny ty vzpomínky vrátily. I na ten pohled královny k němu dolů, stisk ruky… „Vyzařoval z ní takový klid a zároveň energie,“ vybaví si devětasedmdesátiletá trenérská legenda. „Jako by s ní byl člověk napořád nějak spjatý. Odešel velký člověk nejen pro Anglii, ale i pro celou Evropu a nás všechny, kdo jsme ji ve Wembley potkali…“
