Skvěle, jak už dlouho ne. Tak se cítí Milan Hejduk, jenž nedávno jen tak mezi řečí oznámil odchod do hokejové penze. Nebolí ho poničená kolena, nerve do sebe žádnou chemii. „A hokej mi vůbec nechybí,“ hlásí spokojeně. V Denveru, kde se natrvalo usadil s rodinou, cepuje svoje talentovaná dvojčata, lyžuje, chodí na golf, lovit jeleny a životní pohodu si nemůže vynachválit.
Zrovna hrál Milan Hejduk s kamarády fotbálek, když mu zazvonil telefon. „Jasně, ptejte se, já mám času dost,“ reagoval pobaveně bezstarostný chlapík, kterému kamarád a nynější člen vedení Colorada Joe Sakic připravuje oficiální rozlučkovou akci. „Něco se chystá,“ říká vítěz Stanley Cupu a olympijský šampion z Nagana.
Na kdy se chystá ta sláva?
„Já pořádně ani nevím. Joe mi tuhle volal, že by bylo fajn něco vymyslet a uskutečnit. Teď se mi asi čtrnáct dnů neozval, tak na třeba zapomněl. A to by mi vůbec nevadilo.“
Poslouchám, žádný smutek ve vašem hlase, že jste bez profesionálního hokeje.
„Hele, ani náznak smutku, jsem naprosto v pohodě. V žádném případě mě nepřepadla lítost nebo tak něco.“
Ale váš agent vám přes léto ještě sháněl práci, když vám v Coloradu oznámili, že s vámi nepočítají. Bylo něco ve hře?
„Na něčem se pracovalo. Já osobně chtěl skončit rovnou po minulé sezoně, definitivně a navždycky. Ale Jirka Crha (hráčský zástupce) mi radil, ať ještě chvíli počkáme, že se třeba něco urodí. Nejspíš se nic zajímavýho neobjevilo. V NHL určitě ne. Musel bych jít jedině do Evropy, do Ruska nebo do Čech. To jsem ovšem neměl zájem. Jsem spokojený, že jsem to takhle ukončil.“
Ani na vteřinu vám neblesklo hlavou, že jste si ještě rok mohl někde dát?
„Ne. Hokej mi absolutně nechybí. Rád ho sleduju, rád se na něj dívám, ale ta samotná hra mi neschází ani trochu. Bohatě mi stačí v televizi. Sleduju všechny soutěže, NHL, naši extraligu, občas i ruskou KHL. Naše zápasy, myslím Colorado, jsem dosud viděl všechny. Když ne celý utkání, tak aspoň třetinu, dvě.“
Patrick Roy jako nový kouč a nástupce neoblíbeného Joea Sacca si vede skvěle, souhlasíte?
„Jednoznačně. Kluci sami říkali, že je to obrovská změna. Hlavně v atmosféře a náladě. Hráči jsou v klidu, hrají bez stresu a na ledě je to znát.“
Sacco s vámi občas nechutně cvičil, nedoufal jste, že by vás jeho nástupce Roy mohl restartovat?
„Patrick měl od začátku úplně jiný představy, rozhodl se jít cestou mladých hráčů, což je naprosto v pořádku. Já osobně ho úplně chápu. Je to logický krok, s kterým jsem neměl problém. Hokej se nedá hrát furt. Kdyby mi bylo dvacet let a já v kabině viděl nějakýho dědka, jako jsem já, sám pro sebe bych si říkal, co ten tady ještě chce. Mladí musí dostat šanci.“
A lidi ve městě vás nezastavují s tím, že jste skončil příliš brzy?
„Mají takové ty klasické řeči, že mě postrádají na ledě. Odpovídám jim něco ve smyslu: Proboha, lidi, Colorado má dvacet výher, osm porážek a vy mi tu vykládáte, že jim chybím…Kdepak, ani náhodou. Vždyť já to hrál na vrcholový úrovni dvacet roků. Čtrnáct let NHL a šest naši extraligu. Za tu dobu člověk spotřebuje svoji užitkovou hodnotu. A jelikož jsem i tak dennodenně na ledě u nás u baráku, nebo s naším týmem kluků, co trénujeme, přijde mi, že jsem ani neskončil. Mně třeba vůbec nechybí, že už mě na ledě nikdo nemlátí nebo nemusím podstupovat to věčný cestování. Bylo to krásný období, ale už je pryč.“
Strašně rychle to uteklo, nepřijde vám?
„To je pravda. Pamatoval jsem si, co mi v mládí říkali mazáci v kabině. Užívej si každej den, protože ti kariéra uteče, ani nebudeš vědět jak. A musím říct, že je to velká pravda. Mě těší, že jsem to relativně ve zdraví přežil a můžu dělat jiný věci, které mi dělají radost.“
Správně říkáte relativně. Jak vám nyní slouží operovaná kolena, s kterými jste si tedy dost užil?
„Od té doby, co tělo neprochází tou úmornou dřinou, tak výborně. Ten rozdíl mi přijde neuvěřitelný. Ráno se probudím a jsem úplně v klidu, bez bolesti, můžu chodit vesele lyžovat. Na mým případě se ukazuje, jak může vrcholový sport se zdravím zacvičit.“
Navíc už do sebe nemusíte ládovat žádné prášky…
„Přesně. Pět let jsem byl pořád na práškách, proti bolestem, na spaní, moje játra dostala pořádně zabrat. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem z Denveru nechtěl nikam jinam odcházet hrát. Už by mě nebavilo žrát dokola ty samý prášky a dál si ničit kolena. Mohl jsem si prodloužit kariéru, ale abych si kvůli tomu odrovnal kolena, to mi za to fakt nestálo. Zaplaťpánbůh, že jsem se tak rozhodl. Díky tomu dobře spím. A žiju, jak právě chci.“
