Na jaře 1990 slavil hokejový tým Detroit Red Wings smutné výročí, 35 let bez Stanley Cupu. Ale na obzoru už byla naděje. Jmenovala se Sergej Fjodorov. Drobnou komplikací byl fakt, že draftovaný mladík byl stále hráčem CSKA Moskva a nepřipadalo v úvahu, že by do NHL mohl odejít legálně. A tak se v červenci před třiceti roky rozjela závěrečná fáze operace, jejímž cílem bylo vyfouknout nadějného hráče Sovětům přímo před nosem.
I. DÍL
TAJNÝ EMISAR
Když na podzim 1985 Petr Klíma poprvé po dramatickém útěku do USA trénoval s týmem Detroitu, seběhl se kolem něj hlouček novinářů. Jeden z nich mu při loučení podal ruku a přivítal ho ruštinou. Klíma ztuhnul a vytřeštil oči. Byl přesvědčený, že je to někdo od KGB.
Tím novinářem byl Keith Gave z listu Detroit Free Press.
Instinkt českého útočníka ovšem nebyl úplně mimo. Gave měl skutečně co do činění s tajnými službami, naštěstí jenom s těmi americkými. Šest let pracoval pro kryptologickou organizaci NSA, z toho tři roky působil v Západním Berlíně, kde měl na starosti odposlouchávání sovětských diplomatů a vojáků. I kvůli tomu předtím vystudoval ruštinu.
Ani ne čtyři roky po Klímově příchodu, koncem června 1989, mu zavolal Jim Lites, viceprezident klubu Detroit Red Wings, a pozval ho na oběd. Gavea to překvapilo. S Litesem se samozřejmě znal, respektovali se, ale že by si telefonovali, natož spolu obědvali? Nicméně neodmítl.
Lites ho dlouho nenapínal. „Mám pro vás nabídku, ale pokud bych překročil nějakou nepřijatelnou čáru, rozhovor ukončíme a zapomeneme na něj,“ vysypal ze sebe.
Gave pořád netušil, o čem může být řeč, jak přiznává v jedné z úvodních kapitol své předloni vydané knihy „The Russian Five“. A tak Lites pokračoval, že Red Wings, jak jistě ví, si na nedávném draftu vybrali dva ruské hráče, Sergeje Fjodorova a Vladimira Konstantinova, ale netuší, jak oběma dát v tichosti najevo, že o ně velmi stojí a chtěli by je co nejdříve v NHL. Za jakoukoli cenu.
„Vy jste jediný, o kom víme, že mluví rusky, a chtěli bychom, abyste je naším jménem kontaktoval,“ dodal Lites.
Zaskočený Gave okamžitě odmítl. V amerických novinách bylo zvykem, že žurnalista nepracuje pro toho, o kom píše, a proto návrh opravdu považoval za překročení čáry. Oba si podali ruce a bez výčitek se rozloučili.
V dalších dnech mu ovšem nabídka šrotovala hlavou a viděl v ní i příležitost, jak svoji novinářskou kariéru posunout dál. Ozval se tedy Litesovi a řekl mu, že přijímá, ale má několik podmínek. Za kontaktování hráčů nic nechce, všechny náklady si uhradí sám a jediné, co požaduje, je původní story o jejich útěku, pokud všechno klapne, a exkluzivní rozhovory. Dohoda byla uzavřena.
S Litesem vymysleli plán, že Gave se v srpnu vypraví do Helsinek na přípravné utkání sovětské reprezentace a předá Fjodorovovi zprávu o enormním zájmu Red Wings. V něm klub viděl větší potenciál. Bylo mu devatenáct, byl svobodný a před pár měsíci utekl do USA jeho kamarád Alexandr Mogilnyj. O dva roky starší Konstantinov už měl ženu a malou dceru - bylo jasné, že s ním to bude složitější.
Gave se usadil v letadle, do ruky vzal anglicko-ruský slovník a pustil se do psaní: „Dorogoj Sergej...“ V dopise mu vysvětlil, že Detroit je klub, kde kdysi hrával Gordie Howe a teď je kapitánem Steve Yzerman, že si ho před dvěma měsíci vybrali na draftu jako 74. v pořadí a chtějí z něj udělat hvězdu NHL.
Z helsinského letiště odjel rovnou do Jäähalli, u vchodu se prokázal průkazkou z NHL a měl štěstí, Sověti byli ještě na zimáku. S pomocí jednoho Fina, který uměl rusky (sám se radši do ruštiny nepouštěl, protože jako americký hokejový novinář v Helsinkách, notabene v srpnu, byl už tak dost podezřelý), se dostal až ke kabině. A za dohledu bodyguardů si chvíli promluvil s Fjodorovem i Konstantinovem.
Než se rozloučili, dal oběma odznáčky a oficiální klubové ročenky. V té pro Fjodorova byl schován rusky psaný dopis.
Tím na několik měsíců role tajného emisara Keitha Gavea skončila.
II. DÍL
I‘M READY TO GO
Detroitští šéfové si Fjodorovův útěk naplánovali hned na Vánoce 1989. Tentokrát jim měl pomoci Michail Ponomarjov, ruský fotograf žijící v Montrealu, který doprovázel sovětskou reprezentaci i kluby při cestách po Severní Americe. V případě úspěchu akce měl slíbeno 35 tisíc dolarů.
Na exhibiční tour po zámoří zvanou Super Six se tehdy vypravil i tým CSKA Moskva. Litesovi a jeho pomocníkovi Nicku Polanovi, který v roce 1985 řídil Klímův útěk, se podařilo s Ponomarjovovou asistencí zorganizovat v Chicagu schůzku s Fjodorovem.
Sešli se na hotelu a dlouho mluvili o všech možných scénářích. Pak ruskému útočníkovi ukázali kopii Yzermanovy smlouvy a řekli mu, že úplně stejné peníze bude brát i on, navíc klub každý rok pošle jeho rodině v Rusku 25 tisíc dolarů. K tomu měl hned po podpisu dostat na ruku 10 tisíc dolarů v padesátidolarových bankovkách - máloco umí udělat takový dojem, jako obálka narvaná penězi. Další návnadou byl katalog s domy v nejlepší detroitské čtvrti a obrázek červeného vozu Chevrolet Corvette, který na něj čeká.
„Chci jít do NHL, ale ne hned,“ překvapil je Fjodorov a vysvětlil, že základní vojenská služba mu končí až v lednu 1990, a kdyby utekl teď, byl by prohlášený za dezertéra, hrozilo by mu vězení a rodině perzekuce.
Šéfové Detroitu odjeli s nepořízenou, ale mohla je utěšovat aspoň skutečnost, že akce se snad odsouvá jenom o pár měsíců. Navíc při zápasech CSKA se přesvědčili, že udělali dobře, když svoji volbu ve čtvrtém kole draftu využili právě na Fjodorova.
Potvrdil jim to i Yzerman po návratu z jarního mistrovství světa. „Bude lepší než já. Je silnější a líp bruslí,“ šokoval své nadřízené. Příjemně, nutno dodat.
Závěrečná scéna dlouho připravované bondovky se nachystala na červenec, kdy sovětská reprezentace přiletěla na Hry dobré vůle. To byla sportovně-politická akce vymyšlená v roce 1986 americkým miliardářem a majitelem televizní stanice CNN Tedem Turnerem v reakci na to, že předchozí letní olympiády byly ochuzené nejprve bojkotem USA (a většiny západních zemí), potom bojkotem Sovětského svazu (a většiny východních zemí). Tady si měli sportovci obou velmocí symbolicky podat ruku.
První ročník se konal v Moskvě, druhý byl umístěn do Seattlu. Podle původního plánu se měl Fjodorov po posledním utkání sebrat a opustit sovětskou výpravu, jenže detroitští bossové se dozvěděli, že utéct se chystá i Dmitrij Christič draftovaný Washingtonem, proto museli spustit akci ještě před začátkem turnaje. Kdyby zmizel jeden hráč, zbytek týmu by až do odletu domů byl pečlivě hlídaný. A v sázce bylo příliš mnoho.
„I‘m ready to go,“ oznámil jim Fjodorov při setkání v Portlandu, kde měla sborná odehrát přípravný zápas proti týmu USA, ale znovu odmítl, že by měl vzít nohy na ramena hned. „Až večer. Chci si ještě naposledy zahrát za reprezentaci.“ Bylo 23. července 1990, a jak se později ukázalo, byl to i jeden z nejdůležitějších dnů v historii Detroit Red Wings.
Lites s Polanem se ubytovali ve stejném hotelu a čekali na příchod ruského útočníka. Před vchodem stála přistavená limuzína a na nedalekém letišti i soukromý tryskáč majitele klubu Mikea Ilitche. Akorát řidič byl z jejich hovoru trochu nervózní. „Doufám, že nechystáte nějakou hloupost,“ ptal se v obavách, jestli snad nepřivezl mafiány, kteří jdou někoho odkrouhnout. „Zítra si kupte noviny a přečtěte si sportovní stránky,“ odpověděl mu tajemně Polano.
Pak šlo všechno rychle. Fjodorov po příchodu popadl zavazadlo, naskočil do limuzíny a za chvíli seděl v letadle.
Šéfům Red Wings se povedl skvělý kousek: se svým pasažérem už byli v Detroitu, když vedení sovětské reprezentace teprve zjistilo, že jim chybí největší hvězda. Dřív se to dozvěděl i Keith Gave, jenž se konečně mohl pustit do své velké story.
Sověti se samozřejmě nevzdali lehce. Jejich velvyslanectví i ministerstvo zahraničí kontaktovaly americkou vládu se stížností, že hokejista jménem Sergej Fjodorov byl unesen. Ale stačilo pár telefonátů ze State Departmentu do Detroitu, kde jim samotný hráč vysvětlil, že reprezentační mužstvo opustil dobrovolně a že jeho snem je hrát NHL v dresu Red Wings.
Za čtyři roky pak jako první Evropan v historii převzal Hart Trophy určenou nejlepšímu hráči ligy.
III. DÍL
FINTA S RAKOVINOU
Po šťastném konci případu Fjodorov začali detroitští šéfové řešit i příchod Vladimira Konstantinova. Sešli se s hráčem opět při cestě CSKA do zámoří, podruhé pak při MS 1991 v Turku, kdesi uprostřed finských lesů, ale obě strany věděly, že tentokrát bude věc složitější.
Nejen že Konstantinov měl rodinu, ale byl i kapitánem sovětské armády, které se upsal na pětadvacet let. Útěk by znamenal obrovský problém a zřejmě by znemožnil i získání amerických pracovních víz. Detroit tedy najal dalšího ruského pomocníka, v Moskvě žijícího novináře Vitalije Matvějeva. Honorář i zadání byly stejné: vymyslet způsob, jak Konstantinova dostat do USA.
Sovětský svaz už byl v roce 1991 v rozkladu, centrální komunistická moc ztrácela na síle, tak se jako nejsnazší metoda nabízela stará dobrá korupce. Stačilo by podmáznout šéfa CSKA? „Na to zapomeňte,“ varoval je Matvějev. „To je skalní komunista. On tomu fakt věří.“
Místo toho přišel s nápadem, že Konstantinova zkusí z armády vyvázat ze zdravotních důvodů. S pomocí úplatků pro lékaře na specializované klinice mu obratem zajistil diagnózu, že má rakovinu v terminálním stadiu a jeho život se chýlí ke konci. Ale jenom peníze nestačily. Primář si navíc řekl o auto, o pořádně velké auto. Lites tedy do Ruska poslal Chevrolet Caprice, klasický americký bourák.
Urostlý obránce měl v ruce vysněnou bumážku, ale trenér Viktor Tichonov nevěřil, že kapitán jeho týmu je nevyléčitelně nemocný, a nařídil přezkoumání v ústřední vojenské nemocnici. Vzduchem znovu létaly tisícovky dolarů - a i tentokrát Konstantinov odešel s neprůstřelnou diagnózou. Konečně byl propuštěn z armády! Red Wings to stálo celkem 100 tisíc dolarů. Byl srpen a zbývalo jediné. Dostat hráče do USA.
Bylo to těžší, než by se mohlo zdát. Armádní špičky příběhu o rakovině neuvěřily a personál moskevského letiště Šeremetěvo měl příkaz zamezit Konstantinovovi v odletu ze země. Ale ani to nebylo nejhorší. Přesně 21. srpna 1991 se totiž staré komunistické struktury pokusily vojenským pučem zvrátit snahy o demokratizaci a v Rusku zavládl chaos. Úkol z Detroitu zněl jasně: „Okamžitě a jakkoli se dostat za hranice. Zbytek už nějak vyřešíme.“
Konstantinov tedy sedl s rodinou na vlak a strastiplnou cestou se dostali do Budapešti. Do Maďarska za nimi opět Ilitchovým gulfstreamem přiletěli Lites s Polanem, díky kontaktům v americké administrativě zařídili víza a obránce mohl odletět do USA, za pár dnů ho následovala rodina.
Red Wings měli pod palcem i svou volbu č. 221 z draftu 1989.
IV. DÍL
STANLEY CUP
Fjodorov se hned druhý den po útěku zeptal generálního manažera, kdy je první trénink, a byl překvapený z odpovědi, že až za dva měsíce. Pak si teprve uvědomil, že opravdu bude žít a hrát v jiném světě, daleko od sovětského vojenského drilu.
V první sezoně nasbíral solidních 79 bodů, a když se plně aklimatizoval, vyhoupl se časem až na 120. Stejně tak tvrďák Konstantinov se zařadil mezi nejlepší beky NHL.
Na jaře 1992 je doplnil útočník Vjačeslav Kozlov, další bývalý hráč z CSKA (i když tam přišel až po jejich odchodu). Jeho cesta do NHL už tak dramatická nebyla. Tedy… jak se to vezme: měl za sebou těžkou autonehodu a Rusové ho s klidným srdcem pustili ven. Dlouho se však vracel do formy, chvíli pobyl i na farmě.
Red Wings měli v té době kádr nabitý výbornými hráči (v roce 1991 přišel i skvělý bek Nicklas Lidström), ale útok na Stanley Cup pořád nevycházel. V play off tým vždycky zakopl. A tak se trenér Scotty Bowman, i po poradě s Fjodorovem, rozhodl prosadit si trejd dvou ruských veteránů ověnčených zlatými medailemi. V dubnu 1995 z New Jersey přišel obránce Vjačeslav Fetisov, na podzim ze San Jose centr Igor Larionov.
Z Red Wings se opravdu stali Red Wings, jak s gustem psali američtí novináři. Celá ruská pětka poprvé naskočila na led v říjnu 1995 a stala se senzací NHL. Fjodorov, Kozlov a Konstantinov byli ve společnosti hvězd 80. let ještě lepší. I proto, že Larionov s Fetisovem pro ně byli absolutními autoritami. S přestávkami společně hráli do června 1997, do velké míry právě jejich zásluhou tehdy Detroit poprvé po dlouhých dvaačtyřiceti letech slavil Stanley Cup.
Tím byl naplněn cíl, kvůli kterému se na sklonku studené války jeden manažer ve spolupráci s jedním novinářem pustili do nezvyklého hokejového dobrodružství.
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
