Optimistická Davidová se po problémech se zády vrací do závodů: Zranění mě posunulo
Minulá sezona pro ni byla vyloženě trápením. Úvod sice parádní, vítězství hned v prvním sprintu. Jenže pak přišlo zranění zad, nejprve pokus o konzervativní léčbu a nakonec operace. Letní přípravu už Markéta Davidová absolvovala více méně v plném nasazení a nyní sama čeká, co přinesou první ostré závody. „Člověk taky nikdy neví, jak na tom bude konkurence,“ uvědomuje si zkušená biatlonistka.
Na první pohled mnohem uvolněnější. Tak působila Markéta Davidová v porovnání s jejím rozpoložením na posledním Světovém poháru v Novém Městě na Moravě. Tam ji totiž ještě trápila vyhřezlá ploténka. Na konci března ale absolvovala operaci a po té se mohla zase naplno vrátit k tréninku, který předtím musela omezovat.
I když v úvodu olympijské sezony stále čeká, jak to bude vypadat v závodech, její povídání znělo optimisticky. „Jestli mi tato zkušenost něco dala? Určitě mě dost posunula ve smýšlení o sportu a o životě celkově,“ prozradila někdejší mistryně světa krátce před odletem do švédského Östersundu, kde v sobotu začne nový ročník Světového poháru.
Jste natěšenější na novou sezonu po tom, co jste si prožila v té minulé?
„Zatím to tak úplně nepociťuju, protože nevím, co od sebe čekat. Asi každý rok bývám nervózní, ale letos to je ještě trochu jiná nervozita. Takže vlastně ještě moc nevím.“
Nějaká tréninková data určitě máte. Dá se z nich něco vyčíst? Je to podobné jako loni, nebo jste třeba na 80 procentech?
„Popravdě tohle moc nejsem schopná rozpoznat. Některé testy samozřejmě máme, ale nejsou to úplně ty, které by byly biatlonový závod, takže těžko říct. Uvidíme, člověk taky nikdy neví, jak na tom bude konkurence. Ale myslím, že jsem zvládla to, co bylo v plánu, takže doufám, že to nebude vypadat, že jsem se celý rok flákala.“
Kdyby vám někdo v dubnu řekl, jak na tom budete teď v listopadu, brala byste to?
„Doufala jsem, že budu v ještě lepším stavu, ale musím to brát tak, jak to je.“
Co ještě chybí?
„Spíš jsem čekala, že bude návrat asi ještě rychlejší. Sice jsem mohla dělat všechno, ale dost dlouhou dobu to bylo ještě bolestivé a moc jsem nevěděla, co. Nebylo to pořád stejné, hodně se to měnilo a bylo hrozně těžké číst, co mi vadí, co bych měla omezit, aby to bylo lepší. Takže v tomhle jsem měla letos dost zaměstnanou hlavu, aby to bylo co možná nejlepší. Ale jinak mě to neomezovalo natolik, že bych nemohla trénovat, jen to občas bylo otravné.“
Šla jste do tréninku naplno, nebo jste měla v hlavě: Radši opatrně, ať se zase něco nepřihodí?
„Myslím, že jsem docela rychle poznala, co už je opravdu red flag (rudý prapor), že musím přestat, a kdy je to tak, že je to sice blbé, ale můžu. V tomhle to bylo docela čitelné. Navíc já jsem typ, který se neumí moc šetřit nebo do toho nejít naplno. To mě spíš občas brzdili trenéři, než já sama.“
Musel to být i zápřah na hlavu. Pomáhala vám psycholožka?
„Ano, řešily jsme to. Ale v tom období jsem se i dost uzavřela, nechtěla jsem to moc řešit s nikým. Ale jak jsem viděla nějaký konec potíží, nebo že se to zlepšuje, tak to bylo lepší a byla jsem otevřenější.“
Přijde mi, že zranění mě posunulo životně
Během tiskové konference jste zmiňovala, že změna v přípravě byla hlavně v posilovně. Co se tam změnilo?
„Posilovnu jsem letos šla diametrálně jinou, než na co jsem bývala zvyklá. V tom vidím jeden velký rozdíl. Ze začátku jsem i míň běhala, protože otřesy na to nebyly úplně super. Zase jsem ale na začátku víc jezdila na kole. Takže některé prostředky se trošku proměnily, ale hlavní část byla podobná.“
Takže je z vás teď cyklistka?
„No to úplně nevím, ale byl to první prostředek, který jsem měla povolený, takže jsem docela jezdila na kole.“
Podobně na tom byla i Lisa Vittozziová, i ta se bude vracet po roční pauze. Měla jste možnost si s ním o tom popovídat?
„Psaly jsme si během zimy a zasmály jsme se tomu, že jsme na tom dost stejně a že je to hrozné. Ale jinak jsem se s ní víc nebavila. Myslím, že taky toho měla plné zuby. Já jsem teda moc nesledovala zprávy z biatlonu, ale předpokládám, že to měla dost podobně.“
Mnozí sportovci říkají, že takové situace pomůžou trochu ulevit hlavě. Měla jste to také tak, že ubylo napětí, když jste neměla závodní stres?
„Spíš mi přijde, že mě to posunulo životně. Vždycky říkám, že se mi nestalo nic tak hrozného, že jsou i mnohem horší věci. Ale i tohle, ne tak hrozná věc, mě dost posunula ve smýšlení o sportu a o životě celkově.“
Plán do sezony je, že by forma měla nabíhat postupně až k olympiádě? Asi nepojedete nyní do Östersundu s tím, že už byste měla být v top formě, že?
„To se musíte zeptat trenérů, jak to mají naplánované. Ale já každý rok říkám, že se nikdy nesoustředím na jeden jediný závod. Samozřejmě ano, olympiáda je hlavní cíl, ale závodů okolo je spousta a chtěla bych závodit dobře i ty ostatní. Je pro mě důležité, aby to bylo kontinuální. Aby to nebyl jen jeden výstřel a pak to bylo naprd.“
Připadá vám, že čtyři roky od Pekingu byly rychlé, nebo naopak se toho dělo tolik, že to ubíhalo pomalu?
„Byly extrémně rychlé. Je to strašné. Je pravda, že se toho stalo hodně, ale hrozně to utíká. I příprava. Přijde mi, že před chvílí jsme začali trénovat a najednou je sezona. A je mi jasné, že se třikrát vyspím a najednou bude konec sezony. Je to fakt hrozně rychlé.“
K nové zbrani mě museli docela ukecávat
Jiří Hamza řekl, že kdo nebude mít formu na SP v Novém Městě, už to do olympiády nedožene. Jak to vnímáte vy?
„Myslím, že je to pravda tak napůl. Je tam ještě docela dost času. Samozřejmě ne se zrychlit o minutu, ale doladit detaily jde. A hlavně si odpočinout. To myslím, že je ve výsledku po druhém trimestru to nejdůležitější, odpočinout si a připravit se na závody. Myslím, že tam prostor ještě je. Ale já jsem opravdu ten typ, který by radši dobře závodil celou sezonu, než že by měl pak jeden dobrý závod.“
Kluci řešili výměnu pažby. Je to věc, kterou podle vás časem budou muset řešit i holky, ono zrychlování v přípravě na střelbu?
„Už řešíme. Já jsem měnila, i Jessica (Jislová). Myslím si, že se to hodně posouvá, na druhou stranu podle mě čím víc se budou vymýšlet takovéhle inovace, tím víc se budou zakazovat. Takže jsem docela zvědavá, jak se to bude posouvat.“
Čili s pažbou to máte jako kluci, že máte zásobníky blíž komoře?
„Ano, taky je mám kolem komory. Ale já jsem to měnila hlavně z toho důvodu, že svou pažbu jsem měla opravdu hodně starou a měla zásobníky úplně vzadu. Což je samozřejmě o kus pomalejší. Ale jinak třeba Terka Voborníková manipulaci s „obyčejnou zbraní“ umí úplně skvěle, takže že bych byla nějak rychlejší než ona, tak to ne. Myslím, že to taky má své limity a je to spíš o tom, jak je člověk schopný se s tím naučit.“
Jak jste na tom teď střelecky?
(zamyslí se) „No… Tak občas je to lepší, občas horší. Ale snažím se. Nicméně mě museli docela ukecávat k nové zbrani, moc se mi do toho nechtělo. Ale říkám si, že k tomu starému se vždycky můžu vrátit, pažbu jsem si nechala. Tak kdyby byl nějaký velký průšvih, tak pažba je furt doma.“
Je pro vás Östersund dobrý start sezony, nebo je to destinace, kde je to spíš brutální takhle na úvod?
„Většinou to bývá Östersund nebo Kontiolahti, a to už mi přijde, že je prašť jako uhoď. Jsme na to zvyklí. Přijde mi, že jsou to věci, které víme, že tak budou a stejně se s tím nedá nic dělat.“
Pak se rádi vracíte do Hochfilzenu?
„Ano, do světla. Protože na severu je skoro pořád tma.“
