Jedenáct možností startu na světovém šampionátu, devět příletů z Kanady. Kdykoli, kamkoli. Vztah Tomáše Plekance k národním službám nemůže být intenzivnější. Jeden z lídrů slavných Canadiens se v úterý ve Znojmě opět dostaví na sraz reprezentace. „Zdraví drží, tak jedu,“ hlásí 33letý centr.
I v dobách seslaných kil omluvenek z NHL panovala jedna jistota. Tomáš Plekanec . Jakmile jeho Montreal vypadl ze Stanley Cupu, anebo do něj nepostoupil, sedl na letadlo a přicestoval. Ačkoli letos účast chvíli zvažoval po prazvláštní sezoně Canadiens.
Vyrážíte na deváté mistrovství světa za posledních jedenáct let. Pardon, nepřijde mi to normální, vám ano? Žádný jiný hráč NHL by takovou porci nedal.
„Co ale naděláte, čas utíká…“ (usmívá se)
Čili zlatý sen ve vás bije dál?
„Pokaždé jedete na mistrovství vyhrát. Mě hokej pořád hodně baví, zdraví drží, a tak nevidím důvod nejezdit.“
Opět jste kývl bez rozmýšlení?
„Dá se říct. Ale zrovna tahle sezona byla zvláštní, psychicky náročná. Z tohoto úhlu pohledu bylo rozhodování o trošku těžší než obvykle, na druhou stranu mi hodně pomohlo volno po sezoně, kdy jsem si od všeho odpočinul, vyčistil hlavu. Nabral jsem zpátky chuť do hokeje.“
Může vám turnaj v Moskvě a pobyt v jiném kolektivu pomoci zapomenout na podivný ročník v Kanadě, kdy jste zkraje konkurenci mleli a pak dlouhé týdny nevěděli, co je to výhra?
„Určitě ano. Jedním ze stěžejních důvodů, proč jezdím na mistrovství, je výborná parta v nároďáku, kabina a všechno okolo. Mám rád, jak naši fanoušci tuhle akci prožívají.“
Řada hráčů se dříve dost rozmýšlela i podle destinace šampionátu. Nakolik vy dějiště řešíte?
„Co si budeme nalhávat, asi všichni bychom radši jeli do Švýcarska, do Německa a podobných zemí. Ale v prvé řadě jde o hokej, ne o památky. Do Moskvy neletíme kvůli prohlídce Kremlu, ale odevzdat co nejlepší práci.“
Zajímal jste se v Kanadě o stav národního týmu, kdo se v něm nachází a podobně? Je to pro vás důležité?
„Není. Ale o to víc sleduju, jak si kluci vedou v přípravě, sem tam si napíšu s maséry. Nějaký přehled mám, vím, jací hráči se v repre pohybují.“
Ještě nedávno se rýsovalo prima posílení z NHL, včetně gólmana Pavelce nebo obránce Nakládala. Ovšem neprošli výstupní prohlídkou. Jak to děláte, že vždycky projdete?
„Tak asi jsem zdravej, ne? (usmívá se) Musím zaklepat, že se mi vyhýbají větší zranění. Po každé sezoně mám šrámy, ovšem nikdy to nebylo tak zásadní, aby mi nedovolilo přijet. Nebo bylo takového charakteru, že by se o něm v klubu muselo diskutovat. V tom mám obrovský štěstí.“
Podobně jako Jaromír Jágr . Oba z Kladna, oba bez operace. Třeba to není náhoda.
„Holt máme u nás dobrý vzduch… Krom měsíce a půl, který mi kdysi vzalo zraněné koleno, jsem řešil maximálně natažená třísla a podobné věci.“
Platí, že každý klubový doktor v NHL se na zdraví hráče dívá jinak, že někde může být mnohem přísnější?
„Nevím přesně, protože jinde než v Montrealu jsem nehrál. Ale podle mě je v NHL daná jedna metodika a v tomhle směru jsou všechny kluby propojené. Jakmile hráč má problém, doktor mu poví, ať si účast na mistrovství dobře rozmyslí. Pak se to řeší i na poradách s generálním manažerem. Já tímhle nikdy neprošel. Vždycky se mě jen zeptají, jestli jedu, řeknou O. K. a je to vyřešený.“
Zklamání u Canadiens bylo velké
Už jste kompletně vstřebal sezonu bez přístupu ke Stanley Cupu?
„Protože jsme už delší dobu věděli, co nás čeká, vstřebávali jsme zklamání postupně a za pochodu. I tak to bylo rozčarování veliké. Z týmového pohledu to nebyla sezona z nejlepších.“
Jako obrovskou překážkou, přes niž jste se nepřenesli, se ukázalo být zranění gólmanské jedničky Priceho. Ale může být jenom to důvodem, že jste z první příčky konference spadli až mimo play off?
„Price nám chyběl hrozně moc. Tak to zkrátka je. Ale jinak bychom spolu mohli sedět dvě hodiny, rozebírat to zprava, zleva a…“
…a to se vám nechce?
„Ne. (usmívá se) Základem všeho byl Price, postupně jsme se dostali do psychické křeče, ze které jsme se už nevyhrabali. Hokej je právě o psychice a u nás se potíže postupně na sebe nabalovaly, prohlubovaly… Jak říkám, to je tak na dvě hodiny.“
Jakou reakci očekáváte?
„Generální manažer si přes léto musí poradit. Asi udělá nějaké změny a pojede se dál.“
Hrát dole v tabulce se znakem Canadiens na hrudi je jistě těžší než například s logem Blue Jackets. Hodně jste to jako hráči pocítili?
„Osobně nepochybuju, že je to v Montrealu jiné, ale ve finále je úplně jedno, kde se vám nedaří, protože náladu z toho máte všude stejnou. Snad jen, že novinářů je tu o trošku víc než třeba v Columbusu a hokej se tu řeší víc. Ale prohrávat je na prd všude.“
Čtete montrealské noviny?
„Vůbec ne. Naučil jsem se je ignorovat asi ve třetím roce mého působení tady. Jenže ono to stejně nepomáhá. Od kamarádů nebo známých se stejně vždycky dozvíte, jak se o nás referuje. Donese se vám to. Navíc kluci v kabině mají twittery a podobné blbosti, takže opravdu platí, že nemusíte nic sledovat a stejně jste v obraze.“
Montrealští novináři od nepaměti sondují klima v týmu, zda není někdo s někým rozhádaný. Vymýšleli si letos hodně, anebo se trefili?
„Do tohohle bych se nechtěl moc pouštět. Protože jde o věci, které by měly zůstat v kabině. Ono se to přes léto vyřeší, jak jsem řekl, manažer něco vymyslí, aby se sezona neopakovala. Je to samozřejmě nejvíc na hráčích, u nás to začíná, ale… Hlavně věřím, že už se fakt opakovat nebude a že se jednalo o výjimku.“
Byly spory mezi hráči uvnitř kabiny tak zásadní, jak některé listy spekulovaly?
„Pokud se týmu nedaří, je vždycky z vnějšku jednoduché říct, že kabina nefunguje. A pokud se daří, že to v ní šlape. Stejně to chodí i u našeho nároďáku. Každá kabina funguje svým životem, vyvíjí se a každá sezona má svoje specifika, různý vývoj.“
Z jakého důvodu za vámi montrealští novináři nechodí tak často jako za jinými lídry? S ohledem na to, kolik let v klubu působíte? Všude P. K. Subban, Max Pacioretty, ale pak i řada dalších.
„Pacioretty je náš kapitán, tak toho na něj spadlo víc. P. K. je zase známý tím, že média kolem sebe má rád. Ať už se hraje dobře nebo špatně. Pokud po mně někdo něco chce, odpovím mu. Víc k tomu asi nemám co říct.“
Traduje se, že hráči Canadiens při slabší sezoně nejsou večer v centru města vítáni. Jak tomu bylo teď?
„Do města občas na večeři můžete zajít v klidu. Pokud se však nedaří, je lepší vyhýbat se místům s velkou hustotou lidí. Tam se vám pak nechce, protože v Montrealu každý řeší hokej a každý by se chtěl dokola vyptávat, co se děje, proč se to děje. Záleží na každém. Mladší kluci, co jsou sami, do centra chodí určitě častěji než my starší. A tolik to neřeší. Je to dané věkem.“
Co říkáte tomu, že si o Stanley Cup nezahraje jediný kanadský tým? Prvně po 46 letech.
„Je to realita. U někoho to tolik nepřekvapilo. Ve Vancouveru nebo v Torontu to hráli na jednu lajnu, překvapila mě ovšem Ottawa, že se tam znovu nedostala. Nemají extra hvězdný tým, ale na play off jsem je viděl. V Edmontonu mají zase po kupě hodně mladých hráčů, velmi talentovaných centrů a křídel, ale chybí mi tam zkušenosti do první a druhé formace, taky nějaký protřelý obránce, možná gólman, těžko říct.“
Na šampionátu v Moskvě by mohl vzniknout zámořský útok Sekáč , Plekanec, Pastrňák , trenér Vůjtek o něm vážně uvažuje. Líbí se vám ta myšlenka?
„Mohlo by to fungovat, ale uvidíme. Turnaj trvá dlouho, před ním proběhne i příprava. Záleží, jak si to sedne. Bývá zvykem, že na žádném větším turnaji zahajovací sestava nevydrží celou dobu. I když teď by dobré bylo, aby vydržela…“
Oba útočníky znáte výborně, se Sekáčem jste krátce hrával v Canadiens, proti bostonskému Pastrňákovi často hrajete. Jací jsou vašima očima?
„Oba jsou to výborní hráči, zvlášť Pasta o sobě dával hodně vědět. Seky je vynikající bruslař se spoustou ofenzivního talentu. Oba jsou odpočatí, takže se těším na to, jak budou lítat.“ (usmívá se)
To samé vy.
„Tak připravoval jsem se, abych to zvládl co nejlíp. V Montrealu jsem dojížděl do naší tréninkové haly, s trenérem, gólmanem a Maxem Paciorettym. Ten ale nakonec do Ruska nejede.“
Z šampionátů vlastníte sbírku čítající jedno stříbro a dva bronzy. Co přijde letos?
„Je fakt, že zrovna když jsem u toho nebyl, tak se vyhrál titul (2010). Nějaké medaile se ovšem udělaly i se mnou a zastávám názor, že každá medaile je hezká. Aby se vyhrálo, musí se sejít úplně všechno. A co si budeme povídat, zlatá generace je pryč. Tak uvidíme…“ (usmívá se)
