Tam, kde televizní komentátoři jen zlehka našlapují a dávají si pozor, aby snad nevyřkli vlastní názor, nedejbože kritický, přichází chvíle Marka Sýkory. Bývalý uznávaný trenér, ostřílený mazák, zejména v Rusku velmi vážený, se stal nenápadnou, o to však zářivější hvězdou nedávného mistrovství světa. „Když se rozmluvím, cítím se v té roli dobře,“ líčí.
Nesouhlasil s některými kroky týmového vedení. A nebál se o nich promluvit. Ve věci Pastrňáka , v případě Sobotky . Už v Paříži Marek Sýkora mnohé naznačil, nyní v rozhovoru pro Sport pokračoval.
Vaši televizní parťáci nepříjemné otázky nedávají. V Paříži zbývaly na vás. Nepřišlo vám to zvláštní?
„Třeba Pepíka Jandače po čtvrtfinále se nezeptali, to je pravda. Pak mi večer povídali, že je dobře, že tam s nimi jsem a tu otázku položím já. A jestli mi to vadí? Nevadí. Chápu svoji roli, a že zrovna od toho tam jsem. Já vám to řeknu na rovinu: Když mě do téhle práce kdysi Robert Záruba zlákal, řekl mi, že tam jsem od toho, abych říkal přesně to, co vidím a co si myslím.“
Bylo vidět, jak se ve vás pere novinářská práce s trenérskou kolegialitou. Snažil jste se Jandačovi jasné otázky trochu zjemnit, zaobalit.
„Je to tak. Kolikrát se to ve mně pere. A vím, že jsem svoji otázku k tématu hned omlouval. Vlastně jsem mu vnucoval svůj názor dotazem, zda neměli Sobotku využívat na centru. Protože u mě to je klasický centr. Doufám, že ho to nenaštvalo.“
Bylo by zvláštní, kdyby ano. Nicméně pravdou zůstává, že vám se Sobotkovo šíbování po křídlech nezamlouvalo.
„Trenéři k tomu měli svoje důvody. Podle nich centr zahraje spíš křídlo, než obráceně. Já na to měl trochu jiný pohled. Pro mě byl Pastrňák jasná volba do první lajny, k němu Voráček a doprostřed Sobotka. Naprosto jasná, logická záležitost. A oni tuhle variantu ani jednou nevyzkoušeli. Což mě zajímalo. Tak jsem se na to zeptal. Pastrňákovy výkony byly podrobovány kritice, o to víc bych ho stavěl do zmíněné trojky.“
Víme, že se vám nelíbil tah vedení týmu, které vyhovělo Pastrňákovi s doplněním reprezentace až v dějišti turnaje. Svoz hráčů odevšad není nikdy ideální. Co vám vadilo zejména?
„Už jsem se na to ptal při Českých hokejových hrách v Budějovicích. Máte pod kontrolou Pastrňáka s Plekancem? Víte o nich, co dělají? Jsem trenér a vím, proč se o to musím zajímat. Trochu jsem měl z našich trenérů pocit, že nechápou, co v tom hledám. David Pastrňák pak v prvních dnech vypadal, že nebyl tři týdny na bruslích.“
Asi bychom taky byli rádi, že vůbec dorazí, protože neměl smlouvu, a neřešili tolik, kdy se připojí. V takovém případě člověk vyhoví. Ale je fakt, že to pak má následky.
„Přesně tak. Trenéři měli radost, že jim kývl na reprezentaci, přitom se mohl zachovat jako někteří jiní, kteří odmítli Paříž kvůli absenci nové smlouvy. Palát a spol. Tomu rozumíme a i já bych si Pastrňákova souhlasu cenil. Nicméně, pořád je to profesionální hokejista a takhle vyřešené to bylo špatně. Když ho beru, tak se vším všudy. Malé ústupky ano, tohle však nebyl ten případ. Tyhle věci nedělají dobrotu.“
Zářný příklad trenéra? Vladimír Růžička
Trenéři celou dobu přehazovali hráče z útoku do útoku, i do čtvrtfi nále naskočila překopaná sestava. Chápete to, nebo byste na to šel jinak?
„Do čtvrtfinále bych už s novou sestavou nešel. Za sebe říkám, že bych zvolil některý model z předchozích zápasů. Byť jsem starej praktik, blbě se mi o tom mluví, protože jsem nebyl přímo u týmu.“
Znovu se v českém hokeji přetřásá téma teoretici vs. praktici. Nakolik je důležitá škola a zda nejsou víc prožité zkušenosti v NHL, Stanley Cupu, v reprezentaci. Jde to vůbec rozseknout?
„Lidé z fakulty budou samozřejmě vždy poukazovat na nutnost studia. V tom máme velkou historii, na světě jsme byli jedni z prvních. Kostka, Bukač, Wohl… Mělo to úroveň. A jen nerad bych to shazoval ze stolu. Je otázka, zda nenajít pro hráče typu Jardy Špačka , borce s bohatou hráčskou minulostí na všech frontách, nějaký průsečík mezi biflováním ve škole a hráčskou praxí. Sám nevím, zda by to nevzbuzovalo jistou averzi a nevznikala špatná nálada. Hokeji to pak neprospívá.“
Podle mnohých renomovaných hráčů minulosti chybí vyškoleným trenérům bez košaté hráčské karty v klíčových situacích dar jasného rozhodnutí. Souhlasíte?
„Možná že ve vyloženě vypjatých a pro hokej specifických situacích to tam někdy může chybět. Slýcháváme to. On neměl vlastní kariéru a teď mu to chybělo. Určitě to nevíme, těžko se to dokazuje. Každopádně, tohle byla vždy přednost Vládi Růžičky, aspoň myslím. Tihle lidé to pak na střídačce mají snazší. Na nejvyšší možné úrovni to může činit potřebný rozdíl. Růža je zářný příklad. Skvělý hráč i trenér.“
Co Miloš Hořava?
„Možná taky. Miloš je docela specifický chlapík. Kdysi na Slavii jsem s ním a s Růžou jako s hráči vydržel půl roku, bylo to s nimi složitý. (usmívá se) Hořák se mi po čase omluvil, ale to ani nemusel, já to chápal. Hokej není sport pro panenky. Vyžaduje střety, kontroverze.“
Ten český se nachází v neutěšeném stavu. Mraky rozličných názorů, různé proudy, nejednotnost. Sám jste při pohledu na špičkové výkony Rusů prohlásil, že naši jsou o level níž.
„Bohužel, zápasy Kanady, Rusů, Švédů, to byl jiný hokej, než jsme my schopni produkovat. To je třeba říci. Práce s kotoučem v rychlosti, zpracování puku, tempo zápasu, nezdržování se ničím, nevyhledávání zpomalovacích manévrů, byť hráli na velkém place. Kdo hokej sleduje, tak pro toho je to radost. Nádhera! Ta hra plyne, hráči se vracejí, rychle kombinují. V duši jsem ve finále trošku fandil Kanaďanům. Byly tam náznaky, že už je hráč v gólové šanci. Jenže ti švédští beci, jak jsou dlouzí, jak umějí dobře bruslit, tak tam vždycky ještě dosáhli holí, zblokovali to, zbrzdili. Pro člověka, kdo má hokej rád, je hra v podání zmíněných týmů jedna velká radost. Finále bylo nádherné, dechberoucí.“
Úspěch? Možná jednou za pár let, když si všechno sedne...
Máme za téhle konstelace vůbec šanci na úspěch?
„Jednou za pár let, když si všechno sedne. Nedá se nic dělat... Zároveň z toho nedělejme tragédii. Jsme malý stát, s kapitalismem přišly úplně jiné podmínky pro mládež, pro život lidí. Tak co jako? Musíme si to konečně přiznat, spadnout na zem. A tvrdě pracovat.“
Co nebude v televizi scházet, to jsou vaše zasvěcené glosy. Loni jste nám říkal, že šampionát v Paříži a Kolíně bude vaší rozlučkovou akcí. Co vás přimělo pokračovat?
„Celou dobu jsem si opakoval, jak jsem se báječně rozhodl skončit po Paříži. Protože buď mluvím nesmysly, případně pomalu, nebo ze sebe těžko soukám slovo. Vím, že jsem sebekritický, jen to neříkám na potkání. Ale jeden večer, spíš tedy v noci, jsme se cestou z haly Bercy do hotelu srazili s Robertem Zárubou. A on mi říká: Nerozmyslel sis to s tím koncem? No a já na něj, že potřebuju slyšet, zda o mě stojí. Ať mi to řekne na rovinu. Ať dostanou prostor klidně mladší, možná budu i radši.“
A co na to Záruba?
„Mám zájem, chci, abys pokračoval… Jasně, výstižně. Od něj jsem to potřeboval slyšet, protože Robert je hlavou a strůjcem všeho, celého pořadu.“
Čili jste si hned plácli?
„Právě, že ne. Já mu odpověděl, že do půlky června dám vědět. Ale on to chtěl vědět hned. Tak jsem mu druhý den oznámil, že mám zájem ještě další rok.“
Za rok se vydáte na šampionát do Dánska, ale ještě před ním je únorová olympiáda v Koreji. Poletíte i do Pchjongčchangu?
„Ne, tam se nechystám. Děkuju, v klidu vynechám. Prý ani ještě není jisté, zda tam bude studio. Ale hlavní důvod je, že sousedi ze Severní Koreje jsou moc blízko…“
