Z dění v české hokejové reprezentaci má divný pocit. Slabá pařížská představení Petra Nedvěda (45) donutila nenechat si svoje názory pro sebe a kamarády. Věří, že mohou rozpohybovat něco, co přešlapuje na místě. Někdejší útočník národních týmů Česka a Kanady silně cítí, že zdejší náhled na hokej je v silném rozporu s tím, kudy se hrne svět. „Určitá sorta trenérů začíná dělat z hokeje něco, co hokejem není,“ vadí jednomu z nejlepších českých útočníků, kteří kdy hráli NHL.
Na střídačce nulové emoce hlavního kouče, jeho zvláštní tahy. „Pepu Jandače znám, vždyť trénoval v Liberci s mým tátou. Ale některé věci jsem nepochopil. Třeba odklizení Tomáše Plekance na čtvrtfinále do čtvrté formace. Pepa tvrdí, že to není degradace hráče. Ne? A co tedy jiného?“ zvedá Petr Nedvěd obočí. Je to pouze jeden z příkladů.
Češi v představě nejsilnějšího týmu za poslední řadu let věřili v medaili, zbylo zklamání ze sedmé příčky a nevalného odporu ve čtvrtfinále. Co ukázal jejich šampionát vám?
„No, je to pořád stejná písnička. Přijde den D, hodina H a jedeme domů po čtvrtfinále. Loňské mistrovství světa, byť se stejným výsledkem, se dalo hodnotit daleko pozitivněji, základní část jsme zvládli dobře. Ale stejně se pak vypadlo s Američany, tehdy s nejslabším možným soupeřem. V Paříži jsme dostali Rusy, s nimiž se při naší aktuální formě nedalo hrát.“
Zoufale chybí góly. Čím vším to je?
„Trochu odbočím a zkusím to vysvětlit na příkladu tenisu. Když se hráči světové pětky utkají v klíčových zápasech s borci kolem patnáctého místa, v kvalitě tenisu není skoro rozdíl. Klíčová je hlava, faktor sebevědomí, potažmo stresu, který málokdy zamává s těmi nejvýše postavenými. A ti mají díky své mentalitě o potřebný kousíček navrch. V hokeji je to podobné. Názornou ukázkou je Kanada. Měl jsem možnost za ni hrát na olympiádě (1994) a tam mi všechno došlo. Tenkrát by na nás nikdo nevsadil ani dolar, byli jsme zvláštní směska hráčů. Nakonec jsme byli na dotek zlaté medaili, to všechno jen díky nastavení hlavy. Tam a potom i v NHL člověk do sebe absorboval určitou herní aroganci, související se sebedůvěrou. Bez ní nemáte šanci. Tohle mi u našich kluků chybělo.“
Nám přijde, že Češi dlouhodobě postrádají lídra válečnického typu Dopity, Růžičky , Reichla či Výborného . Chlapa, který v kabině klidně prokopne dveře. Cokoli, aby se pohnulo s atmosférou. Máme obavu, že Voráček je příliš tichý či hodný, Pastrňák mladý a Plekanec asi končí.
„Je to tak. Vůdce jako Růža a jemu podobní kapitáni v momentální chvíli nejsou. Nebo Džegr v posledních letech. Naše vystoupení v Paříži mi přišlo jako na způsob vanilkové zmrzliny. Ta je sice dobrá, ale nic výrazného. Bohužel.“
V hráčské kvalitě zaostáváme. Když vezmete zápas s Francií a její první útok, tak tam byla kvalita, sebevědomí, dravost.
„Ale u hráčů, jako jsou Pastrňák, Voráček, Plekanec, Kovář a tak dále, potenciál a talent jsou. Možná že se pletu, ale připadalo mi, jako by něčím byli svázaní. Vezměte si tu salakvardu s neustálým měněním prvních dvou lajn. Nějaký čas ano, ale… Myslím, že ty změny už pak byly kontraproduktivní, to už nevíte, kdo a co. Udělat před čtvrtfinále zase takovou rošádu? Jasně, po bitvě je každej chytrej. Ale postavit Plekyho do čtvrté lajny bez přesilovky, to mi nedává žádný smysl. Byť jsem v reálu a vím, že ve statistice měl dvě vajíčka vedle sebe.“
Nula plus nula...
„Ano, ale když už bych šel do takového zápasu, tak bych padnul s těmihle hráči. To pak jdete a máte svoje hráče, a buď s nimi tu válku vyhrajete, nebo s nimi padnete. Během turnaje bych sestavu klidně zamíchal. Ale když jde do tuhého, určitě bych takového hráče nevyndal z přesilovky a nedal ho na čtvrtou lajnu. Pepa říkal, že to není žádná degradace, ale co to tedy je? To se opět vracíme k tomu, jestli Pepa Jandač je správnej muž na tomhle místě.“
Chápete, proč na střídačce prakticky neprojevoval emoce? Prý aby mu neunikaly detaily ze hry soupeře, například. Šlo do tuhého a česká lavice byla studená, mrtvá.
„Mluvím za sebe jako diváka a fanouška, ale Pepa Jandač mi přišel, že nebyl ve své kůži. Cítil jsem z něj bezradnost. Pamatuju si ho z Liberce, ze Sparty, to byl někdo jiný. Nevím, nebyl jsem tam, nevím, co se dělo o přestávkách mezi třetinami, proto se mi to těžko posuzuje. Kdo ví, třeba se tam dělo rodeo. Ale s ohledem na jeho dřívější styl koučinku plný emocí si nedovedu představit, že trenér najednou a dobrovolně změní svůj projev. To mi nedává smysl. Zdálo se mi, že tím i přenáší špatnou energii na mužstvo.“
I takový Jon Cooper, distingovaný kouč Kanady, někdejší profesor a pedagog, se ve čtvrtfinálovém utkání s Němci řádně rozohnil.
„Vždycky platilo, že by kouč neměl emocím podléhat příliš, na druhou stranu by je v sobě neměl potlačovat. Protože pak to není on. Mně přišlo, že v tom Pepa tápe, a napadl mě jediný důvod: obava, že si vůči hráčům z NHL a některým z Evropy nedovolí tolik jako na hráče z klubové scény. Mistrovství světa s hráči NHL je vždy o level výš, minimálně. Možná se to v něm pere, bojuje sám se sebou a vystupuje navenek klidněji, aby třeba neztratil hráče.“
Další diskutovaná záležitost: volnější tréninky, mnohem větší inklinace k poradám u videa, než kdy v české reprezentaci bylo zvykem. Tým se sešel pohromadě až v Paříži, ale že by podle toho vypadalo šturmování na ledě, to nejde říci.
„Pokud je to tak, jak říkáte, nemohu s tím souhlasit. Jsem zastáncem jiného přístupu. Někdo by řekl stará škola, ale to se plete. Hokej už je vymyšlený a u kulatého stolu ho nikdy nevyhrajete. Je krásný ve své jednoduchosti. Nechci se nikoho dotýkat, ale u trenérů bez větší nebo žádné hráčské minulosti se tíhnutí k teorii objevuje až nebezpečně často. Mám s tím bohaté zkušenosti. Tahle sorta trenérů začíná dělat z hokeje něco, co hokejem není. Beru, že doba je jiná, každá éra má svoje osobnosti a trendy. Jinak to chodilo za pana Hlinky , kouče, kterého už tady asi nikdy mít nebudeme. Je otázkou, zda by jeho osobitý přístup platil i v dnešní době, ale zrovna on měl svatou pravdu. Nedělejte z hokeje zbytečnou vědu.“
Proto má doma, ať je to, jak chce, nad všemi navrch Vladimír Růžička?
„Růža je svůj, rozhodně mu však nechybí cit pro hru. Ten nelze naučit, nenalistujete ho na žádné stránce knížky. Vím, že se na mě budou někteří trenéři zlobit, ale jednoznačně tvrdím, že bez předchozí hráčské zkušenosti budete vždycky tahat za kratší konec. To manko nikdy nedoženete. Protože bývalému hráči hned sepne, co má na střídačce udělat, už to kdysi zažil. V tomhle budeme mít vždycky náskok nad ostatními. Tak to zkrátka je. Znovu si pomůžu tenisem. Proč si Djokovič vzal k sobě Borise Beckera a teď najímá Andreho Agassiho? Proč se Murray rozhodl pro Ivana Lendla ? Proč tahle esa nevsadí na nějakého vyštudovaného trenéra s čísílky a statistikami? Asi tuší, kdo jejich už tak skvělou hru může ještě povýšit o kousek výš.“
Bavíme se i tady o Josefu Jandačovi a Paříži?
„Věřím, že se na mě Pepa nebude zlobit, ale přišel mi tam takovej zkoprnělej a cítil jsem z něj, že neví, co s tím. Bohužel. Ve srovnání s jeho působením na Spartě úplně jiný člověk. Každopádně tady něco hapruje, Pepa tyhle klíčové situace nedokáže dotáhnout do zdárného konce. Kdysi měl famózní základní část se Spartou, vyhrál snad o patnáct bodů a pak vyhučel ve čtvrtfinále s Kometou. Já mu vždycky hodně fandil, jen si teď nejsem jistej, jestli to v něm opravdu je.“
Jandačův realizační tým si zakládá na skautinku, asistent Kalous na střídačce nabírá při zápase glosy Jiřího Fischera z tribuny, všechno vypadá maximálně zajištěně. Jen to zkrátka neseje… Je to důsledek toho, že Češi nekladou důraz na stěžejní věci?
„Je otázka, jestli potřebujete k ruce tolik lidí. Na druhou stranu souhlasím, že za dané situace jsou bývalí hráči NHL u týmu důležití. Pro balanc, vyvážení celkového složení k Pepovi Jandačovi. Asi se shodneme, že éra vedení Ivana Hlinky je pryč, ale pořád bychom měli jít zlatou střední cestou. Vymačkat z hráčů maximum není jednoduché, dnes je to pro kouče zdaleka největší úkol. Získat si je na svou stranu, dát jim prostor k vyniknutí a hlavně je nepřetěžovat teorií. Zdaleka ne každý trenér může přijít do kabiny a tam vyčistit ikony. To mohl Hlinka, nikdy se nerozpakoval ani Růža.“
Takový Alois Hadamczik to jako hráč dotáhl do první národní ligy, přesto se svými týmy pobral hromadu medailí. Vy jste si pod ním zahrál, co má v sobě jiného oproti Jandačovi?
„Co já si pamatuju, tak pod ním bylo v kabině víc tření a pnutí, nebyl to takový camping, jako je teď. Vytvořilo to atmosféru, která nás dokázala vybudit, kabina byla živá, semkla se. A s tím jsme šli na soupeře. Třeba na mistrovství světa 2012 jsme cítili, že si jako tým musíme sednout, sami bez trenéra, a některé věci rozebrat. Nebylo to prostě mrtvý a přivezli jsme medaili. Co můžu říci, Lojza neměl nikdy problém poslat kamsi jakéhokoli hráče. Ať jsi byl Petr, nebo Karel, nebo měl v NHL pět či pět set zápasů. Vím, že s vámi novináři měl pořád nějaký boj, a je otázkou, zda pokaždé volil správný přístup. Ale řekněme si to na rovinu: Kdyby Lojza vozil takovéhle výsledky, jako se vozí teď, vy novináři ho odvoláváte třikrát za turnaj.“
Jinak řečeno, přemíra pozitivnosti a pohodových vztahů v Jandačově štábu není žádnou zárukou, respektive bonusem?
„Radši bych viděl, kdyby se víc věnovali trénování a přípravě na ledě, než v klubovně u televize. Slyšel jsem toho docela dost o nedávné sérii Sparty s Kometou. Pak máte ze samého videa těžkou hlavu. Tady není jiná odpověď, než že čeho je moc, toho je příliš, a že méně je někdy více.“
S nástupem Josefa Jandače a jeho lidí se začalo mluvit o sofistikovaném zajištění přípravy, o aplikaci moderního hokeje. Je na místě tahle výchovně vyhlížející snaha, anebo je potřebnější umět přizpůsobit se vždy soupeři a jet tvrdě na výsledek?
„Já těm snahám o moderní hokej moc nerozumím. Jakou chceme hrát modernu, když na největší velmoci evidentně ztrácíme? Na akcích typu mistrovství světa by nám přece vždycky mělo jít hlavně o výsledek. Hrát tzv. moderně si může dovolit Kanada, ale my svůj taktický plán pokaždé musíme uzpůsobit soupeři. Tak to přece v našem hokeji fungovalo odjakživa. Trochu mi připadá, že chceme pořád od někoho něco kopírovat a nejdeme si vlastní cestou. Kdyby si Kanada postavila na střídačku žirafu, do týdne ji máme taky.“
Rovněž tady často platí představa, že trenérské místo si každý musí zasloužit, dozrát, vyčekat, až bude mít zkušenosti, věk.
„Myslím, že tohle je nějaký přežitek z komunismu. Já bych se toho vůbec nebál. Takový Martin Ručinský s jeho letitými zkušenostmi je člověk, který by měl stát na střídačce. Třeba by to vůbec nechtěl, ale já bych ho klidně viděl jako hlavního trenéra, s někým dalším v roli asistenta. Ale proč na něco čekat? Může to být horší? S Růčou jsem se bavil, když mu nabídli funkci generálního manažera. Řekl jsem mu, že takové nabídky se neodmítají. A můj názor je, že by to dělat mohl. Ono to může vypadat, že tady někomu cíleně podkopávám nohy. Ale není to tak. Já sám se taky nikam necpu. Jde o můj názor.“
Jste na zdejší poměry tak ostrý hlavně proto, aby se český hokej nad sebou zamyslel?
„Tak. I kdyby to náš hokej posunulo o centimetr, aspoň něco. Ale třeba to bude o metr nebo o kilometr. Naše myšlení je potřeba posunout do agresivnějších otáček, protože mi přijde zvláštní, když někdo o člověku, který hrál dvacet let v NHL, řekne, že nemá žádnou zkušenost. Jenže kdo bude mít větší zkušenost, než bývalý hráč, který zažil úplně všechno? Kdyby se ještě někdy volil trenér, tak Vláďa Růžička je jasná jednička. Ale za současné situace by se měl najít jiný člověk takového formátu, kdo je na střídačce kápo. Není to pro každého, kdo hokej hrál, ale najdou se hráči, kteří jsou pro tuhle práci zrození. Myslím, že Růča je jedním z nich. Nebyl by sám. Stračena (Martin Straka) třeba.“
Na druhou stranu o tom, kdo je hoden nebo není, rozhodují taky lidé, kteří většinou hokej nehráli, nebo ne na takové úrovni.
„Tak to jsem ani nevěděl. Doufám, že se na mě pánové nebudou zlobit, ale takhle to je špatně. Mělo by se to zúžit a osekat a tihle lidé by o tom rozhodovat neměli. Potom tam chybí někdo, kdo bouchne do stolu a začne konat. Ne schůzovat.“
Ale aspoň poradní hlas někdo mít musí, někdo musí navrhnout, že trénovat bude ten a ten.
„To by mělo fungovat trošku jinak. My se pořád bavíme o zlaté generaci, tak proč ty otěže nedrží tihle hráči? Měla by být skupina lidí, ve které budou bývalí špičkoví hráči, Růča, Martin Straka, je potřeba najít správnou chemii těchhle lidí, kteří by o tom měli rozhodovat. Zase se vracíme k tomu, že o našem hokeji rozhodují lidi, kteří by rozhodovat neměli. A jestli se má hokej ztopořit a jít správnou cestou, nemůžou mu vládnout úředníci. Když je vezmu na stadion, tak mě moc neobohatí, spíš zklamou. A kdybych si s nimi sednul, tak budu z hokeje spíš otrávený. Mám s tím i sám bohaté zkušenosti. Podívejte se na Rusy, kdo o jejich hokeji rozhoduje. Treťjak, Fetisov, Kasatonov, Bure... Oni umějí bouchnout do stolu. Měli bychom taky. Kdo jiný by měl o hokeji rozhodovat než tihle lidé? Jenže tam sedí ti, co si navzájem vaří polívčičku, protože jsou extrémně spokojení s tím, že ti, kteří by měli rozhodovat, jsou v rolích komparzistů.“
Velkou váhu má slovo Jaromíra Jágra. Když řekne, že bude naše vlajka oranžová, tak bude oranžová. Jeho byste zapojil?
„U něj je problém, že chce hrát ještě deset let. (směje se) Nechci, aby to vypadalo, že chci sesadit Babiše a navrch hokejovou vládu. Ale jestli se máme ubírat správným směrem, musíme to sestavit z lidí, kteří si tím bojem prošli. Když půjdete do války, tak si vyberete pilota ze stíhačky, který nalétal stovky hodin, anebo pilota, který lítá jen na simulátoru? Já bych si vybral toho, kdo už v boji byl, vrátil se a o kterém vím, že tam něco ukázal. A ne teoretika, který lítá na simulátoru, a když mu to nevyjde, zmáčkne tlačítko delete a nahodí si to znovu. Viděl jsem film o přistání letadla na Hudsonu. A byl jsem naprosto v šoku, jak místo, aby tomu pilotovi zatleskali, tak ho kritizovali. On zachránil všechny a až po tom všem zjistili, že kdyby udělal jakékoli jiné rozhodnutí, je po všech. A oni ještě měli tu drzost ho vyslýchat. To mi přijde, jako kdyby se po návratu z Nagana a pustili do Ivana Hlinky, proč postoupil přes Kanadu až na nájezdy. A to je, o čem mluvím.“
Pět let je český tým bez medaile. Bojíte se, že jde o trvalý ústup?
„Připadá mi to, že do toho nesaháme. Stojíme na místě. Nemá to potřebný grády. Lepší by bylo prohrát 5:7, ale po nějakém hokeji, kdy tam něco necháme. V Paříži mi přišlo, že kdybychom hráli další dva dny v kuse, bude to pořád stejný. Tam je potřeba nějaký impuls, aby se někdo prostě nasral, něco se změnilo.“
Vytrnou to tzv. pokročilé statistiky, jimž se národní tým začíná věnovat? V NHL na ně kladou obrovský důklad Arizona, Florida, Los Angeles, ale ani nejsou v play off.
„Tyhle věci, to je festival promarněného času. Některé statistiky jsou samozřejmě důležité. Co má hlavu a patu, jsou třeba vyhrané a prohrané buly. Tuhle komentátoři v NHL probírali i to, kolik vám v průměru zabere času, než puk dostanete nazpátek. To je pro mě důležité. A pak hra v útočném pásmu a obranném pásmu. Říkali, že Pittsburgh a Chicago byly v těchhle věcech nejhorší. Zase zajímavá statistika. Pittsburgh loni vyhrál Stanley Cup a bojuje o další, ale v jednom kuse má špatná čísla... Statistiky jsou krásná věc, ale výsledek za vás neuhrají. Tohle mi připadá pouze jako další způsob, jak někomu najít práci. Pojďme vyhodit další peníze. A když to takhle půjde dál, tak nebudeme potřebovat trenéry, můžeme mít místo nich na střídačce počítač.“
| Petr Nedvěd |
|
Narozen: 9. prosince 1971 (45 let) v Liberci Bilance v NHL: 982 zápasů, 717 bodů (310+407), v play off : 71 utkání, 42 bodů (19+23) Bilance v extralize: 415 utkání, 414 bodů (177+237) Bilance v české a kanadské reprezentaci: 64 zápasů, 34 gólů Největší úspěchy: stříbro na ZOH v Lillehammeru 1994 s Kanadou, bronz na MS 2012 v Helsinkách, vítěz bodování extraligy 2011/12, Hokejista sezony 2011/12 |
