Po 23 letech mistři světa! Byly to nádherné dva týdny. Hokej zase spojil celý národ. Československý tým završil cestu za triumfem porážkou Rusů a přerušil jejich nadvládu. Ale bylo v tom ještě mnohem víc, necelé čtyři roky po sovětské okupaci nešlo jen o sport. „Panovala úžasná atmosféra, lidé nás hnali,“ vzpomínal kapitán František Pospíšil.
V nově postavené Sportovní hale na Výstavišti, tehdy v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, se měl turnaj konat původně už v roce 1969. Praze bylo pořadatelství přiděleno k šedesátinám hokejového svazu. Přípravy se rozjely, už byl dokonce vydán plakát turnaje a oficiální odznak. Jenže do toho přišel v srpnu 1968 vpád ruských vojsk a spřátelených armád Východního bloku.
Rusové, bu, bu, bu!
Pražské jaro 1968 vypadalo jako velká naděje pro celé Československo. Poměry se začaly uvolňovat, náznaky demokracie a větší svobody však zahnal 21. srpen, kdy na příkaz kremelských vládců vtrhly do revoltující země tanky, aby poskytly „internacionální pomoc“ proti údajné kontrarevoluci. V atmosféře po sovětské invazi bylo pro tehdejší režim nežádoucí pořádat akci, kde se budou srocovat davy lidí, dokonce za účasti sborné SSSR.
Československo se muselo pořadatelství vzdát, ujali se ho Švédové. Ke světovému šampionátu se však upínala celá země a v zápasech proti SSSR vládla atmosféra, jako by hokejisté hráli doma. „Rusové bu bu bu, dostanete na hubu!“ skandovali diváci. Do té doby Čechoslováci na světových soutěžích narazili na Sověty čtrnáctkrát, jen dvakrát vyhráli a dvakrát remizovali. Ve Stockholmu je porazili dvakrát.
„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ znělo jedno z hesel po triumfálním návratu hokejistů. O konečné prvenství je připravila porážka 0:1 se Švédy v posledním utkání, taky proto, že předchozí duel stál příliš vypětí a sil. K triumfu by přitom stačila remíza. Při rovnosti získali bronzové medaile. Přesto se vraceli jako hrdinové.