Mezi hokejisty v civilu ho na první pohled poznáte. V zástupu vystylovaných chlapíků se vyjímá jeho volné tričko, nenápadná mikina a ležérní kšiltovka. „Nerad jdu s davem,“ tvrdí. Na diskotéce ho nehledejte, spíš v kotli dunící rockové show. Lukáš Kašpar, útočník finského Oulu, teď rozjíždí pořádný nářez i v reprezentaci. Může ho klidně dotáhnout až na mistrovství světa.
Tenhle pohodář se zkušenostmi z NHL o sobě začíná dávat vědět. Minulý týden se předvedl dvěma góly proti Slovensku, teď se chystá na Švédské hry. Mohutnou postavu ale kromě střílení gólů využívá i k tančení na koncertech. „Mám rád jiné věci než ostatní hokejisti,“ přiznává.
V čem se tak lišíte?
„Začíná to muzikou, jednoduchými věcmi v oblékání. Tam nemám rád nějaký velký nápisy. Nejsem prostě typ člověka, co jde rád s vlnou.“
Tipnul bych vás na rockera. Trefi l jsem se?
„Jó, spíš mám rád takový ten punk rock. Většinou jsou to kapely, které tady asi kluci moc neznají. Musím říct, že jsem byl rád, když jsem teď přišel do Finska a konečně jsem se dostal z toho hip hopu a r’n’b, co hrálo pořád v Americe a Kanadě v kabinách. Ve Finsku teda frčel metal, což je zase taky trochu moc, ale pořád se to dá poslouchat víc než ty věci v Americe.“ (usmívá se)
Na trénink reprezentace jste dorazil i v triku Foo Fighters. To je hudba podle vašeho gusta?
„Jo jo. Foo Fighters jsem viděl naživo, byli výborní. Rád jezdím po koncertech, v létě po festivalech. Byl jsem v Americe třeba i na Pennywise, což je moje nejoblíbenější kapela. Viděl jsem je dvakrát a je to paráda, ti do toho řežou od podlahy. Pak jsem byl třeba na Smashing Pumpkins, ti byli taky skvělí. Pojedu do Prahy na Kissáky, na kterých jsem vyrůstal, protože je poslouchali rodiče. Ale je toho víc. Rád mám fesťáky, kde vidíte všechny kapely, i ty menší. Často tam s kamarády vyrážíme, klidně i do Německa.“
Na koncertech se projevujete, nebo jen postáváte vzadu?
„Podle toho, co to je za muziku a jak hrají dobře. Jak mě to ten den chytí. Ale lístky kupuju vždycky do kotle, sedět bych nikde nechtěl. Někdy si rád zatancuju s ostatníma, dáme nějaký to pogo, jindy zase stojím v pozadí úplně v klidu.“
Uplatňujete při pogování hokejovou postavu?
(začne se smát) „Jasně. Při tom se mi to fakt hodí.“
Na první pohled zaujmou i vaše dlouhé vlasy. V zámoří jste je ale musel zkrátit, viďte?
„Snažili se mi to přikázat, to jo. Bylo to první, co jsem slyšel, když jsem při draftu vylezl na pódium. V Americe na to jsou seseklí, až je to divný. Ale to už bylo od dvacítek, pan Hadamczik mi řekl, že takhle mě do Finska nevezme, že se musím ostříhat. Já měl ale vlasy vždycky delší než ostatní. Až teď na kempu ve Philadelphii, to byl snad první tým, kde to tak nebylo. Tam jsem byl až čtvrtý nebo pátý, delší měli Riley Cote, Carcillo. I Hartnell má háro jako blázen.“
Jak jste vůbec se svým stylem života v NHL fungoval? Ve světě obleků a přesných rozvrhů?
„To je v klidu. Já se taky umím oblíknout slušně… (rozesměje se) Já se sakem vůbec nemám problém. Ale je pravda, že teď ve Finsku je větší pohoda. V Americe totiž začíná zápas už tím, že se oblíkáte. Teď jsem vstal a hodil jsem na sebe, co jsem chtěl. Je to tak jednodušší na hlavu.“
Povězte, jak vy vůbec berete hokej? Kdekdo by si mohl myslet, že ne až tak vážně.
„Hraju ho od tří let, je to můj život i moje práce. Někdy vás to samozřejmě baví víc, někdy míň. Někdy do toho jdete fakt s tím, že musíte, že se vám nechce, ale snažím se to brát celkově jako zábavu. Teď když jsem hrál rok v Oulu s Pavlem Rosou, dost jsem se od něho naučil. Je to starší kluk, hodně si toho prošel. Podobně jako já na začátku. Bylo zajímavý poslouchat jeho postřehy, dal mi na tohle trochu jiný náhled.“
Máte na mysli pravou profesionalitu?
„To ani ne. Profesionál jsem byl i předtím. Spíš jde o přístup. Dřív jsem opravdu šel někdy do zápasu s tím, že se mi nechtělo. A to vám akorát uškodí. Kdežto Pavel mě naučil, jak se připravit na každý zápas. Musíte vědět, že ve vás něco je. A když budete chtít, na ledě něco uděláte.“
Plánujete se ještě poprat o návrat do NHL?
„Uvidíme, co se stane. Teď bych chtěl mít příští sezonu výbornou. Někde, kdekoliv. A když to tak vyjde, tak to potom ještě jednou zkusit. A to by byla moje poslední šance. Je mi sice čtyřiadvacet, ale i to už je tak na hraně. Oni tam na staré kluky nehrajou, chtějí čím dál tím mladší.“
Proč jste vůbec z Philadelphie na podzim odešel?
„Už jsem nechtěl hrát na farmě v AHL. V té lize mě to nebavilo, neměl jsem tam radost z hokeje, jen mě to ubíjelo. Když mě Flyers poslali dolů, měl jsem ve smlouvě, že budu moct odejít. Tak jsem se sbalil… Mohlo za to i jejich jednání. Domluvili jsme se, že dostanu nějakou šanci na kempu, ale to se nestalo. Tak jsem radši odešel.“
Přijde mi, že herním stylem se do zámoří hodíte. Proč vám AHL tolik nevyhovovala?
„On je to obrovský rozdíl od NHL. To se vůbec nedá porovnat. V AHL je to strašný hurá hokej, pořád se to nahazuje, strašně moc osobních soubojů. Až to ztrácí hokejovost. To jsem si i uvědomil, když jsem přišel zpátky do Evropy. Někdy jsem se až divil, jak se dá hrát technicky. Hlavně tady v Česku. To chce každej doklepat do prázdný branky.“
Tohle vy už jste se odnaučil, že?
„Skoro jo. (usmívá se) Snad je to ale moje plus. Když jdete přímo do branky, má to taky něco do sebe. Umím hrát i hezký hokej, kolem mantinelů. Jenže někteří kluci pak nejsou schopní zastavit před brankou. Mně to ale cpali do hlavy každej den. Střílej, jdi do branky. Už jsem s tím trochu sžitej.“
