Hnilička: Hrabu se ze dna

Na rozhovor do jedné liberecké restaurace si popoběhne z nedaleké tenisové haly, kde trénuje jeho dcerka. Je to kousek, přesto se zadýchává. „Kondice není,“ prohodí gólman, bojující s únavovým syndromem.

Kdy se vrátí do branky, není jisté. Neví se ani, kde to bude. Což prý není důležité. A co je tedy podstatné? „Nejde o místo, ale o to být lepší než kdykoli předtím,“ soudí 35letý brankář, jenž se nebojí říct, že momentálně je na dně. Z bahna zatemněné mysli jej vytahuje psycholog.

Milane, co teď vlastně děláte?
„Odpočívám. Tak jako nikdy v životě. Co nejvíc to jde. Žádnou větší sportovní aktivitu nemůžu vyvíjet. Od doktorů ji nemám povolenou. Není to příjemný, na druhou stranu se můžu věnovat rodině, dětem. Abych aspoň něco dělal, tak je ráno odvezu do školky. Což je fajn, tenhle pocit si užívám, protože jsem ho předtím neznal. Poslední čtyři sezony jsem měl hodně dlouhý, za celou kariéru nepamatuju, že bych měl tak velké volno jako teď. Že bych nemohl dělat vůbec nic. Naznačuje mi to, jakej život mě čeká po konci kariéry.“

Tak mi rovnou řekněte, co by to mělo být?
„Bavilo by mě věnovat se dětem a hrát golf. To by mě maximálně naplňovalo. Děti rostou hrozně rychle, při kariéře jsem na ně neměl pořádně čas. Tak jim to chci co nejvíc vrátit.“

Je to hezká představa, ale nehrozí nuda?
„Vím, jak se říká, že po kariéře musíte něco dělat, abyste se neunudil. Ale já takovej pocit ještě nemám. Vždycky jsem si myslel, že v hokeji budu pracovat, teď nevím (krčí rameny). Nejdřív se musím věnovat sám sobě, abych se vrátil k hokeji. Pak přijde čas na rodinu. A až ta se osamostatní a řekne, že už mě nepotřebuje, něco si možná najdu.“

Až dcerám začne vadit, že s nimi pořád chodíte na diskotéku…
(směje se) „Jo, v rohu, v černým kabátě a klobouku, aby mě neviděli a já hlídal, s kým se baví.“

Nyní však stojíte a čekáte, co bude dál. Je to tak?
„Určitě. Začínám mít dojem, že jsem nějakou pauzu potřeboval. Nemyslím tu nemoc, to bych se nerad rouhal. Ale věřím, že všechno má svůj význam a asi nebyla náhoda, co mě potkalo.“

Ta vaše nemoc se lepší?
„Snad. Nevím. Ale po měsíci bez sportu začínám mít nutkání pomalu začít s tréninkem. Rád bych se vrátil na led. Pro moje tělo to bude první zkouška. Hlava by ráda, ta je připravená. S tou mi obrovským způsobem pomáhá paní doktorka Šauerová. Její přítomnost vnímám jako zásadní moment v mojí kariéře. A opravdu si toho cením. Přestože mám super rodinu, která mě ve všem vždy podporovala, ať jsem byl nahoře, nebo dole, tak ta odborná pomoc je pro mě mezníkem. Nejen v kariéře, ale vůbec v životě.“

Uměl byste rozkrýt, v čem vám psycholožka otevřela oči a co vás naučila?
„Jistě. Děláme cvičení na zrychlení mých reakcí. Zatím ten efekt není stoprocentní kvůli nemoci. Kromě sportovní stránky mi paní doktorka ukazuje, jak se dívat na svět, na realitu. I na sport. Zjistil jsem, že neumím rozeznávat lidi, kdo je co zač. Byl jsem dost naivní ve spoustě věcí. A co si budeme povídat, poslední dobou ze mě média udělala takovou story, že jsem se až sám divil, jestli tohle jsem vůbec já. A paní doktorka mě učí věřit v moji cestu.“

A ta je jaká?
„Dostat se do nejlepší formy, v jaké jsem kdy byl. Nerad bych jednou skončil v hokeji s pocitem, že jsem mu nedal všechno. A v tom mi ona pomáhá. Momentálně jsem na dně, což je pravda. A je to situace, kterou mě učí přijmout. Stavím se k tomu čelem a snažím se toho dna užít.“

Ostatně, ze dna vede cesta už jen nahoru, ne?
(usmívá se) „To souhlasí. A faktem je i to, že bez doktorky Šauerové bych se z toho dna dostával hodně těžko. To je na dlouhé vyprávění.“

Kdy vám došlo, že je zapotřebí vyhledat psychologa?
„S tím přišel liberecký klub. Nabídli mi její pomoc a já ji okamžitě přijal. Někdy na konci září. Od té doby spolupracujeme denně. A na rovinu říkám, jaké mám štěstí, že mě to potkalo.“

A litujete, že jste se nepřihlásil dřív, že?
„Přesně tak. To už mě napadlo mockrát. Kdybych ji tak potkal před deseti lety…“

Co přesně je vaším společným cílem?
„Ten je jasnej. Všichni sportovci, kteří s ní spolupracují, mají de facto stejný cíl. Být nejlepší, jak jen to jde. Dotknout se vlastního výkonnostního stropu.“

A to bude v extralize, nebo v národním týmu? Kde?
„Ten cíl je úplně nejvýš. Nejde o místo, ale o to být lepší než kdykoli předtím. A kde to bude, to není vůbec důležité. Brankářské řemeslo je hlavně o hlavě.“

A jak vám ji ona mění?
„Víte, já jsem na samém začátku. Ona dělá s jinými sportovci mnohem déle, než se velké úspěchy dostaví.“

Když si představíte nájezd hráče, co byste měl podle doktorky Šauerové dělat jinak než dřív?
„Budu v hlavě nastavenej jinak, než jsem býval doteď. Stoprocentně pozitivnější. Víc zatím nevím, nejsem v tomhle směru vytrénovanej.“
Jak byste přesně označil nynější stav věcí. Jako pauzu od hokeje?
„Ano. A doufám, že ta pauza není napořád. Věřím, že po zdravotní stránce se budu zlepšovat. Musím doufat, že se mi nebudou vracet problémy, jaké jsem měl zkraje sezony. V tom případě bych už nemohl nikdy hrát. To je realita.“

Jak byste přesně označil nynější stav věcí. Jako pauzu od hokeje?
„Ano. A doufám, že ta pauza není napořád. Věřím, že po zdravotní stránce se budu zlepšovat. Musím doufat, že se mi nebudou vracet problémy, jaké jsem měl zkraje sezony. V tom případě bych už nemohl nikdy hrát. To je realita.“

Bavíme se například o obrovské únavě po krátké zátěži? A o čem ještě?
„O bolestech svalů, o hlavě, co se mi motala. Nevím, kolik mi to vezme času. Rád bych si nejdřív ověřil na ledě pár cvičení, na kterých pracuju.“

Na tom pracujete doma?
„Ano. Od paní doktorky mám domácí úkoly. Bohužel nemůžu vyzradit vic. To je její výrobní tajemství. Každopádně dělám všechno pro to, abych se z toho vyhrabal. A pokud by to nevyšlo, nedá se nic dělat. Hokej holt půjde stranou. Ale já si věřím, že to prolomím.“

Napadly vás už myšlenky na konec s hokejem?
„Ani ne.“

Zkraje rozhovoru jste popisoval svůj aktuální život jako příjemnou záležitost. Co považujete naopak za nepříjemnost?
„Že nejsem fit. Zdraví je úplně nejvýš. Když si ho přejeme k narozeninám, často to vyzní jako fráze, já teď sám na sobě poznávám, že to fráze není.“

Kdo a jak vás léčí?
„Chodím na krevní testy. Za čtrnáct dní mám další odběr. To budu vědět zase víc o svém stavu.“

Zjišťujete u jiných sportovců, jak oni zápasili s únavovým syndromem? Nebo hledáte informace na internetu?
„Nechci se do toho zase tolik ponořovat. To by nebylo dobrý. Ale s pár lidma jsem se setkal, byli to rodiče od dětí, teenagerů, které potkaly stejné potíže jako mě. Snad to dokážu přemoci.“

Jde to porazit i hlavou?
„Původně jsem si to myslel a věřil tomu. Ale tohle není problém psychického rázu. Bohužel.“

Chybí vám hokej?
„Začíná mi scházet. Když jsem se rozhodl, že si dám od hokeje pokoj, což mimochodem nebylo vůbec jednoduchý, hokej mi absolutně nechyběl. Ani jakýkoliv jiný sport. To jsem jenom spal a ležel. Doháněl nějaké manko. Postupně se srovnávám.“

Kolik jste toho naspal ve chvílích abnormální únavy?
„Třeba jsem usnul v jedenáct večer a v jedenáct dopoledne jsem vstával. Ale to jsem se vzbudil a nebyl vůbec odpočatej. To bylo nejhorší. A pak ty vlny... Týden jsem se cítil úplně super, další týden o dost hůř. Nerozuměl jsem tomu, proč se to děje. Na ledě jsem se párkrát cítil dobře, možná výborně. Ale stabilní to nebylo nikdy.“

Svoji libereckou misi považujete za defi nitivně uzavřenou?
(okamžitě) „Ne. Vůbec to nevnímám jako uzavřenou záležitost. Ale teď mám před sebou jinou misi. A jak říkám, místo moji budoucnosti není důležité, jde o cestu a moje výkony s tím spjaté.“

Mohl byste jako nový Hnilička chytat do čtyřiceti?
„Ano, cítím to tak. Hokej je můj život. Nemám nejmenší ambice skončit brzy. I když to poslední období pro mě nebylo jednoduchý. Snažit se jít dál a číst si o sobě všechny ty věci... Ale beru, že to patří k vrcholovému sportu. Sportovec Sportoto musí umět kritiku přijmout.“

Ta přišla po vašem vystoupení na mistrovství světa v Quebeku. S čím jste nesouhlasil?
„Vadila mi jenom jedna věc z poslední doby. Jak se někde v novinách naráželo na moje zdraví. Bylo to vtipný, to uznávám, ale zároveň i přehnaný.“

Myslíte hlášku, že Hnilička konečně něco chytil?
„Jo. Nejdřív jsem se tomu zasmál, ale když nad tím přemýšlíte, není to fér. Kritizovat výkon je jedna věc, Kri vysmívat se nemoci, to už je z jiného soudku. Plno lidí mi nefandí a ta věta se jim jistě líbila, na druhou stranu doufám, že spousta rozumných lidí to odsoudila. Lidi asi chtějí číst od o hvězdách, nebo o nulách. Ve sportu to tak určitě bude. Na druhou stranu přiznávám, že si o sobě rád přečtu i něco hezkýho. Tak to je.“

Chodíte se na hokej aspoň dívat, nebo vůbec ne?
„Pro mě je těžký jít do haly a dívat se na Tygry. A nejen na ně. Na jakýkoliv hokej. Jít tam a vědět, že to nemůžu dělat, to není fajn pocit. Tak jsem radši doma s dětma, sleduju výsledky a tabulku ligy.“

Na reprezentaci se díváte?
„Taky. Po očku.“

Vaše dcerky vám vždy enormně fandily, prožívaly zápas na tribuně. Nemají teď nakázáno kolem táty chodit po špičkách a neptát se ho na hokej?
(usmívá se) „Ne, ne. Ale je to samozřejmě nepříjemný, holky to špatně snáší. Fandí Tygrům a teď tam nemají tátu. Hrozně špatně se jim to vysvětluje. Oni vědí, jak na tom táta je, ale taky se dostanou díky spolužákům k informacím z některých novin... To je život.“ (mrzutě)

I k té pověstné větě, o níž jsme se bavili?
„Taky. Rodiče jiných dětí si doma zřejmě neberou servítky.“ (usmívá se)

A „otravují“ vás dcery s tím, kdy už se konečně vrátíte do branky?
„Přesně tak. Kdyby nechodily do školy, tak by nevyzvídaly. Ale ve škole jim jiná děcka něco poví, tak s tím hned doběhnou za mnou.“

Čili na rodičovské sdružení se vám moc nechce...
(směje se) „Ba ne, já se na to dnes už dívám s nadhledem. Beru to jako realitu, občas to není k smíchu, ale život takovej je. Všechno je to o osobním náhledu na tu věc. Jak daleko to k sobě připustíte. Tady právě nastupuje role mojí paní doktorky. Dnes už se takovým věcem dokážu zasmát, povznést se nad nimi.“

Nepomohla by vám i dovolená někde na Floridě?
„Čtrnáct dní už se o tom bavíme. A zatím to padá, protože já ještě nevzdal letošní sezonu. Proto bych si tu dovolenou nedokázal užít. Musím to jít zkusit na ledě, to nosím v hlavě. Sice to od doktorů nemám doporučené, ale víra je silná věc. Chci to aspoň zkusit a uvídím, jak to půjde. Pak budu k sobě objektivní, vyhodnotím si, zda to pro mě má smysl, nebo ne. Zda si to čekání budu muset ještě prodloužit, nebo už budu schopen znovu naskočit do rozjetého vlaku.“

Při té zkoušce na ledě byste měl po ruce koho?
„Určitě bych to zkusil s nějakým týmem. Gólman to má jednoduché. Postaví se do brány a čelí střelám. To může být kdekoliv. Nějaký tým bych si našel.“

Vážně věříte tomu, že byste si ještě na jaře zachytal extraligu?
„Ano.“

To znamená do 31. ledna změnit adresu, končí přestupní termín. Jak to vůbec máte technicky vyřešené s Libercem? Ten se odmítá k vašemu případu vyjadřovat.
„Nějak jsme se domluvili. Rozumně. Nezlobte se, nechci se o tom bavit.“

Nebylo by pro vás vhodnější začít s návratem v cizině?
„Mně je to úplně jedno.“

Zřejmě už je na vašem myšlení vidět pokrok...
(směje se) „Jasně, dřív by mě napadlo začít v cizině, v závětří. Dnes je mi to úplně šumák.“

Zastavují vás lidé v Liberci a ptají se na váš osud?
„Sem tam se mě někdo zeptá, jak na tom jsem. Třeba v restauraci. Jsem rád, že všechny reakce jsou velice pozitivní. Nechci se na to upínat, ale je to příjemné. To uznávám.“

Kde máte schovanou výstroj? Někde v garáži?
„Abych pravdu řekl, nechal jsem ji komplet v hale.“

Skutečně?
„Byl jsem tenkrát tak unavenej, že jsem si ji snad ani nezabalil.“ (usmívá se)

To tam ještě visí?
„Doufám, že mi ji kluci masérský zabalili. Asi bych si pro ni měl jet. Už se na to docela těším. Až ji budu moct použít.“

Co vůbec říkáte liberecké sezoně?
„Nejde jen o mě, ale celkově je úplně odlišná od všech předchozích. Problém je, že se nevyhraje třikrát posobě. Kluci však mají na to, aby se do play off dostali. I body na to mají, play off je na dostřel. A nikde není psáno, že by nemohli hrát finále! Proč ne? Liga je enormně vyrovnaná.“