Pabiška: Slyšel jsem křupnutí a brněly mi ruce
Nikdy se tak strašně nebál. Hokejista LUKÁŠ PABIŠKA slyšel, jak mu křuplo v zádech. Píchalo mu v nich. Cítil brnění v rukách. Myslel, že je zle. Kdo se postará o rodinu, napadlo ho. Až po vyšetření v nemocnici mu lékaři řekli, že zranění není vážné. Dnes ho pustí domů.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Větší strach útočník Mladé Boleslavi Lukáš Pabiška v životě nezažil. Vyšetření naštěstí nejhorší obavy vyvrátilo.
„Cítím se polámaný a trochu mě bolí záda a hlava. Ale naštěstí nemám nic naštíplého ani zlomeného,“ hlásil z nemocnice den poté. Dnes ho lékaři propustí domů.
Pamatujete si, co se stalo?
„Pamatuju si úplně všechno. U mantinelu jsem sbíral puk a koukal na něj. Točil jsem se doprava. Jirka Šlégr přijel od mojí pravé ruky a nechal tam rameno. Já jsem od něho odlítnul a nestihl jsem nastavit ruce a hlavou jsem narazil na mantinel. Horší ale bylo, co se dělo potom.“
Povídejte…
„Okamžitě mě začaly brnět ruce. Když jem narazil na manťák, slyšel jsem, že ve mně něco zakřupalo. Takový zvuk, jako když se napravuje, když má někdo housera. Sundal jsem si ještě helmu a jak jsem ležel na ledě, zjistil jsem, že mě bolí páteř v místech mezi lopatkama. Jako kdyby mě tam něco píchalo. A cítil jsem, jak mi brní ruce. To jsem se lekl, že se stalo něco hroznýho.“
Zkoušel jste hýbat končetinama?
„Reflexivně jsem to zkoušel a šlo to. To mě trochu uklidnilo. Nohy i ruce, i když brněly, pracovaly. Ale samozřejmě tím, jak mě ruce brněly, bylo podezření, že bych mohl mít naštípnutou páteř nebo nějakou plotýnku, takže se lékaři rozhodli pro transport.“
Pocítil jste někdy větší strach?
„To asi ne. Hrozný zážitek byl, když jsem měl asi před sedmi lety zlomenou čelist, ale tahle nejistota a dlouhý transport a všechno, co se dělo kolem, bylo mnohem horší. Mám doma manželku a malý dítě... Člověk nad tím vším přemýšlí, když ho někam transportují a nic s ním nedělají. To se rodí černé myšlenky. Musím poděkovat pánubohu, že to takhle dopadlo.“
Napadlo vás, že to byl třeba váš poslední zápas v životě?
„Na hokej jsem ani nemyslel. Spíše mě zajímala rodina. Aby se o ni měl když tak kdo postarat a tak… Hokej byl v tu chvíli na posledním místě.“
Když vás odváželi z ledu, pokynul jste fanouškům. Proč?
„Slyšel jsem, jak lidi vyvolávali mé jméno, tak jsem zvednul ruku. Chtěl jsem naznačit, že jsem zatím v pořádku a že vnímám a že o všem vím. Samozřejmě jsem ale nevěděl, jaký je můj stav, protože to nikdo v tu chvíli neuměl říct.“
Ředitel klubu Jan Plachý ovšem prohlásil, že vaše zranění je velmi vážné.
„V tu chvíli to bylo vážný. Všichni říkali, ať ležím a ať se raději nehýbu. Že ty ruce nejsou dobrý, takže jsem ležel a ani jsem se nepokoušel vstát. Nikdy jsem takové zranění neměl. Kdyby byl člověk v takové situaci podruhé, potřetí, tak může posoudit. Mně se to ale stalo poprvý. To je člověk vylekaný a vystrašený. A doktoři, kteří věděli o brnění v rukou, nechtěli, abych vstával, a že mi raději dají límec a pojedeme na vyšetření.“
Kdy jste se dozvěděl, že to nebude tak zlé?
„Hned jak mě přivezli do Prahy, dali mě na CT, vstříkli do mě nějakou kontrastní látku a doktor říkal, že nic zlomenýho ani naštípnutýho nemám. Ale že ještě druhý den musím na magnetickou rezonanci a pak se uvidí, jestli tam není skřípnutá nebo prasklá plotýnka. V noci ještě nejistota byla.“
Spal jste?
„Vůbec. Možná jestli hodinu... Za prvé jsem měl límec na krku, s tím to pořádně nešlo. Nemohl jsem se pohnout, hlavu jsem měl pořád zakloněnou. Spánek fyzicky nešel. Volali mi známí, chvíli jsem byl s manželkou, která za mnou s rodinou přijela. A pak jsem vlastně celou noc četl esemesky od kamarádů. Přišlo mi jich tak 250.“
Sledoval jste, jak hraje Mladá Boleslav?
„Hned, jak jsem dorazil do nemocnice, tak jsem si zapnul na telefonu onlajny. Dokonce se mi tady smáli, že mám takové zranění a myslím na mančaft.“
Vraťme se ještě k zákroku Jiřího Šlégra. Věděl jste před srážkou, že se k vám blíží?
„Bylo to pro mě překvapení. Když jsem jel do šance, tak jsem Jirkovi Šlégrovi vypichoval, myslím na modrý kotouč, a snažil se jít do brány. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že to Šlégr tak rychle dobruslil. Vůbec jsem ho neviděl. A byla to trochu i moje chyba, protože jsem měl hlavu pořád dole a nezvedl ji. Jinak to byla nešťastná náhoda, nebyl jsem krosčekovaný, bylo to normálně ramenem, ale dopadlo to takhle debilně.“
Takže vás zaskočila Šlégrova rychlost?
(poprvé se usměje) „Nevím, prostě mi přišlo, že jsem na bránu jel docela rychle a Jirka na modré stál, když dostával nahrávku a já mu ji vypíchl. Nenapadlo mě, že se vrátí takhle rychle a hlavně, že půjde z téhle strany. Byla to taková shoda náhod.“
Kdybyste o něm věděl, skončilo by to jinak?
„Asi ano. Kdybych měl zvednutou hlavu a viděl ho, tak bych se točil od něj, aby mě nemohl trefit, nebo bych zašlápl puk blíž k mantinelu. Takhle jsem furt myslel, že u pravý strany vyjedu přes Karla Pilaře, že ten do mě půjde zleva a já vyjedu…“
Jak byste takové zákroky trestal? Jiří Šlégr dostal trest ve hře.
„V tu chvíli asi neměli rozhodčí jinou možnost, než mu ho udělit. Ale byla to náhoda a já bych za to určitě nedával nějaké tresty navíc. Nebyl to žádný zákeřný zákrok zezadu hokejkou, krosček nebo přistrčení proti mantinelu. Nedělal bych z toho nějakou vědu.“
A když to vezmete obecně, jak byste takové fauly trestal?
„To je těžké. Někdy zákrok vypadá hůř a nic se nestane, pak vypadá nic moc a jsou z toho následky. Je to těžký. Asi bych samozřejmě posuzoval jinak zákroky, kdy má hráč ruce dole a jde do vás tělem a jinak, když má hokejku za tvým krkem a strčí tě na mantinel. V tom bych asi viděl ten největší rozdíl.“
Kdy se chcete vrátit na led?
„Co nejdříve mě tam zranění pustí. Teď je krk trochu ztuhlý, takže uvidíme. Na pátek to ještě nevidím, možná v neděli, možná v úterý. Vůbec teď nedokáži říci, jak bude vypadat léčení. Musím se ještě podrobit nějakým testům. Uvidíme. Dnes ale půjdu určitě domů.“
