Mistrovský kouč Sýkora: Já a Bowman? Kdepak
Jakmile slyší snahu o přirovnání k věhlasnému Scotty Bowmanovi, cítí se nesvůj. Ten pokus od sebe odmršťuje vší silou. Jenže je to pravda. Slavný kanadský kouč a Václav Sýkora jsou jediní trenéři na světě, kteří vedli Haška i Jágra. „Vlastně jsem měl obrovskou kliku,“ říká velitel mistrů.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Uznávaný stratég se možná dostane do křížovek. Pod „kolonku“ nejskromnější hokejový trenér na šest… I kdyby byl přesvědčený o svém zásadním podílu na výsledku týmu, veškerou chválu přenechá hráčům. Tak to má v sobě odjakživa. „Na prodávání své práce nemám talent,“ vystihuje to trefně v rozhovoru pro Sport.
V Pardubicích každý slaví. Já si vás ale s lahví v ruce neumím představit. Byl jste trochu ovíněný?
„Byl, určitě ano. Poprvé jsme si připili v kabině, pak v autobuse. Na náměstí to bylo úžasný. Jak si to fandové užili s klukama, to bylo fakt moc pěkný. Pokračovali jsme i v baru, kam jsem zavítal vůbec poprvé. A líbilo se mi tam. Nějakou tu skleničku jsem si dal, ale do bytu jsem se dostal v pořádku. (usmívá se) Druhý den jsem vyspával a pak vyrazil domů do Kladna. Na pumpě jsem si radši koupil test na alkohol. Vyšel mi dobře, tak jsem pokračoval domů. Takže oslava moc hezká.“
Mimochodem, co dobrého jste popíjel?
„Červené víno a z tvrdého whisky. Došlo na obojí.“
To jde míchat?
„V rozumné míře ano. Zůstal jsem pak u vizoura, kterého jsem usrkával. Nebylo ho takové množství, abych byl zrychtovanej.“
Vy mistrovskou radost prožíváte hlavně uvnitř sebe. Těžko vás uvidíme na baru tančit, že?
„Přesně tak, tohle já neumím. Ale radost jsem měl obrovskou. Od první chvíle, kdy zápas skončil a začaly oslavy na ledě. Bylo to spontánní od nás všech a nejen pro mě úžasný zážitek.“
Spadl vám kámen ze srdce?
„To ani ne. Ono se to k tomu příjemnému závěru blížilo, nebudeme tvrdit, že ne. Když jsme však byli triumfu nadosah, člověku v hlavě zavrtala myšlenka, aby se to náhodou nezvrtlo. Průběh posledního zápasu pro nás nebyl dobrej. Fanoušci a spousta lidí okolo brala titul za hotovou věc a lidé se mě ptali, jestli to nechceme oslavit až v Pardubicích. To jsem musel hned utnout. To absolutně nejde aranžovat. Nikde nevíte, co se může stát.“
„Jenže vždycky něco jednou končí. (usmívá se) A já nechtěl, aby se to poprvé stalo zrovna nám.“
Jak vás pak přivítala doma rodina?
„Samozřejmě byli rádi, rodina hodně prožívá moje pracovní radosti i starosti. Zrovna ty teda nerad tahám domů, ale kolikrát se od nich nejde oprostit, hokej mě pohlcuje. S rodinou jsme si vyšli na hezkou večeři a spolu to oslavili.“
I v Kladně vám lidé gratulovali?
„Ano. Pár lidí, které jsem potkal. V Pardubicích to logicky bylo výraznější. Fanoušci mě zastavovali, gratulovali na ulici.“
Které přání vás dostalo?
„Některé gratulace mě hodně překvapily, byly nádherný, fantastický. Dostal jsem spoustu textovek i z ciziny, chtěl jsem si je z mobilu přetáhnout do počítače… (začíná se smát) No a stala se mi ta věc, že jsem si je vymazal. Z mobilu mi zmizely a do počítače nedorazily. Strašně mě to mrzí… Některé zprávy jsem si ale stihl přečíst, byly hřejivý, krásně napsaný.“
Kdo vás nejvíc dostal?
„Třeba majitel Ilvesu Tampere, kde jsem působil. Překvapilo mě, že naši cestu tak podrobně sledovali. Napsala mi i řada dalších zahraničních kolegů.“
Jak se odměníte za titul? Uděláte si něčím radost?
„Já to takhle neberu. Pro mě bylo obrovskou odměnou být s tím týmem. Nejúžasnější na všem nebyl ani ten konec, ale naše cesta v play off .“
Hokejem jste posedlý. Nemáte žádné hobby, ke kterému byste utíkal v krátkých chvílích volna?
„Protože do Pardubic dojíždím, veškerý volný čas trávím s rodinou. Jsem rád za trochu odpočinku. Podívám se do knížky, rád venčím naše psy. To je fajn relaxace, rád je pozoruju, uklidňuje mě to.“
Co máte za hafany?
„Zlatého retrívra, dvanáctiletou fenu a německého ovčáka, roční fenu. Je to úžasná dvojice, je strašně zajímavý je pozorovat, jak si vytvářejí vzájemný vztah a pravidla, která dodržují.“
Ať chcete nebo ne, vaše renomé po titulu vyskočilo prudce nahoru. Dnes bude znám nový kouč reprezentace. Přijal byste jeho případnou nabídku na roli asistenta?
„Upřímně říkám, že jsem nad tím nepřemýšlel. Moje jméno v tisku padlo, ale spíš šlo o názor novinářů, z oficiálních míst jsem nedostal žádnou zprávu. Neřešil jsem to, nezabýval se tím, ale je pravdou, že pro každého trenéra je národní tým velkou poctou.“
A pokud nabídka přijde?
„Hodně bych o tom přemýšlel, ale jsem vázaný v klubu, není to jednoduchý skloubit. Nejprve by si mě musel vybrat nový trenér a rozhodující slovo by stejně mělo vedení Pardubic. Mě práce v klubu baví, navíc i asistenti v reprezentaci dělají hodně práce, trenér vázaný v klubu by měl na tyhle záležitosti málo času.“
Sálá z vás skromnost. Nemáte dojem, že v dnešní době je to brzda? Schopný kouč, jímž rozhodně jste, by zároveň měl umět svoji práci prodat. U vás mi přijde, že to považujete za nevhodné…
„Já na to nemám talent a už se to ani nechci učit. Vím, že bych se to nenaučil. Stále razím názor, že za trenéra má mluvit práce a výsledky. Ty bohužel někdy nejsou adekvátní odvedenému množství práce. Znám spoustu kolegů, co se hokeji věnují maximálně, ale zrovna se nenacházejí v kolektivu lidí, který to dokáže zúročit a vyjádřit. Sám jako trenér nikdy nic nedokážete. Nikdy nejste tak skvělý, aby to dopadlo dobře jen díky vám. Proto jsem nikdy úspěch týmu nevztahoval na sebe. Z toho vycházím.“
Zájem o vás projevuje Petrohrad, kde tým převzal kanadský kouč Ivano Zanatta. Je to stále téma?
„Dostal jsem nabídku přímo od něj. Ivano je můj dlouholetý přítel, společně jsme dohrávali kariéru a začínali trénovat ve stejný čas. Kdysi jsme si řekli, že by bylo fantastický sejít se společně u jednoho týmu. Telefonoval mi, zda mám zájem. Ale já to během play off nechtěl vůbec řešit.“
A nyní?
„Uvidíme, je to otevřené.“
Pojďme k Dominiku Haškovi. To je persona jako hrom. Ale právě proto to s ním trenéři nemusí mít jednoduché, není to zkrátka řadový hráč. Narazil jste i na nějaká úskalí spolupráce?
„Dominik rozhodně není jednoduchý člověk. Má tak výjimečné postavení v týmu, že jeho role je znát i mimo kabinu. Má za sebou obrovskou kariéru, tím pádem i obrovský přehled o hokeji a vyhraněné názory. Vím, na co narážíte, takže…“
Jen vám do toho skočím, jde o kauzu pardubických pokut, která rozvířila dění zkraje sezony. Prosím…
„Dominik se postavil jednoznačně za hráče, chtěl tu záležitost řešit v jejich prospěch. Faktem je, že i klub měl zájem na tom, aby se vytvořila jasná pravidla, daná linie, disciplína. Jenže prostředky, jak k tomu dojít, jsou u nás a v Americe trochu rozdílné. Což je dané i odlišným postavením klubů v extralize a v NHL. Takže názory obou stran zpočátku neharmonizovaly. Postupem času se to zklidnilo, z obou stran přišlo velké pochopení. Ono totiž nejde ze dne na den měnit věci zakotvené ve smlouvách, mám na mysli tradiční záležitosti v extraligových kontraktech.“
Byl tedy brzy čistý vzduch?
„Urovnalo se to brzy, atmosféra se rychle vyčistila a v týmu nastal potřebný klid. Mužstvo začalo velmi dobře fungovat. A potvrdilo se, že Dominik je absolutní profesionál. Jeho přístup k tréninku, k zápasu… To, jak chce každé utkání vyhrát, je prostě neskutečný. Mužstvu předal ze sebe to nejúžasnější, co mohl.“
Dominátora jste vedl v jeho 45 letech, Jágra v osmnácti… To se málokomu podařilo, víte o tom?
„Od Roberta Záruby vím, že jsme dva. Scotty Bowman a já. Hlavně to ale prosím vás nedávejte do nějakých souvislostí.“ (směje se)
Snad jen, že jste takový český Bowman…
„Neblázněte… (usmívá se) Ale sešlo se to hezky. Když si to uvědomím, říkám si, že jsem měl obrovskou kliku.“
