Nerad, ale tušil, že tuhle zprávu časem dostane. František Pospíšil se jí bál, nechtěl, aby přišla. Ale stalo se. Včera mu odešel životní parťák. „Olda byl můj nejlepší kamarád. Na ledě i mimo něj,“ pověděl smutně bývalý kapitán mistrů světa, Machačův dlouholetý kolega z reprezentační obrany.
Jak se vyhlášený tvrďák pral s nemocí, nad kterou nemohl vyhrát?
„Bojoval s tím delší dobu, snažil se opravdu do poslední chvíle. Na ledě byl neústupný a přesně tak se rval i s nemocí. My ostatní jsme ho v tom podporovali, navštěvovali jsme ho. Třeba aspoň na hodinku. Teď už by to asi ani nebylo dál možné. Naposledy jsem ho viděl asi před měsícem a půl.“
Pečlivě jste sledoval kamarádův stav alespoň zpovzdálí?
„Přesně tak. Rodina se mu maximálně věnovala, už se to ale nedalo zvládnout. Přímo spolu už jsme ani nebyli ve spojení, ale pravidelně jsem volal jeho ženě. Vždycky s velkými obavami, co mi řekne. Už to bylo špatné. Je ho velká škoda.“
Jak zůstane Oldřich Machač ve vašich vzpomínkách?
„Navždycky ho budu mít v paměti jako bojovníka, hráče, ale i jako čestného člověka. Kamaráda. Vždycky na něj bylo spolehnutí. Právě proto nám to i na ledě tak harmonicky sedělo. On byl důrazný, já měl na starosti vymýšlení. Ale nebyl jen od toho, aby to vzadu hasil. Míval perfektní střelu od modré. A tělem hrál perfektně, to se o něm vědělo. Bylo nesmírně těžké ho obejít, býval nekompromisní.“
Rozebírali jste i v posledních letech hokej?
„Abych pravdu řekl, ani moc ne. Spíš osobní věci, co rodiny. Přece jen jsme k sobě měli opravdu hodně blízko…“
