V sobotu plánoval Přerov uctít památku bývalého reprezentačního trenéra Miloše Říhy staršího. Svému odchovanci chtěl věnovat zápas s Litoměřicemi, na jeho počest chtěl vytáhnout pod strop haly dres. Dnes by mu bylo 63 let, hodilo by se to. Ale covidová omezení akci zastavila. Nepřišel by plný zimák. „Vždycky vás dovedl něčím překvapit,“ vzpomíná na tátu syn Miloš (39), kouč Plzně. Mluvil o tom, jaký blázinec způsobil v Mytišči, i kdy ho přestal tolik pérovat.
Před deseti roky patřil Miloš Říha starší mezi nejuznávanější trenéry Evropy. Klanělo se mu Rusko za postup do finále Superligy, válel pod ním Sergej Mozjakin, pak vedl i Petrohrad, nejbohatší klub Evropy. K vysněné pozici u české reprezentace se dostal až na sklonku kariéry, dávno po své nejslavnější éře. Syn Miloš u národního týmu působil s ním. V rozhovoru pro iSport Premium rozebírá jeho trenérskou osobnost, i jak si táta uměl občas sám zavařit. Miloš Říha starší zemřel 1. září 2020.
Sice všechno skácel covid, ale udělalo aspoň radost, že Přerov na vašeho tátu a na termín jeho narozenin plánoval velkou poklonu slavnému odchovanci?
„Jasně, byl jsem v kontaktu s jednatelem klubu panem Pluháčkem teď i před rokem. Hned na začátku minulé sezony dělali takovou vzpomínku na tátu, od té doby jsme se bavili, že by se mohla povést i větší akce. Pro klub toho dělal docela dost, i když odešel. Jezdil tam s Petrohradem, s reprezentací, s Pardubicemi, nikdy na Přerov nezapomněl. Nejen že tam začínal s hokejem, postupoval s ním i jako trenér do 1. ligy a pak do baráže o extraligu v roce 1996.“
A po ní ho hned oslovily Pardubice.
„Ano, v baráži si ho všimly a vzaly ho na první velké extraligové angažmá. Předtím tedy byl ještě půl roku ve Zlíně, ale kariéra se mu nastartovala až od toho roku 1996.“
Tak mě napadá, Pardubice se neozvaly, že by chtěly uctít památku vašeho otce nějakou významnější formou? Přeci jen v klubu odtrénoval v základní části a v play off přes 400 zápasů, dvakrát s nimi hrál finále.
„Zatím ne, nikdy jsme se o tom nebavili.“
Vy na tátu vzpomínáte často?
„Pořád, když to řeknu upřímně. Navíc je s Plzní spojený jeden paradox, odtrénovali jsme tady náš poslední společný zápas v Česku. S nároďákem jsme tady byli před Channel One Cupem v zimě 2019, měli jsme tu kemp a pak hráli proti Finsku. Když jsem poprvé přišel do kabiny jako trenér Plzně, hned mi naskočily společné vzpomínky, a mám to tak pořád, když přijdu do kanclu. Plzeň nám tehdy nechala domácí kabinu, tak i díky tomu je všechno pořád živý.“
Když jste spolu trénovali reprezentaci, měli jste k sobě nakonec i nejblíž?
„Jo, už mě nebral, v uvozovkách, jen jako syna. Byl jsem pro něj i trenér. Dřív jsme se často hádali a dohadovali o všem možném. (usměje se) Ale u reprezentace už tam byl oboustranný respekt v profesním životě a díky tomu nám všechno do sebe i nějak sedlo v osobním životě. Všechno se vyladilo. Poslední roky byly pro mě s tátou nejlepší, i když nakonec i nejtěžší, když se všechno rozplynulo.“
Byla fuška k těm nejlepším rokům dojít?
„Velká, velká. (usměje se) Dřív to bylo hodně zajímavé. Byly situace, kdy bychom jeden druhého přetrhli. Mám ho před očima pořád. Třeba i kolegové z Plzně si ze mě každou chvíli utahují, že jsem všude zdejší díky tátovi. Narodil jsem se v Ostravě, pak jsme bydleli ve Zlíně, trénovali jsme v Pardubicích, v Karlových Varech, já pak v Hradci… Naštěstí na všechna mužstva nemusím vypisovat prémie.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
