Před sezonou si nechal píchnout injekci přímo do míchy. Přesto se bolest zad litvínovskému obránci Jiřímu Šlégrovi vrací. Proti Vítkovicím kvůli ní musel odstoupit už po první třetině.
„Nechci dopadnout jako v únoru,“ připomíná vyhlášený tvrďák scénu, při níž přestal cítit nohy a skácel se na led.
Bolest se teď ozvala bez varování?
„Záda mě bolela už před zápasem, bylo na mně znát, že to není ono. Nemůžu si dovolit zase začít brát prášky a potom sebou někde švihnout. Z toho mám samozřejmě strach. Tak jsem raději odstoupil.“
Znáte své tělo, lze odhadnout, jestli v úterý v Liberci nastoupíte?
„Chtěl bych to zkusit. Jestli však bolest neustoupí, budu muset zvažovat třeba i konec kariéry.“
Týmu se nedaří, jak snášíte bezmoc, že mu zrovna teď nemůžete pomoci?
„Je to nepříjemný. Hrajeme v křeči, ve finální fázi zbytečně zmatkujeme, vždycky to uspěcháme. Potřebujeme se chytit, musíme šlapat jako jeden tým, ne jako jedinci.“
Kvůli tomu jdete od porážky k porážce?
„Hrajeme v křeči, do šancí se dostáváme, ale finální fáze tam není. Zbytečně zmatkujeme, uspěcháme to. Momentální situace není příjemná.“
Máte recept, jak se z trablů vyhrabat?
„Je to o mužstvu, musíme se z toho dostat sami. Při tréninku a přípravě na každý zápas musíme věřit, že to otočíme. Jinak se položíme sami.“
Není už čas na zopakování neformálního posezení týmu, které kdysi už zabralo?
(poprvé se usměje) „Především na to není faktický čas. Hraje se prakticky obden, není prostor, abychom si sedli a něco si vyříkávali. Musíme se dívat dopředu a snažit se příští zápas vyhrát.“
Od čeho by se mohlo mužstvo odrazit?
„Někdy je zapotřebí dát náhodné góly, abychom viděli, že to funguje.“
Proti Vítkovicím jste takový šťastný gól dali, puk se odrazil do branky od Štěpánkovy masky...
„Určitě to pro nás byl impulz. Snažili jsme se s tím něco udělat, nevzdali jsme to, což je strašně důležitý. Výsledek tomu ale bohužel neodpovídá. Musíme se s tím srovnat a zkusit to zlomit v Liberci.“
