Pětadvacetilá Amy Conroyová už od mala milovala pohyb. A nic se nezměnilo dokonce ani když ve dvanácti letech prodělala rakovinu a přišla o nohu. Přečtěte si pozoruhodný příběb britské paralympioničky, který je důkazem toho, že nic není nemožné...
Amy Conroyová, která pochází z Norwiche v Anglii, byla už od mala zvyklá sportovat. Hrála fotbal, netbal (hra, která se vyvinula z basketbalu) a milovala tanec. Když ji tak ve dvanácti začala trápit bolest kolene, lékaři měli jasno – přetěžování sportem. „Doktoři mi také doporučili, ať zkusím speciální vložky na ploché nohy, ale nic nepomáhalo. Po sérii vyšetření se nakonec ukázalo, že jde o rakovinu kostí,“ vypráví Amy.
Pro rodinu to byla zdrcující zpráva. Všichni měli ještě v živé paměti, když kvůli rakovině prsu před pěti lety zemřela Amyna matka. „Když mi lékaři oznámili diagnózu, podívala jsem se na svého otce. Na jeho pohled nikdy v životě nezapomenu. V té době mi lékaři dávali jen 50% šanci na přežití, protože mou nemoc odhalili v pokročilém stádiu,“ vzpomíná.
Získejte funkční tričko zdarma na iSport LIFE Columbia závodě v Praze!>>>
Její stav byl velmi vážný. V nemocnici zůstala déle než rok. Musela absolvovat kolečko chemoterapií a operací, včetně amputace levé nohy. Její otec Chris jí byl přitom po celou dobu na blízku, dodával jí odvahu a sílu bojovat dál. Poté, co byla Amy konečně propuštěna domů, těšila se na jediné. Až zase začne konečně chodit do školy a bude žít jako ostatní lidé. Začlenit se zpět do běžného života pro ni však nebylo vůbec jednoduché.
„Byla jsem si vědoma toho, že mi chybí noha. Navíc jsem vypadala úplně jinak. Byla jsem plešatá, neměla jsem obočí ani řasy a měla jsem tlustý obličej ze steroidů. Ve škole jsem se navíc nemohla dostat do řady učeben, protože jsem používala vozík od Červeného kříže, který byl velký a nevešel se do dveří,“ vzpomíná reprezentantka Velké Británie.
Když jí bylo patnáct, Chris přišel s nápadem přihlásit ji do basketbalového týmu vozíčkářů. To však dospívající Amy rázně odmítla. Nepovažovala se za zdravotně handicapovaného člověka a nechtěla se proto potkávat s ostatními lidmi s postižením. Když však viděla basketbalistky při hře, její názor se změnil. „Byly opravdu cool. Vůbec jsem neměla pocit, že by byl tento druh sportu divný nebo v něčem jiný,“ vysvětluje.
Amy začala trénovat nejprve se svým otcem a poté i s týmem. Zamilovala si rychlou a agresivní hru, pro kterou se jí začalo přezdívat Tygřice. V roce 2012 se dostala do výběru Velké Británie na paralympijské hry v Londýně, kde nakonec družstvo obsadilo sedmé místo. O rok později byla součástí týmu, který vyhrál bronz na mistrovství Evropy a stříbro na mistrovství Evropy do 25 let.
Dnes má Amy na svém kontě již celou řadu medailí ze světových akcí. Ta nejnovější přibyla loni, když Britky vybojovaly stříbro na mistrovství světa v basketbale vozíčkářů. A další obrovská výzva čeká Amy příští rok. „Naším cílem na olympijských hrách v Tokiu bude zlato. Jsem neskutečně namotivováná a věřím, že to zvládneme,“ zakončuje.
