Svou roli Emericha Ratha v chystaném filmu Poslední závod bere herec Marek Adamczyk opravdu vážně. Aby se co nejvíce přiblížil postavě všestranného sportovce, kterou má ve snímku ztvárnit, začal dokonce absolvovat atletické tréninky po boku své partnerky Evy Samkové. Jaké pro něj bylo dělat sparinga světové šampionce? A jak zvládá fyzicky náročné natáčení filmu ze sportovního prostředí?
Tragický lyžařský závod z roku 1913 připomíná kamenná mohyla Bohumila Hanče a Václava Vrbaty na Zlatém návrší v Krkonoších. Tehdy tu při březnovém závodě kvůli neočekávané změně počasí zahynuli oba muži.
Na pomoc se jim vydala záchranná skupina včetně Emericha Ratha, pražského Němce, který se závodu sám účastnil, avšak kvůli nepříznivému počasí se nakonec rozhodl odstoupit. Rathovi se nakonec podařilo nalézt alespoň Hanče, ovšem zachránit jej už přes veškerou snahu nedokázal.
Příběh o přátelství, odvaze a sportu se chystá oživit režisér Tomáš Hodan ve svém nejnovějším snímku Poslední závod. Tvůrci chtějí převyprávět tuto tragickou událost bez dobových nánosů, kvůli kterým bývá často neprávem opomíjen Emerich Rath. Ten se kvůli své národnosti po válce do příběhu o věrném přátelství nehodil a byl z něj proto vymazán. Klíčovou postavu všestranně talentovaného sportovce v chystaném filmu ztvární herec Marek Adamczyk.
V jaké natáčecí fázi se film právě nachází?
„V pondělí to byly dva týdny, co jsme se vrátili z Krkonoš. Tady jsme točili pouze horskou a exteriérovou část, což je zhruba polovina natáčecích dnů. Jsme tedy asi v půlce filmu a produkčně nejnáročnější části máme za sebou. Hodně velký otazník tam byl skrze povětrnostní podmínky. Na natáčení první části závodu jsme potřebovali mít pěkné počasí, na druhou část zase ošklivé. Ve výsledku jsme měli ale velké štěstí, protože se to střídalo skoro přesně tak, jak jsme potřebovali.“
Ve filmu jste ztvárnil klíčovou i když opomíjenou postavu Emericha Ratha. Jak se vám s ní sžívalo?
„Postava Emericha Ratha je takový malý poklad celého příběhu. Lidé většinou znají Hanče i Vrbatu a vědí, že umrzli někde v horách. Postava Ratha už tak známá není, a to přitom dodává celému příběhu další rozměr. Byl to opravdu všestranný sportovec, což ale tenkrát nebylo zase tak raritní. Sport byl spíše společenským zážitkem, lidé ho nedělali profesionálně, a tak často kombinovali více disciplín. On měl ale kromě pohybového talentu také správného sportovního ducha. Byl férový k ostatním, překonával své limity, ale jen v rámci pravidel a dobrého morálního nastavení. Hanč pro něj byl sice konkurentem v závodě, ale byl to také kamarád. Když se ho potom pokusil zachránit a nepovedlo se mu to, byla to pro něj velká rána, kterou si nesl do konce života.“
Četla jsem, že Emerich Rath byl až takový cimrmanovský sportovec. Neměl jste z role obavy?
„Když jsem se dozvěděl, že jsem roli dostal, tak jsem o něm popravdě moc nevěděl, tudíž jsem se ani tolik nebál. Když jsem se o něm pak dozvídal víc a víc, začal jsem teprve chápat, jaké jsou jeho kvality. Nebyl jen lyžař, zúčastnil se třeba i mistrovství Německa v boxu, nebo soutěže krásy, což byla taková kulturistika začátku 20. století. Byl to na svoji dobu opravdu mohutný a silný člověk, který se zvládal prosadit nejen silově, ale ve sportu předváděl i obratnost. Když jsem tohle všechno zjistil, pochopil jsem, že bych se měl co nejvíc snažit dostát tomu, co je Rath zač. Věděl jsem, že do dvou metrů nedorostu, takže jediné, co jsem mohl začít dělat, bylo připravovat se aspoň po sportovní stránce.“
Jak vypadala vaše fyzická příprava na natáčení?
„Tam byl docela dobrý souběh okolností. My jsme film měli původně točit už minulou zimu – rok zpátky. To už jsme tehdy byli s mojí nynější přítelkyní Evou Samkovou. Evička, když není někde na horách, trénuje tady v Praze a mimo jiné chodí i na atletiku. Když jsem se tedy pár měsíců před domnělým začátkem dozvěděl, že budu hrát Emericha Ratha, využil jsem toho, že má tady na Dukle výborné trenéry a domluvil jsem se s nimi, že k nim budu taky chodit. Do té doby jsem sice nějak sportoval, ale nevěnoval jsem se tomu tak intenzivně a systematicky. Začal jsem tedy docházet s Evičkou k jejímu trenérovi Michalu Novákovi a když to šlo, trénoval jsem i pětkrát až šestkrát týdně.“
Jaké to bylo dělat sparinga světové šampionce?
„Bylo to skvělý. Náš atletický trénink si můžete představit jako soubor různě dlouhých a různě rychlých běhů, které se střídají podle toho, na co se zrovna chcete zaměřovat – jestli chcete například zvýšit celkovou rychlost nebo třeba potrénovat výdrž. Protože je Eviččina disciplína spíše silová, běhali jsme většinou kratší vzdálenosti, což mi taky vyhovovalo, protože nejsem žádný vytrvalec. Soustředili jsme se na střednědobou výkonnost, dynamiku a sílu pohybu, což je i poměrně zábavný trénink. Tím, že jsem kluk, mám tu výhodu, že je pro mě snazší získat tělesnou sílu a rychlost. S Evkou jsme tím pádem byli docela vyrovnaní, takže tréninkové spárování bylo pro obě strany výhodné a dávalo docela smysl.“
Co na vás jako na svěřence říkal Evin trenér?
„On je skvělej v tom, že umí chválit, což mi vyhovovalo. Tím, že jsme netrénovali na žádné atletické závody, zaměřoval se hlavně na to, abych věci, které dělám, dělal správně, vyhnul se tak nějakým zraněním a můj trénink byl tak dlouhodobě udržitelný. A v tomhle, si myslím, že se mnou spokojený byl. Já jsem se taky docela dost snažil. Zaprvé mě to bavilo a za druhé nade mnou visel stín Emericha Ratha, kterému jsem nechtěl zůstat nic dlužnej.“
A co běžky, na těch jste před natáčením uměl?
„Uměl, ale nebyl jsem rozhodně žádný výborný běžkař na rozdíl třeba od Kryštofa Hádka, který na ně v zimě vyráží snad každý týden. V průběhu příprav jsme se na běžky ale párkrát vypravili, a to jak na moderní, tak i historické. To bylo pro natáčení docela zásadní. Ona se ta stará dřevěná prkna ovládají úplně jinak, než novodobé lyže a člověk se s nimi musí hodně sžít. Nemají žádné hrany, moc se s nimi nedá zatáčet a do kopce vám to podjíždí, takže se k nim musíte chovat o dost jinak.“
Měli jste při natáčení k ruce lyžařské trenéry, kteří na vás dohlíželi?
„Dohlíželo na nás hned několik odborníků. Za prvé to byl Mirek Pivnička. Lyže, na kterých jsme jezdili nebyly historické, protože málokteré se dodnes dochovaly. Jezdili jsme ale na perfektních replikách, které pan Pivnička vyrábí a umí na nich tedy i dobře jezdit. Kromě něj tam byl ještě Aleš Suk, což je vrchlabská trenérská a učitelská legenda, kterému prošla rukama řada sportovců z okolí, včetně Evičky. Pak tam bylo ještě pár kluků z horské služby, kteří nám ukazovali, jak se na lyžích pohybovat a pro zajímavost jsme absolvovali také jeden trénink s olympijským medailistou Martinem Koukalem.“
Co pro vás bylo nejtěžší?
„Nejčastější připomínka, kterou jsme měli od režiséra Tomáše Hodana, byla to, že to nevypadá jako závod. I když jsme tam mohli všichni vypustit duši, přijít na to, co vypadá na kameře nejlépe, bylo docela složité. I když jsme absolvovali tréninky, tohle bylo něco, co jsme potřebovali doladit až přímo během natáčení. Každopádně myslím, že se nám to poměrně povedlo a že bylo vidět, jak se s každým dalším natáčecím dnem cítíme na lyžích jistější a jde nám to líp a líp.“
Byly při natáčení nějaké momenty, kdy jste toho měl po fyzické stránce plné zuby?
(směje se) „To bylo skoro každej den, když jsme točili. Ono samozřejmě ne každý den, co jsme byli na horách se natáčelo. Párkrát se stalo, že jsme se vzbudili v půl šesté, abychom o půl sedmé už byli připravení v kostýmu na sněhu. Pak se ale stalo, že počasí bylo natolik jiné, že jsme scény nemohli odtočit. Každopádně, když se natáčelo, byl to vždy po fyzické stránce poměrně velký výkon. Všichni jsme se snažili být na lyžích co nejrychlejší, aby záběry vypadaly co nejlíp. Závodníci navíc tehdy vyjeli za krásného počasí, často jen v košilích, bez rukavic a čepic. To jsme se ve filmu snažili zachovat. Rozdíl byl ale v tom, že my jsme neměli teploty nad nulou. Když je tedy mínus osm a vy natáčíte bez pořádného oblečení, není to úplně ideální. Navíc tam pak byly i scény, kdy jsem Kryštofa Hádka coby Hanče zachraňoval a nosil ho ve sněhu na zádech. To byl taky docela záhul. Takže musím říct, že na konci natáčecího dne jsme byli všichni většinou dost vyčerpaní a opravdu skvěle se nám spalo.“
Myslíte, že vám to s běžkami vydrží i poté, co natáčení skončí?
„Myslím, že se na běžky budu vypravovat častěji. Ono v Krkonoších těch běžkařských tratí není tolik a jsou hodně nahoru a dolů. Není to jako Jizerky, kde máte dlouhé tratě, můžete se krásně klouzat a máte pocit, že jedete hrozně rychle a ujedete toho moc. V Krkonoších je to o dost náročnější. Proto tam možná i lidé jezdí spíš na skialpech než běžkách. Každopádně to natáčení nám dalo hrozně moc. Je úžasné, když se s těmi horami můžete sžít, poznáte je líp, zažijete různá počasí, vyzkoušíte si, co zvládnete a zjistíte, že toho zvládnete vlastně dost i když je venku hnusně. Získal jsem tam hlubší vztah k horám, díky kterému se na běžky budu vypravovat určitě častěji.“
Mimochodem, co vy a další zimní sporty? Už jste zkusil snowboard?
„Snowboard jsem vyzkoušel poprvé, když jsem byl s Evou na soustředění na Dolní Moravě. Musím říct, že učit se úplně nový pohyb a styl, je hrozně těžké. Pořád padáte, nevíte, co si můžete dovolit a trvá to, než se dostanete alespoň na takovou úroveň, abyste byl schopný sjet svah. Na druhou stranu to pro mě ale byla hrozná zábava. Byli tam Evčini trenéři, kteří mi řekli co a jak, a velmi zkušeným okem dokázali vypozorovat, co bych měl dělat jinak, aby mi to aspoň trošku šlo. Byl to skvělý pocit, když jsem přišel na to, že když se řídím jejich radami, opravdu mi to pomáhá a jde to víc a víc. Když bude zase nějaká příležitost, moc rád se k tomu zase vrátím. Na lyžích mám techniku tak nějak zvládnutou, ale abych se zlepšoval, musel bych tomu věnovat hrozně moc času. Kdežto na snowboardu, když nic neumíte, můžete za velmi krátkou dobu vidět docela velký posun.“
A nezkoušel jste trénink přímo pod vedením Evy?
„Ona na to neměla čas, protože musela sama trénovat. Navíc její trenér Marek Jelínek je na tohle opravdu ten nejpovolanější. On by asi trénoval i kdybyste ho vzbudili o půlnoci a na půl by ještě spal. Má takový trenérský instinkt. Evka se soustředí spíš na tu svoji jízdu. Ono je i pro tu domácí pohodu lepší, když se navzájem moc netrénujeme.“ (směje se)
