Upřímně, kdo z vás házenkářům po úvodním krutém proškolení od Španělska věřil? Já ne. A vlastně ani trenéři. Byli pevně usazeni na zemi, mezi ostatními střízlivými realisty. Jak přiznal Daniel Kubeš, měl z následné bitvy s Dánskem panickou hrůzu. Bál se dalšího debaklu. Před Maďarskem to nebylo o moc jiné. Zopakovat za pouhé dva dny cestu až za hranu omezených možností hráčů se zdálo být sci-fi. Jenže tým za ni šel podruhé. Objevil v sobě netušenou sílu a vystřihl dvě nejpůsobivější představení na šampionátech, co pamatuju.
S házenou jezdím na velké turnaje šestnáct let. Vždycky to bylo stejné. V kvalifikaci mužstvo euforicky sklátilo na domácím území jednoho favorita a tím to haslo. Při vrcholu sezony už bylo za komparz mocnostem. Čest výjimkám jako EURO 2010 v Rakousku, kdy si Filip Jícha v životní fazoně hodil mančaft na záda a vytáhl ho na osmé místo.
Ale to byla víceméně one man show, žádná kolektivní paráda jako nyní v Chorvatsku. Navíc bez skalpu olympijských vítězů a šestigólového výprasku Maďarům, kteří měli na turnaji největší diváckou podporu a jsou fakt dobří.
Základ jejich kádru hraje za Veszprém, jeden z nejlepších celků světa. Liga mistrů, velké peníze, každý týden těžké zápasy. Úplně jiný svět než poznala většina svěřenců Daniela Kubeše a Jana Filipa. Nerovné podmínky ale nehrály na palubovce roli. Tohle je EURO, tady se hraje srdcem.
Český výběr udělal další krok kupředu. Ten zásadní. Naučil se vyhrávat na neutrální půdě. To léta neuměl, to ho sráželo do průměru až podprůměru. Když vyjel do Makedonie, neustál to a nechal se pod tlakem prostředí vypráskat. V Chorvatsku to je letos jiné. Je proti nám hala plná vášnivých Maďarů? OK, tak jim ukážeme.
Zatím je z toho postup mezi elitní dvanáctku s dvoubodovým bonusem k tomu. Nevídané.
A udivená házenkářská Evropa se ptá: Kdo jste, Češi? Kdo je proboha Ondřej Zdráhala?
