Dva světy v české kabině. Hráče na MS čeká více trenérské práce než obvykle
Čtvrtfinále mistrovství světa dvacítek zkraje roku, stejná zastávka se stopkou o čtyři měsíce později na šampionátu do osmnácti let. Dvě akce, z hlediska budoucnosti českého hokeje nejdůležitější v roce, dopadly tuctově, výsledky nevybočily z dlouholetého trendu, při němž zdejší elitní týmy okupují příčku mezi pátým a sedmým flekem. Toužebně vyhlížený posun tak ani v této sezoně nepřišel. Zachrání nevalný dojem turnaj áček v Bratislavě a Košicích?
Pokulhávající český hokej dál hledá výtah, jenž by někdejší pýchu vrátil mezi světovou smetánku. Vnitřní rozbroje, absence jasné koncepce a strategie, nepřítomnost uznávaných lídrů, jimž by hnutí bezmezně věřilo a za nimiž by šlo, ponechávají na rodinném stříbru návaly prachu. Záblesky někdejší síly hokejové mocnosti sem tam zablikají, pohříchu však rychle zhasínají.
Případná medaile ze slovenského podniku by snad podnítila poztrácený, rozdrolený entuziasmus. Helfla by. Už sedmileté čekání na cenný kov je ponižující. Za tu dobu, pokud beru v úvahu i olympijské hry, se rozdávalo 24 medailových kolekcí. Česko jen závistivě slintá.
Zároveň si však přiznejme: sebrat v Bratislavě medaili by byla senzace. Už jen z téhle věty mrazí. Myslím však, že je pravdivá.
Jak to udělat, aby šance byla co největší a hladový hokejový národ byl po dlouhých letech nasycen?
Jeden předpoklad tu je. Není velké síly, ale pro začátek aspoň něco. Čili: od národního týmu se toho moc neočekává. Ve srovnání s minulými lety veřejnost/média nepředpokládají hon za medailí. Tím odpadává tlak na nablýskaný výsledek, s nímž si ne všichni vyvolení dokážou poradit, včetně kormidelníků.
Vzhledem k okolnostem výstavby národního mužstva je už nyní jasné, že do Bratislavy se vydá hodně syrový a nesourodý štáb hráčů, kteří musí rychle najít společnou notu, stejný druh chtění.
