Yamalova tenká linie: postrach beků i bulváru. Opatrně, aby se nechytil do pasti slávy
„Yamal kritizován, čelí vyšetřování kvůli účasti trpaslíků na oslavě 18. narozenin.“ Titulek, u něhož i otrlí fanoušci jen nevěřícně zírali: Nejdivočejší nadpis, co jsem kdy četl! Supertalent a čerstvá desítka Barcelony, postrach beků i bulváru, působí, jako by měl místo kopaček joystick. Jenže právě teď musí našlapovat opatrně, aby se nechytil do pastí slávy. Je tohle nový Messi? Neymar? Nebo někdo úplně jiný, s vlastní značkou, sambou v nohách a přízrakem legendy za krkem?
Po měsících spekulací a rostoucího očekávání je to oficiální: Lamine Yamal podepsal novou šestiletou smlouvu. A ne ledajakou. Osmnáctiletý zázrak odteď bere 30 milionů eur ročně, víc než kdokoli jiný v týmu Hansiho Flicka. Odměna za sezonu, v níž táhl Barcu k domácí trojkoruně a zapsal se do ligy tak suverénně, že se k ději nepřipojil jen tak mimochodem, ale rovnou přehodil výhybku a rozjel vlastní vlak.
Možná ještě výmluvnější než jeho plat je číslo na dresu. Převzal desítku, kterou nosil Lionel Messi. Uvolnila se, když Ansu Fati, další absolvent akademie, neunesl tíhu historie spojenou s tímto symbolem a odešel hostovat do Monaka.
U Yamala se ale podobné pochybnosti hledají stěží. „Necítím žádný tlak. Jsem v nejlepším klubu světa. Messi měl svou cestu, já mám svou,“ řekl pro klubová média. Není v tom arogance. Spíš jistota, že jeho talent si na výmluvy nehraje.
Právě tahle nebojácnost ho odlišuje. Nejen technika nebo klamavý pohyb, ale vnitřní klid s nádechem drzého rošťáctví. Vypadá, jako by se nic nedělo, a přitom bez rozpaků bouchá na dveře legend. Do dospělého fotbalu vtrhl jako sametová bouře, ohromující a nenucená zároveň. Šlapat ve stopách Messiho či Ronaldinha ho nechává chladným. Tihle velikáni visí na Camp Nou jako mytické relikvie, ale on si z toho těžkou hlavu nedělá. Než 13. července sfoukl osmnáct svíček, měl na kontě 68 gólových příspěvků (31 branek a 37 asistencí) za klub i repre. A k tomu čtyři trofeje včetně titulu mistra Evropy. Není důvod couvat.
Byl to moment, který fanoušci přivítali s nadšením. Nešlo o unáhlené gesto, ale o pečlivě připravený krok, na němž se Lamine s Barcelonou shodli jako na přirozeném pokračování. Obě strany cítily, že nadešel správný čas – se vším, co tenhle dres obnáší. Jakmile tě ozdobí desítka, srovnání jsou nevyhnutelná. S mužem, který byl pro Katalánce víc než jen hráčem. Požehnání i prokletí v jednom čísle. „Nechci se s nikým poměřovat, a už vůbec ne s Messim,“ řekl Španěl. A přiznal, že s Argentincem se zatím ani nesetkal.
Tlak v Barce nikdy nezmizí. Nezáleží na tom, v jakém je klub rozpoložení, jak mladý jsi, ani co máš na zádech. Vždycky tu bude. To břímě nesl i LM10. A před ním Ronaldinho. Ještě dřív Rivaldo, Romário, Maradona. Nejde jen o jména. Tihle titáni uměli stadion rozpumpovat jak srdce v poslední minutě a zvednout náladu všude kolem. V kabině, na tribunách, ve městě. A právě tohle je teď na něm.
