Postup Slavie přes Leicester zázrak není. Naopak má logiku. Náročnost, vize...

CHARAKTER

Za všechno mluvila scéna, která se udála po závěrečném hvizdu na trávníku v Leicesteru. Asistent Zdeněk Houštecký držel před klubkem slávistických hráčů a realizačního týmu telefon, na jehož displeji blahopřál někdejším spoluhráčům Tomáš Souček v červenobílém dresu. Oplátkou se dočkal hurónského řevu.

Krásný symbol, že pokud máte zdravý charakter, můžete dosáhnout všeho. A pokud nikoli, na velké triumfy můžete zapomenout. Byť jste od přírody dostali dvě obří mísy talentu.

Není to tak dávno, co Součka nechtěli ani ve druhé lize. Dnes je stabilním hráčem Premier League, nejlepší ligy na světě. A spolu s ním i exslávista Vladimír Coufal, nad nímž v mládí ohrnovali nos v jisté mládežnické akademii.

Nenechali se odradit. Vzali to za opačný konec. Chtěli se a chtějí se zlepšovat. Motorem jim je touha posunovat vlastní limity.

Kde je naopak zástup těch, kteří dostali proto, že si rozuměli s míčem, nálepku nadějných fotbalistů? Jak to, že to nedotáhli do Premier League, ba ani do bundesligy či Ligy mistrů, když to měli a mají v noze?

Charakter je totiž víc. Nemluvě o tom, že fotbal se vyvinul tak, že jen technika sama o sobě už dávno nestačí. Kdyby Slavia měla v sestavě míčové ekvilibristy, ale lechtivé na pohyb a plnění úkolů při týmovém útočení i bránění, na Leicester by se mohla dívat leda v televizi.

VIZE A ODBORNOST

Jindřich Trpišovský přirovnal postup přes Leicester k zázraku. Sám však dobře ví, že za tím není nadpozemská magie. Na Žižkově a pak v Liberci dokázal, že pokud máte před sebou jasnou vizi a znáte cestu, jak ji naplnit, jdou dělat skutečné zázraky. I když neberete výplatu nebo disponujete řádově nižším rozpočtem než konkurence.

Zároveň poskytl příklad, že za vizí, o které jste přesvědčený, si musíte stát.