Poselství MS: De Bruyne má pravdu a nejen Vrba potřebuje stáž u Japonců
BLOG PAVLA HARTMANA | Co zatím ukázalo mistrovství světa? Že vyhrává souhra. Že vrcholový fotbal přestává být pro staré. Že pořádek dělá přátele. Ale hlavně to, že o čem v Česku slýcháme, že nejde, ve skutečnosti jde. Teď k jednotlivým bodům trošku více.
Souhra
Už před mistrovstvím experti deníku Sportu a iSport.cz Jaroslav Hřebík a Stanislav Levý upozorňovali, že o vítězi katarského svátku rozhodne týmová souhra. Tudíž budou důležité vazby z klubů. Nejvýstižněji to demonstruje španělský národní tým.
Pohled na jeho základní sestavu v utkání s Němci (v grafické podobě je na snímku): levý bek z Barcelony, stopeři z Guardiolova Manchesteru City, jen pravý bek Carvajal z Realu Madrid. Záloha komplet barcelonská. Obě křídla také barcelonská (Olmo vyrůstal v La Masii, byť nyní válí v Lipsku), jen třetí do útočné party, Asensio, patří Realu Madrid.
Tady je základna raketového (mnohdy jednodotekového) kolotoče krátkých přihrávek, jimiž mužstvo Luise Enriqueho dokáže rozleptat i pevné obrany soupeřů. Všechny přihrávky a náběhy jsou navíc přesně tajminkově sladěné.
Pak z toho vzejde i rekordně dlouhá kombinace v dějinách mistrovství světa předcházející Olmově střele na německou bránu, která čítala 35 přihrávek španělského týmu v řadě (viz snímek).
Němci vsadili po propadáku s Japonskem také více na klubové vazby. V jejich zahajovací jedenáctce se objevilo 6 hvězd z Bayernu Mnichov, v premiérovém utkání na katarském šampionátu nasadil Hansi Flick o jednoho koně z mnichovské stáje méně. Středová formace a útok byly proti Španělsku až na Gündogana v režii zaměstnanců barvorského velkoklubu.
Nejslabším článkem německé reprezentace je obranná linie. V prvním utkání ji tvořili hráči ze tří klubů (Real Madrid, Lipsko, Dortmumd), v souboji se Španělskem byla sestavena ze 4 klubů (Real Madrid, Lipsko, Dortmund, West Ham United). Když se k tomu přičte Süleho menší obratnost a rychlostní deficit, vzniká problém, který stále ještě může Němce poslat z Kataru domů už po základní skupině.
Stáří
Když Kevin de Bruyne zhodnotil aktuální sílu belgického národního týmu, slovy - jsme za zenitem, proto nemůžeme šampionát vyhrát – vzbudil tím poprask. Neřešme, jestli to měl nebo neměl říct veřejně, zaměřme se na obsah sdělení.
V Česku pořád převažuje k mladým hráčům nedůvěra. Nářek, že s mladými nelze nic velkého vyhrát, je stále hluboce zakořeněný. Jenže moderní fotbal je především o rychlosti (běžecké, reakční, rychlosti myšlení...).
A marná sláva, s přibývajícími křížky na krku člověk zpomaluje. I Cristiano Ronaldo, který se o své tělo stará jako nikdo jiný na zeměkouli. Takže pokud máte kupu zkušeností, ale už nejste patřičně hbitý, nedostanete se k tomu, abyste je prodali.
Belgie by zkušenostmi vyzbrojila klidně dva další celky. Má mazáky v každé řadě. Přesto v Kataru nekraluje. Její hra je totiž pomalá. I proto, že Eden Hazard postrádá dynamiku z dob v Chelsea, kdy ho nemohl nikdo chytit.
Naopak plejáda týmů těží z energie a hbitosti mladých dravců. Španělé vyslali do bitvy s Němci sestavu s věkovým průměrem 26 let. Zálohu dirigoval osmnáctiletý Gavi s čerstvě dvacetiletým Pedrim.
Kdo byl podepsán pod nejnebezpečnějšími německými akcemi? Jamal Musiala, chlapec, jemuž bylo sedm, když Španělé získali v Jižní Africe v roce 2010 světové zlato. V devatenácti slavil v souboji se Španěly asistenci na vyrovnávací gól a nachystal gigantovi pár dalších nepříjemných chvilek. Nemusíme si připomínat, že Kylian Mbappé pomohl Francii na světový trůn v devatenácti a nyní ji může dotáhnout k obhajobě.
V tuzemsku máme Vánoce z toho, když se Adam Hložek v sedmnácti protlačí do sestavy Sparty. Ale když se přesune v devatenácti do bundesligy, zjistí, že jeho hra, díky níž vynikal v Česku, je pro německou první scénu málo.
Jak to že vrstevníci českých talentů vynikají na nejvyšším mezinárodním jevišti a naše lvíčata mají takové dovednosti, že nedávno dostanou od portugalské jednadvacítky pětibrankový příděl a od norské čtyřgólový?
Pořádek dělá přátele
Celý svět obletěly obrázky z parádně uklizené šatny Japonců po utkání s Němci. Po historické výhře měli důvod k juchání, místo toho zametli podlahu, roztřídili odpadky a přidali poděkování pořadatelům.
Nedlouho předtím sparťané oslavili ligové vítězství v plzeňské poškozením zařízení v kabině a rozbitím okna. Ještě smutnější byla dohra, v níž nemálo lidí (včetně expertů v televizi) konstatovalo, že se dá sparťanské ničení ospravedlnit euforií z přerušení série neúspěšných letenských představení ve Štruncových sadech.
Když Radek Příhoda, šéf rozhodčích, namítal, že by se to nemělo tolerovat a přidal osobní zkušenost, jak si vedoucí islandského týmu do jednadvaceti let přišel po prohrané baráži v Českých Budějovicích pro smeták a lopatku, aby hosté mohli uklidit v šatně bahno z kopaček, leckdo se nad tím pousmál.
Výklad norem po svém má totiž u nás tradici. Proto někdejší reprezentační kouč Pavel Vrba může opakovaně něco jiného říct a něco jiného udělat, aniž by to někomu přišlo divné.
Pamatujete, jak jeden den tvrdil, že od národního mužstva po EURO 2016 neuteče do Machačkaly a druhý den tam byl? Nyní hlásal, že po vyhazovu z Baníku Ostrava do konce roku žádné angažmá nepřijme, protože potřebuje načerpat zpátky šťávu, a hned na to se upsal Zlínu?
V konečném součtu má tahle česká specifičnost na svědomí neúčast reprezentace na světových šampionátech od roku 2006.
Zpátky na MS se dostane, až v Česku pochopíme, že chování Japonců a Islanďanů je normální.
