Slováky hlídají ostří chlapi. Bál jsem se pěsti
REPORTÁŽ – Krasné prostředí v Piešťanech, kde se v těchto dnech připravují slovenští fotbalisté na mistrovství světa, působí na člověka klidně a svěže. Ovšem stačí málo a dostanete se do problémů...
Stačilo dorazit do Bratislavy a hned jsem věděl, že na Slovensku vypuklo hotové šílenství. Snad kromě politických billboardů nevidím nic jiného než nápisy „Slovensko, do toho“ a „Ideme do Afriky“. Také Piešťany, kde momentálně pobývá národní tým, nežijí pouze proslavenými lázněmi.
Ovšem i přes ten všechen humbuk hledáme s kolegy stadion poměrně dlouho. Uličky v centru města jsou natolik nepřehledné, že stačí jedno špatné zabočení a ocitneme se v protisměru. Když už ale popáté projedeme stejnou ulicí, docvakne nám, že se někde stala chyba…
Tak se začínáme ptát lidí, kde ono „futbalové ihrisko“ najdeme. První člověk říká, že je to strašně složité, že musíme doprava a pořád rovně. Další pán neporadí vůbec, protože nepochází z Piešťan. Až teprve ochotná paní nám sděluje, že jsme od stadionu jen pár set metrů.
Po příjezdu nemáme sebemenší problém projít až k trávníku, kde trénují slovenští borci. Nikdo po nás nechce průkazku. Nikdo se neptá, odkud jsme. Splyneme zkrátka s davem – se slovenskými novináři a fanoušky.
Na hřišti běhají takové ikony jako Škrtel, Čech, Zabavník, ale nás trkne do hlavy především to, že chybí sparťan Juraj Kucka. „Má nějaké menší zranění,“ prozrazuje slovenský novinář připravený vyzpovídat po tréninku co nejvíce fotbalistů.
 |
Stejně tak čekáme i my vedle nové sympatické tiskové mluvčí reprezentace, se kterou si domlouváme individuální rozhovory.
Mluvčí nás následně navádí do hotelu, kde bydlí celý národní tým. „Buďte tam v půl druhé,“ říká. Tak se po zajištění hotelového pokoje, zřejmě toho nejlacinějšího ve městě, vydáváme za účastníky mistrovství světa.
Jakmile dorazíme na místo, je evidentní, že zde bychom si za malý peníz apartmá rozhodně nepořídili. Stačí pohled na luxusní budovu a venku zaparkované bavoráky s mercedesy.
Vchod navíc bedlivě střeží nabušený kulturista, který – jak jsme později zjistili – pojede s neprůstřelnou vestou ochraňovat slovenské fotbalisty do JAR.
Bodyguard si mě po příchodu prohlíží od shora dolu. Vypadá to, že se na mě vrhne a dá mi pěstí. Ale naštěstí se po chvilce pouze zeptá, co jsem zač. Když mu vysvětluji, že z českého média, dává mi pokoj. Tedy na chvilku. Každopádně tomuhle pánovi bych vážně pod ruku přijít nechtěl. A nejsem sám.
Slovenští kolegové z Nového Času mají větší smůlu. „Pánové, nebude nic. Vy tu nemáte co dělat,“ říká jim ochránce. „Nevadí, že se nikdo nikoho na nic neptal. Platí to, co jsem právě řekl: na nic nečekejte a odejděte.“
Podívejte se do areálu hotelu, kde sídlí slovenské hvězdy:
Jak jsem pochopil, oni tu vítaní nejsou. Mezitím stojím nehybně v rohu, když v tom přijde další kulturista: „A čo tento?!“ První bodyguard (již můj známý) ho uklidňuje, že na recepci můžu zůstat. Znovu si oddychuji a čekám na domluvený rozhovor s Dušanem Šventem.
V dáli slyším hráče, jak si dávají něco dobrého k snědku. Závidím. Mně totiž kručí v břiše a není šance, abych aspoň něco malého pojedl. Trpělivě ovšem čekám dál. Deset minut. Dvacet minut. Pak konečně přichází. „Máte tu Dušana,“ zvolá mluvčí. Sláva, říkám si. To čekání nebylo zbytečné. Tak jdeme na to.
