Kauza Mandát a kokain v Pardubicích: „Ono se to zamázne“, je pryč
Na jednu stranu zní testování (užívání, záleží na každém jedinci) kokainu podobně jako kouření za školou nebo prosby u vousatého kamaráda, ať vám v patnácti objedná pivo. Jen je to vyšší level. Nemyslete si, že se bílý prášek shání po tmě na Václaváku. Vůbec, žijeme v době, kdy tohle už není takové dobrodružství. Droga je relativně dostupná, stačí mít peníze a správně se zeptat.
Kdo se teď křižuje? Tak buď žije deset let v krytu, nebo si lže sám do kapsy. Kokain je blíž, než si možná myslíte. Každý má volbu. Vzít. Nevzít. Zkusit. Nezkusit.
Teď ponechme stranou aspekt budování závislosti při dlouhodobém užívání. Zaměřme se čistě na jednu lajnu, pokus, když sportovec ví, že nesmí. Riskuje ztrátu živobytí, a stejně to zkusí. Je to přece zábava, ne? Navíc byste měli mít dva bonusy, ráno vás nebolí hlava a netáhnou z vás žádné alkoholové výpary. Osm piv na vás praskne podle dechu, kokain nepraskne.
Vidíte? Praskl. Vždycky to nakonec někdo odskáče. Každý o sobě rozhoduje sám. Řeknete pokušení ano, nebo ne. Ale na druhou stranu? Někdo potřebuje bič. Možná se i trochu bát, co by bylo kdyby. Vzpomeňte na nedávné pardubické časy, kdy se přetřásal jeden průšvih za druhým.
Klub dojel na klasicky české, že „ono“ se to nějak zamázne. Pokud by měl klub silného majitele už pár let zpátky, neřešily by se mezi fans alkoholové tahy městem, kauza Petra Čáslavy by nenabrala obludné rozměry. A Jan Mandát by spíš řekl ne než ano. Důkaz, že se nic nezamázne, by přišel dřív.
