Po nás potopa? Fanoušci, nebuďte sobci, škoda prázdných hledišť
KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Nejspíš začne přituhovat. Ne co do počasí, ale možností vyrazit do sportovních arén – ať už těch fotbalových pod širým nebem, nebo těch uzavřených hokejových. Už nějaký čas se očekávalo, že kvůli zhoršující se situaci způsobené epidemií koronaviru (anebo alespoň takhle prezentovanému stavu) zase budou fanoušci z hledišť mizet. V takové chvíli je potřeba nezavdat záminku k tomu, aby lidé na rozhodujících místech řekli: STOP! Jenže nemálo diváků na fotbalové lize i hokejové extralize po celé republice to pojalo přesně naopak. Ve stylu: Je to naposled, tak si to pořádně užijeme! Po nás potopa! Zčásti je to pochopitelné, dílem… nezodpovědné. Ba sobecké.
Stačilo vyrazit o víkendu na stadiony nebo se podívat na fotky či televizní záběry. Dobře se bavící davy na slávistické tribuně Sever jako za starých (dobrých) časů, ač v nižším počtu. Stojící diváci, hrdě bez roušek, v kotli fans hokejové Plzně. V Pardubicích totéž plus kus plastu nad hlavou a pokřik: My máme židle! Kdyby si někdo náhodou nevšiml… V protestní atmosféře, s vyjádřením vzdoru proti nařízením, že se má sedět se zakrytými ústy. Nebo s rozestupy, ob řadu…
Takhle fandit?! Jasně, pro hodně skalních fanoušků je to nepřijatelná představa, vždyť by to šlo proti jejich přirozenosti, narušilo pospolitost, za níž se na zápasy chodí a neodmyslitelně patří k celkovému autentickému zážitku. Nehledě na emoce, mohou šermovat i pádnými důvody. Smysluplnost některých opatření či jejich načasování jsou hodně pochybné, vynikají nesystémovostí, jsou chaotická. Do zásadních rozhodnutí se promítá striktní přístup, kdy vědecká erudice pomáhá i omezuje, stejně jako populismus. Hranice mezi omezováním svobody a jejím racionálním a dočasným omezením není zřejmá. Jde se do extrémů na obou stranách.
Potíž je v tom, že sport je v defenzivě, i když se může hájit tím, že zatím neexistují prokazatelná čísla, jak zaplněnější hlediště nafukují koronavirové statistiky. Fotbal, hokej a spol. musí bojovat o to, aby se odehrávaly v co nejpřijatelnější podobě, a přesvědčit politiky i epidemiology a hygieniky, profese roku 2020. Proto není prostor na vlastní góly. Furiantské chování na tribunách ho ovšem při všem porozumění pro touhu normálně se zase/naposledy pobavit chtě nechtě připomíná.
Už před jarním restartem se ozývaly hlasy, že fotbal bez fanoušků na stadionech nemá cenu hrát. Ano, i já si myslím, že bez nich přichází o valný kus své podstaty. Neznamená to však, že se celý ten kolotoč musí bezpodmínečně zastavit. Pokud na tom někdo trval, v mnoha ohledech mohl dokonce jít proti životním zájmům svého klubu. Na jaře se nakonec i v Česku povedl restart, při němž se diváci pomalu do ochozů alespoň po desítkách či stovkách vraceli. Ale upřímně: kdyby se už tehdy přistupovalo k dodržování opatření striktně, leckde by nemohla na stadion ani noha. Stačil by pohled třeba na takový sparťanský kotel na Letné. Převážil nicméně zdravý rozum a přivřené oči.
Po uvolnění a zvýšení počtu diváků na 1000 osob plus polovinu zbývající kapacity nastal podobný efekt jako v jiných sférách života: spadly okovy přísných opatření. Pak jde vždy ještě víc o to, jak k tomu přistoupí každý jeden. Obávám se při tom, že u nezanedbatelného počtu ortodoxních příznivců se nikoli poprvé projevil velký smysl pro toleranci – ale jen vůči sobě.
Pokud jde o jejich nároky, práva a požadavky, bývají nesmlouvaví. Často to souvisí s přesvědčením, že oni jediní jsou ti opravdoví fanoušci. Všechna čest, dělají atmosféru, ale prostě nejsou na světě jediní, byť se na zbytek diváků, nedej bože „gaučáky“ u televizí, třeba dívají svrchu. Jestli to nerespektují, omezují právo ostatních jít na stadion i za zhoršených možností. Právo těch, kteří dávají přednost tomu být zkrátka u toho – jakkoli. Přičemž jsem přesvědčen o tom, že i pro aktéry na hřišti je to pořád lepší než tichá prázdnota.
Samotné kluby se v tom mimochodem trochu plácají: na jedné straně chtějí mít fanoušky v ochozech, na druhé nezvládají či nemají zájem na tom zajistit, aby bylo učiněno zadost požadavkům na jejich chování. Proto se někomu může zdát paradoxní, jakou péči fotbalová Slavia věnuje bezpečí svého týmu a ostražitě monitoruje hráče soupeře, kteří by mohli ty její nakazit, zatímco se na tribuně odehrává fanouškovský rej. Jakkoli rizika z toho pramenící jsou samozřejmě výrazně odlišná.
Bylo by naivní nejaktivnější fanoušky „ujařmovat“, šlo by to proti jejich přirozenosti a do všech důsledků to ani nikdo nechce. Nemluvě o specifické kultuře, nekonformní či protestní tak nějak z principu. Kvůli rostoucím nepříznivým číslům a po nástupu nového ministra zdravotnictví Romana Prymuly se však vidina vylidněných hledišť rýsuje vážněji. Lze předpokládat, že Prymula se bude chovat víc jako politik a brát ohledy na nejrůznější zájmy. To, co se o víkendu zhusta odehrávalo na některých stadionech, je nicméně argumentem, který může vést k opaku.
K tomu, že na čas už nepůjde fandit se vším všudy – protože nepůjde fandit vůbec.
