Štěpán Filípek
8. února 2023 • 10:35

Cipro, fotbalový Clint Eastwood. Věčná škoda, že nevedl reprezentaci...

Autor: Štěpán Filípek, inf
Vstoupit do diskuse
12
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

VZPOMÍNKA ŠTĚPÁNA FILÍPKA | To hlavní jsou samozřejmě úspěchy. Především ty s pražskou Slavií, tedy titul ligového mistra po devětačtyřiceti letech a semifinále Poháru UEFA v sezoně 1995/96. Ale nejen to. Třeba i šedé sako a kravata. Ostře řezané rysy fotbalového Clinta Eastwooda. Zachmuřený výraz jako maska, jež nesměla odradit. Obrovské charisma a suchý humor. I ono nezbytné cigárko před zápasem. Bylo toho tolik, co mám spojené se zesnulým trenérem Františkem Ciprem (†75). S mužem zosobňujícím boom 90. let, ovšem nejen ten. I fotbal z časů, kdy se v něm pohybovali osobití autentičtí chlapi, kteří ho žili, ba přímo dýchali.



Jistě, do značné míry je to generační záležitost. A taktéž osobní. Cipra jsem měl možnost poznat na prahu novinářské dráhy, pozorně jsem sledoval jeho velkou jízdu ve Slavii, kde vytvořil sehranou dvojku s Josefem Pešicem, jenž svůj poslední zápas bohužel odehrál o šest let dříve. Ani jeden nedělal z fotbalu velkou vědu, jak se říká, což by jim dnes nemuselo být ke cti. Jenže zvlášť Cipro měl v sobě něco výjimečného. Neskutečný cit pro fotbal, důvěrnou znalost všech jeho zákoutí a tajů, mimořádné oko na hráče, schopnost získat je na svou stranu a zároveň je pevně vést za sukcesem.

Verner Lička razí termín „selekcionér“ pro typ trenéra manažera, jenž si umí perfektně vybrat hráče, sestavit fungující mužstvo a z periodické tabulky osobnostních a charakterových prvků namíchat ty, které vytvoří v šatně správnou chemii. A právě Cipro je zářným příkladem. „Nemám rád, když hráči chodí do kabiny jako do práce. Nesmí být otrávení, musí se tam těšit a třeba si říkat: Co ten trenér zase vymyslí,“ přiblížil své metody. Paradoxem je, že ještě v době, kdy sám kmital po trávníku, o dráze kouče nechtěl ani slyšet...

Doslova mistrovským dílem byla titulová sezona a památné tažení Pohárem UEFA. Cipro završil etapu startující příchodem mecenáše Borise Korbela. V létě 1991 začalo budování slavného mužstva, jež měli v rukách nejprve Vlastimil Petržela nebo Miroslav Beránek. Nebývá však samozřejmostí, že s exkluzivním „materiálem“ dosáhnete nejvýš, kam to jde. Nedokáže to každý. Cipro ano. Navíc mužstvo výtečně doplnil.

Klíčový byl příchod Karla Poborského ze Žižkova, jenž po hřišti létal s vlající bujarou hřívou. S jeho přestupem pomohl hnout slavný kameraman Miroslav Ondříček, šéf slávistického představenstva. Méně se vzpomíná na příchod Roberta Vágnera z Plzně, jehož si Cipro rovněž vyžádal, a on se pak stal v sezoně 1995/96 s jedenácti góly nejlepším střelcem Slavie. Zastínil i Vladimíra Šmicera , s nímž si v útoku dobře rozuměl.

Za titulem to ovšem nebyl úprk od prvního kola. Na začátku výjimečného ligového ročníku to dokonce vypadalo spíš na boj o záchranu. Bodem zlomu byl postup přes Freiburg v úvodním kole Poháru UEFA. Právě takové momenty přinášejí zrod jedinečných týmů: všichni si najednou uvědomí, čeho mohou společně dosáhnout, žádný soupeř pro ně od té magické chvíle není nepřekonatelný. Červenobílá parta tak vyřadila ještě Lugano, Lens, díky neuvěřitelné trefě Jiřího Vávry i AS Řím a skončila až v semifinále s Bordeaux, za které nastoupil i nějaký Zinedine Zidane .

V lize sice mužstvu kvůli náročnému programu docházel dech, ale když se Sparta sama rozložila kvůli dluhům, zbyla jako jediný vážný konkurent Olomouc. Mimochodem, Cipra na Letnou lákali a jednou, když o něj v Edenu zrovna nebyl zájem, o přijetí nabídky uvažoval. Pak už to pro něho bylo nepředstavitelné, byl klubista. „Zavolejte mi třeba v půl čtvrté ráno, vezmu to,“ vzkázal do Edenu a byl vyslyšen.

Pan Cipro? Charisma z něj vyzařovalo do všech koutů stadionu. Byl výjimečný
Video se připravuje ...

Ale zpět do jara 1996. Tři kola před koncem slávisté prohráli v Drnovicích, cesta autobusem neslibovala bůhvíjaké veselí. Jenže na dálnici se výprava dozvěděla, že rupla i Sigma – a bylo hotovo. U motorestu a benzinky poblíž Velkého Meziříčí teklo proudem všechno, co mohlo, distingovaného klubového šéfa Vladimíra Lešku hráči vyváleli v obrovské špinavé louži.

Po příjezdu do Edenu strůjce úspěchu z lavičky působil až nesmělým dojmem. Na archivní fotce z oslav „pod koněm“ na Václavském náměstí je pak vidět, jak se v popředí radují hráči i velký fanoušek Slavie hudebník Karel Vágner, a Cipro stojí skromně stranou. Praštilo mě to do oka, když jsme tenhle snímek zařazovali do knihy Fotbalové devadesátky. Přitom pro velkého trenéra tolik znamenal, bylo vidět, jak je naměkko.

Ač byl vášnivý knihomol, který měl doma komplet Karla Čapka a sbíral romány Ericha Marii Remarqua, na sáhodlouhé výklady si nepotrpěl. Na někoho mohl působit až moc úsečně, jeho výraz býval při zápasech i tiskových konferencích zachmuřený. Navenek působil jako nepřístupný patron, takový však ve skutečnosti nebyl. „Já jsem v jádru rád, když je legrace, ať už v kabině, nebo doma,“ povídal mi jednou na tohle téma. „To už mi někdo říkal, že jsem se dřív víc smál a byla se mnou větší sranda. Já si to moc neuvědomuju, možná je to důsledek stresu a tlaku, který fotbal přináší. Nemyslím, že bych se nějak lišil od ostatních. Založením jsem takový reálný pesimista,“ charakterizoval sám sebe.

Prohra, kterou nevymazal z paměti

Stáli jste o to, aby vás pustil blíž k sobě. S kolegou Jiřím Fejglem jsme toho dosáhli po jeho velké prohře. Vlastně největší, kterou nemohl vymazat z paměti. To stál na lavičce Slavie podruhé po návratu z Innsbrucku. Dvě minuty mu v srpnu 2000 scházely k postupu přes Šachtar Doněck do Ligy mistrů, ale v prodloužení nastal kolaps. „Zbývalo odehrát jeden roh a mohl jsem mít na Slavii sochu,“ shrnul to lakonicky později.

Krátce po bolestivém KO jsme pořizovali rozhovor, ve kterém hovořil o tom, že Champions League patřila mezi jeho vysněné cíle a že dalším je finále evropského poháru. Došlo však i na to, jak trpce nesl projevy nesvornosti, zakódované ve slávistické DNA. „V krizovém období poznáte, jak vás někdo nejdřív plácá po rameni a za pět minut by vám vrazil kudlu do zad. Nejednotnost ve Slavii mi vadí. Někdy si problémy děláme sami,“ netajil. Na podobné téma promluvil už o pět let dříve. „Slavia údajně vznikla jako řečnický klub. Ten duch se vpil do stěn a dodnes tam přežívá,“ vystihl, co klub často brzdilo v rozletu.

Cipro zároveň neměl rád, když byla pro vyznavače červenobílé víry výhra v derby víc než úspěch v evropských pohárech. Na štaci v Tirolu Innsbruck (1997-99) se utvrdil v přesvědčení, že cennější je to druhé. „Stačí se dostat do ciziny, jen do sousedního Rakouska. Vezmete si noviny a týden čtrnáct dnů v nich není jediná zmínka o Češích, pokud něco neřekne Havel . U nás můžou být někteří lidé nesmírně populární, ale jejich sláva končí s prvním rakouským nebo německým celníkem. To platí i pro sport,“ zprostředkoval cizí optiku. „Jen úspěchy na mezinárodní scéně nám dělají jméno, jsou mnohem těžší a cennější.“

Díky tomu, jak uměl rozpoznat kvality hráče, ale i celkové auře se v souvislosti s Ciprem zmiňuje jméno jiného fotbalového velikána Karla Brücknera . Jakkoli byli v mnohém odlišní a druhý jmenovaný zanechal historickou stopu s českou reprezentací. Škoda, že tu šanci nakonec nedostal i ten první, byť byl ve hře. Dlouholetý svazový boss František Chvalovský ho dobře znal z působení ve „svých“ Blšanech. Hráči připravení ze Slavie na top level se nicméně velkým dílem přičinili o stříbro z EURO 1996, pod nímž je podepsán Dušan Uhrin starší. V roce 1997, kdy skončil, byl Cipro první volbou, jenže zrovna začínal angažmá právě v Innsbrucku. „Přišlo to ve špatnou chvíli. Nešlo to. Neměli chuť mě uvolnit a ani já jsem nechtěl odcházet,“ ohlížel se. Ironií osudu rok poté v Tirolu skončil. Jsem přesvědčen o tom, že reprezentačním trenérem se tehdy měl stát on, a ne Jozef Chovanec.

S Brücknerem Cipra krom důležitějších věcí pojila i záliba v obláčcích cigaretového dýmu. Před zápasy mu pomáhala zahnat nervozitu. I ve stařičkém Edenu s pověstnou dřevěnou tribunou, kde visela cedule Pamatuj na Bradford – na varovnou upomínku ohnivé tragédie v roce 1985. Na jaře 1995 svorně ještě jako sportovní ředitel pokuřoval před derby zrovna s Chovancem, který se už ze hřiště přesunul do kanceláří jako manažer. Jenže pak všechny šokoval, když pak vyběhl na hřiště v dresu a pomohl Spartě k vítězství 1:0. Cipro to zjistil půl hodiny před utkáním ze soupisky a vypadal dost bledě...

Před utkáními měl v nezbytném sáčku a kravatě ve zvyku rovněž telefonovat, ať už manželce, dceři, nebo synovi. I to byl způsob, jak se zbavit napětí, chvilková relaxace, rituál. „Zjistím, že je všechno v pořádku a mám klid. Když mi občas nevezmou telefon, jsem nervózní,“ prozradil.

Je mi moc líto, že teď už telefon nikdy nevezme on...

Vstoupit do diskuse
12
Články odjinud


Články odjinud