Vzpomínky na Cipra (†75): oslava v autobuse, nechtěné tykání i „Číča“

„Speciální zážitek? Okamžitě mně naskočí oslava titulu v devadesátém šestém. Prohráli jsme v Drnovicích 0:3, jeli smutní domů, ale v autobuse jsme se dozvěděli, že Olomouc prohrála v Uherském Hradišti 1:2 a nám to stačilo k titulu. Franta byl hodně naměkko, strašně chtěl titul po takové době vyhrát. Jako hráč se mistrem nikdy nestal, moc toužil získat titul jako trenér. Tím pádem se stal opravdovou slávistickou legendou. Bylo vidět, jak je obrovsky šťastný. Slavili jsme cestou, po benzinkách. Celou mistrovskou sezonu mám úzce spjatou s trenérem. Vzpomínám si, jak mně šlapal po patách. A to fest. Nutil mě víc trénovat, při zápasech na mě byl přísnější než na ostatní. Mnohdy si mě vzal stranou, promlouval mně do duše. Kolikrát i Pepík Pešice skrze Frantu. Byl to zásadní trenér v mé kariéře.“

1996. Vladimír Šmicer se raduje z gólu s Radkem Bejblem v zápase jejich Slavie s Olomoucí... • Foto Archiv Sportu

„Není to tak dávno, co se z nás stali přátelé. Přišel s tím, abychom si tykali, to pro mě hodně znamenalo, ale já vlastně nechtěl, neuměl jsem si to představit. Ani bych se nikdy nepovažoval za trenéra takových kvalit, jaké měl on. Zopakoval mi tuhle svou nabídku několikrát, až jsem mu tedy řekl, že když postoupíme s jednadvacítkou na EURO, tak to platí. A jeden z prvních momentů potom, co jsme odjížděli z Budějovic po úspěšné baráži s Islandem, bylo to tykání s Frantou. To byl taky jeden z posledních momentů, kdy jsme se viděli naposledy. Bohužel…“

„Naše spolupráce ve Slavii ve vztahu hráč – trenér byla úspěšná, velmi pozitivní. Pan Cipro byl svéráz, věci nekomplikoval. Hodně dal na pocity, s hráči často mluvil, s Pepíkem Pešicem vytvořili výtečnou trenérskou dvojici. Byl praktik, motivátor, dokázal sestavit tým, který fungoval, měl atmosféru a vše jsme okořenili titulem a slavnou jízdou Evropou. Zároveň byl hodně lidský, chápavý, kamarádský. Měl schopnost vybrat si do týmu správné hráče. Výjimečná cesta sezonou 1995/96 byla dílem atmosféry rostoucího sebevědomí, jak nás hráčů, tak i trenérů. Vím, že pan Cipro byl dlouhodobě nemocný, bojoval s onkologickým onemocněním. Během podzimu jsem měl zprávy, že se jeho stav lepší. Proto mě informace o trenérově skonu velmi zasáhla. Nečekal jsem to, je to hrozně smutný. Hlavně pro rodinu, nejbližší příbuzné a kamarády.“

„Ve své kariéře jsem měl opravdu málo trenérů rád tak jako jeho. Nebudu ho hodnotit profesně, to se ani nedá, pro mě je důležitý ten lidský rozměr, a ten byl obrovský. Jednou se ke mně přitočil na jedné akci, a říká mi: ,Zelí, hele, já když byl mladej jako ty, tak jsem si to taky užíval. Ale ty máš spotřebu fakt jako tryskáč. Nic mi nevysvětluj, já to vím. Ale neboj, já si to tehdy taky užil.‘ Teď je to strašně smutný, ale zanechal tady toho hodně. Neznám nikoho, kdo by pod ním hrál a mluvil o něm špatně. Co se naučil jako hráč, předal klukům jako trenér, byl pro ně psycholog. Ke každému si našel cestu, i když to byl hráč, který nepatřil do sestavy, stejně si k němu vytvořil nějaký vztah a uměl mu to vysvětlit. A měl tu svoji mimiku, jak špulil pusu. To působilo uklidňujícím dojmem. A my ho imitovali. ,Ty vole, kluci, zejtra přijde Číča!‘ a špulili jsme rty. Ale s úctou. Třeba Frantovi Komňackému jsme říkali Komíne, to bylo spíš hanlivé, ale u Cipráka ta Číča znamenala něco jako kámoš.“