Špotáková: Lidé ke mně bývali srdečnější

Tentokrát už ale ne jenom jako dívka v českém dresu, ale jako královna srdcí svých příznivců. Ti nejbližší jsou s ní přímo v Berlíně, kde jsme se před začátkem šampionátu snažili třeba zjistit, jak se jí žije jako celebritě, kterou zná celý národ.

Jak dopadly přípravy zájezdu skupiny vašich kamarádů do Berlína?
„Pojede padesát lidí. Jeden kamarád pro ně bude dělat vyhlídkovou jízdu. Hodně se mluví o lístcích. Všechny zajímá, kdo kde bude sedět. Baví mě tohle organizovat. Jsou to příjemné povinnosti. Budeme velká tlupa. Budu se snažit se před nimi ukázat.“

Jste známá, že se s přáteli o atletice nerada bavíte. O čem tedy diskutujete?
„Já jsem typ, který se dokáže bavit o všem. Když mají psa, tak se bavíme o psech. Mám docela dost kamarádů, kteří atletiku nedělají. O mně si každý přečte, co dělám. Ale když jsem s nimi, tak se spíš ptám a jsem ráda, když oni vypráví, co se jim stalo, co zažili.“

Co vám třeba v poslední době vyprávěli?
„Mají v Jablonci punkovou skupinu, Muerti. Byli v Hamburku na koncertě. Měli úspěch. Vyrobili trička a cédéčka a litovali, že jich neměli víc. Samozřejmě že jedno jejich cédečko mám doma. Je to takovej street punk. Teď pracují na druhém, mají nové písničky. Spousta kamarádů má děti, tak se bavíme o dětech.“

Prohlížíte si na školních srazech fotografie?
„Zrovna jsme měli sraz gymplu, v červnu bylo deset let od maturity. Byly tam tři holky s dětmi, jinak jich na sraz moc nepřišlo. Bylo to trochu zklamání. A fotky někdo měl. Je asi dobrý, když to přinesou. Samozřejmě to lidi zajímá. Někteří to nenosí s tím, že je to trapný. Ale mně to tak nepřijde. Bylo to dobře udělaný. Celý den jsme hráli volejbal na Slavii. Zavzpomínali jsme na starý časy, když jsme tam dělali atletiku. Spousta lidí od té doby na tom stadionu nebyla. Tak si to tam znova prošli.“



Chodila jste na sportovní gymnázium. Sledujete, kolik lidí se z vaší školy v oboru prosadilo?
„Spousta lidí s atletikou sekla, vlastně skoro všichni. Zůstali Michal Uhlík a Jindra Šimánek, kteří běhají čtvrtku, a bobař Kobián. A pak já. Výhoda je, že na sportovním gymplu si vytvoříte super partu. Oštěpař Kuba Vadlejch je někde v normální třídě, ale vůbec tam nechodí, tak jaké tam pak může mít kamarády? Ale v normální třídě vám na druhou stranu nikdo nenadává, že se flákáte, to je fakt.“

Jak to myslíte?
„V normálních třídách, když člověk dělá sport, tak ho tam uznávají, jak je skvělej, že to zvládá dohromady. My jsme to přitom na sportovním gymplu měli o dost drsnější, ale dívali se na nás jako na flákače. To mi vždycky dost vadilo. I když je pravda, že to někdo opravdu zneužívá. Ale to záleží, jak se k tomu člověk postaví.“

Víte, že na vaší škole v pražské Přípotoční ulici nedávno maturoval nadějný fotbalista Jan Morávek?
„Myslím, že jsem to viděla v televizi. Dokonce u té maturity byli novináři. Dobrej gympl, no.“

Je možné, že jste měli stejné učitele?
„Určitě. Hodně učitelů je tam pořád stejných. Biolog Fuhrmann je tam pořád, byl i na srazu. Dějepisářka a češtinářka taky.

Barbora Špotáková

Narozena: 30. června 1981 Disciplína: oštěp Osobní rekord: 72,28 metru (světový rekord) Nejlepší letošní výkon: 68,23 metru Největší úspěchy: olympijská vítězka 2008, mistryně světa 2007, vicemistryně Evropy 2006, světová rekordmanka, 4. místo na MSJ 2001 v sedmiboji

“

Jste na svou školu hrdá?
„Tam chodilo hodně úspěšných lidí, ale spíš mimo sport. Když se jde na chodbě ze schodů, visí tam jedno jméno za druhým. Doktoři, herci, Lábus tam třeba chodil. Ten zrovna to tam nesnášel. Asi měl chodit na nějaký umělecký obor.“

Pojďme se ještě vrátit k vaší oblíbené muzice. K punku se otevřeně hlásíte, netajíte, že si občas ráda dáte dobré pivo. Ale nemáte pocit, že se z toho už stávají mediální zkratky?
„Jsou to takový nálepky, co se dávají. Mně to zase tak nevadí. Já si za tím stojím. Ale jsem osoba, která má větší rozhled, než že by to zasahovalo jen ke Třem sestrám. Poslouchám úplně všechno, podle nálady. Je fakt, že na Tři sestry chodím a víc a víc se v nich vyznávám. Mají hrozně moc textů, a když to člověk poslouchá hodně, tak na ty věci teprve přichází. Jenom ty texty obsáhnout je docela náročný.“

Jak často je studujete?
„Začátkem července jsme v kempu na Slapech měli večírek, kdy jsme poslouchali a zpívali Tři sestry. To bylo neuvěřitelný, až do čtyř do rána. To musí všechno sednout. A příležitostí je míň a míň. Když se člověk dostane na koncert, tak je unavenej. Není to už ono.“

Jak jste se bavila na Slapech?
„Tam bylo přes den hrozný vedro a dusno. Večer byla většinou bouřka. Ale ohýnek jsme skoro vždy stihli. Jenom jednou ne, ale jinak jsme seděli u ohně do rána. To bylo skvělý! A voda byla úžasná. Ráno, večer. Skamarádili jsme se s lidmi z jachtklubu, půjčovali nám šlapadlo. Bylo to hodně prázdninový se vším všudy, paráda. Ale zase si člověk moc neodpočine, protože chce všechno stihnout. Vejlety na kole, koupání, oheň.“

Spali jste pod stanem?
„Jo! Lidi, kteří vlastní ten kemp, jsou výborní. Respektují soukromí. Rozhodně neříkají: Támhle bydlí Špotáková, běžte se tam podívat. Ale bohužel přišel kempingovej inspektor z Blesku hodnotit tenhle kemp. A co se druhý den neobjevilo v novinách? Milej pan majitel z vedlejšího kempu napsal, že jsem u něj ubytovaná. Chtěl si udělat reklamu.“



To byl asi konec soukromí, ne?
„Kolem našeho stanu i díky tomu chodily zástupy lidí. Nebo, lidi tam chodili normálně, ale teď si mohli vykroutit krky a ukazovali si na ten stan. Takže pán z vedlejšího kempu mi pomohl k prázdninové pohodě.“

Když lidi natahují krky a vy je zahlídnete, co dělají?
„Dělaj, že najednou nekoukaj… Pak jsem to vnímala možná víc. Byla jsem naštvaná, pohoda skončila. Byli jsme na ráně a lidi fakt čuměli, skoro až neuvěřitelně. To se člověk diví. Já když vidím někoho známého, tak se podívám. Ale oni fakt šli a takhle kroutili hlavy. (předvádí) A to pak člověku trochu zkazí náladu.“

Jak se k vám obecně chovají čeští fanoušci?
„Přijde mi, že se to teď změnilo. Oni jsou pořád dobří. Ale dřív to bylo srdečnější. Teď, jak se objevuju v médiích víc, tak se od nich prý vzdaluju. Jim to tak přijde. Už dochází k tomu, že místo, aby vám řekli dobrý den, opravdu jenom čučí. Že už jim přijdete jako nějaká celebrita. Ten hroznej název… Lidi se mě začínají už i bát. Je nepříjemný, když koukaj, než aby řekli dobrý den. Tak co, no, tak jsem tam ve stanu…“

Nedávno vás ale na tréninku oslovil pán a se slzami v očích vám gratuloval k loňskému olympijskému zlatu…
„To je hrozně příjemný. To je nejlepší. Ale na Slapech to byla ta nepříjemná stránka věci.“

Stává se vám, že vás někdo dojme?
„Jo, hodněkrát. Většinou, když je člověk někde v restauraci a už jsou pozdní hodiny, lidi jsou víc naměkko. To jsou dobrý zážitky. Mnohokrát jsme znova brečeli. “

Lidé vám stále připomínají olympijský úspěch?
„No, a já jim to vyprávím. Hodněkrát se to stalo, no, asi pětkrát. Je příjemný, když někdo přijde a podá ruku. Vždyť jsem normální člověk. Je to lepší, než kdyby stál za rohem a sjížděl mě pohledem odshora dolů.“

Co vás napadne, když slyšíte slovo celebrita?
„Při tomhle slovu mám úplně husí kůži. Je to fenomén téhle doby. Je to trochu přehnaný. Vytváří to obraz o normálních lidech, jako by nebyli normální lidi. A nejhorší je, že lidi to tak berou: To je nějaká celebrita, bude tady v těch bulvárech. A lidi baví to konzumovat. Baví je žít něčí životy. Místo, aby žili sami, koupí si bulváry. Přijde mi, že se tím lidi odosobňujou. Já jsem na tom furt dobře. Já si nestěžuju. Ale mám třeba nějaké známé mezi zpěváky, ti to mají úplně hrozný. Zlatá atletika. Ještě že se o ní zas tolik nepíše.“



Ale o vás se píše hodně, ne?
„To jo, řekla bych, že až moc.“

Když jsme u tohoto tématu, co říkáte na reakci, kterou vyvolala smrt zpěváka Michaela Jacksona?
„To byl spíš šok. Byla to asi největší ukázka toho, co to taková celebrita je. Musel být zavřený v tom svém Neverlandu a chudák nemohl ani na krok. To se asi nedá snášet dlouho. Ale u nás byly spíš událost narozeniny Karla Gotta.“

A vy jste mu gratulovala přímo na pódiu. Jaké to bylo?
„Musím říct, že to byl můj asi největší zážitek za poslední dobu. Byla jsem tam jedinej sportovec. Přišla jsem na zkoušku, zvládla jsem to na první pokus. Řekli mi: Najdi si svoji šatnu. A tam bylo sto čtyřicet celebrit! Najdi si svoji šatnu... Tam Eva Pilarová, Hanka Zagorová, Lucie Bílá, Maruška Rottrová a Bára Špotáková...“

Nebyla jste nervózní?
„Tak necítila jsem se tam jako doma, abych pravdu řekla. Lidi to hodně kritizovali, ale mně se ten večer strašně líbil. Ještě jsem tam vzala mámu a ta byla úplně nadšená. Je fakt, že něco se dá udělat líp. Někomu se ten zpěv taky nepovedl. Ale mně se to hrozně líbilo. Protože toho Karla mám ráda a byla pro mě hrozná čest, že tam můžu účinkovat. Takže jsem to vzala zodpovědně. Jako výstup jsem měla takovou gratulaci. Ale bylo to docela náročný. Osmnáct tisíc lidí v hale... Pak mi poslali čísla sledovanosti, koukaly na to dva miliony dvě stě tisíc lidí.“

Jak na vás reagovali lidé z uměleckého světa?
„Dívali se na mě trochu zvláštně. S některými jsem se znala, to mě zachránilo. A někteří mi gratulovali, bylo to příjemný. Abych řekla pravdu, všichni byli nervózní, protože to šlo naživo. Sice se to jednou předtáčelo, ale na koncertě zpívali všichni živě a písničky, které normálně nezpívají. Takže nervozita visela ve vzduchu. A člověk přišel na pódium a tam stál sám. Bylo to náročný, ale myslím, že jsem to naštěstí docela ustála. Pro mě neskutečnej zážitek a neskutečnej obdiv Karlovi, který to všechno vydržel i s nimi odzpíval.“



Po vás nechtěl, abyste zazpívala?
„(smích) Já zpívám jenom se Sestrama...“

S Gottem jste se předtím znali?
„Jednou už jsme se viděli, vystupoval i na Atletovi roku. Tam nás vždycky zdravil, i když pochybuju, že by si mě pamatoval. On se zná s miliony lidí. Tam byl taky v jednom kole. On je strašně příjemnej, za všech okolností. To je energie, v sedmdesáti letech! To je jako Dana Zátopková, ta taky jede pořád. Furt se dovede smát. Neskutečný! To já taková nebudu. Já budu zapšklá stará bába. Fakt!“

Nepovídejte! Vy máte někdy problém se smát?
„Málokdy se to stává, ale už se stalo, že jsem byla i nepříjemná. Někdy je toho tolik, že se to nedá. Zrovna se všechno sejde. Byl to náročný rok od olympiády. Když jsem třeba na besedě, fyzicky to unavuje, protože když vyprávím zážitky, tak se do toho vžiju. Pak přijedu z besedy a jsem úplně hotová. Pak to odnese máma nebo přítel Lukáš. Slyším milion otázek, a když se mě pak máma zeptá, kdy jdu na trénink, a já přitom chodím každý den ve stejnou dobu, tak jsem nepříjemná.“