V kategorii čtyřkolkářů se drží na předních příčkách. V pondělí vyhrál etapu, ale přesto ho Rally Dakar v Argentině netěší. „Zatím jsem z toho dost otrávený,“ svěřoval se po telefonu Josef Macháček, ostřílený čtyřnásobný vítěz nejtěžšího dálkového závodu.
Co vás v Argentině nejvíc štve a trápí?
„S pravým Dakarem to nemá nic společného. Trasa se skoro pořád drží autobusových cest. Jedeme v mracích prachu. Vyhrává ten, kdo se nebojí do té clony vjet. Navíc musím být rychlejší než vítr. Když jedu pomalu, foukám prach sám na sebe a nestačím mu ujet. A počkám si, až si prach sedne. Co je to za závod?“
Dá se vůbec předjíždět?
„Vůbec ne! Cestu lemuje tak ostrá vegetace, že se po ní snad nedá ani chodit. Tak moc je trnitá. Argentina je země krásných míst, ovšem se stovkami nudných kilometrů bez ničeho. Prostě mi tahle velmi megalomanská akce stále víc připadá jako takový orientační závod pořádaný nějakým venkovským SK.“
Jak se chovají diváci?
„V každé zatáčce stojí minimálně pět set lidí. My jim říkáme Indiáni. Když náhodou zabloudíte, jsou schopni vás ihned dovést zpátky na trať. Zejména příjezd do každého bivaku je jak manifestace. Lidi nás vítají, neustále dorážejí, chtějí se s námi fotit. Nejsou ale vůbec agresivní.“
Co říkáte na smrt francouzského motocyklisty Pascala Terryho?
„Zatím nikdo neví, co se mu vlastně stalo. Ovšem když přijdou smrtelné úrazy, nepřekvapí mě to. Každý den vidím na trase množství pádů a v bivaku nějakou zničenou motorku.“
Jako první jste byl u zraněného Dušana Randýska, který se nyní léčí v místní nemocnici. Co mu přesně bylo?
„Cedila z něho krev, měl sedřené prsty. A hlavně rozflákané koleno a něco s hrudníkem. Přesto nechtěl, abych přivolával pomoc. Říkal, že se ještě pokusí zmátořit. Tak jsem k němu přivolal pořadatele s lékařem a jel dál.“
Jakou zvolíte strategii v dalších dnech?
„Přežít to. Ani radši moc nepátrám, co nás čeká. Závodit snad začnu až po dni odpočinku.“
