PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Kdysi těžko snášela, když ji v upnutém sportovním oblečení pozorovali spolužáci, běhání jí nebavilo. V neděli (08.00) Moira Stewartová poběží olympijský maraton v Paříži. Bude to životní zážitek, ale nejen kvůli cestě kolem řady slavných památek. Pořadatelé totiž připravili velmi náročnou trať s převýšením 436 metrů.
Start v Paříži si Moira Stewartová vybojovala prosincovým národním rekordem 2:25:36 hodiny z Valencie a čeká ji tak zasloužená odměna. Postaví se na start před radnicí Hotel de Ville, prohlédne si Versailles a snad doběhne až do cíle před Invalidovnou. Čeká ji ale těžká práce…
Jak se vám líbí maratonská trať v Paříži?
„Myslím si, že se organizátoři úplně zbláznili! Běží se do Versailles, takže máme čtyři sta padesát metrů převýšení a to převýšení je jenom na patnácti kilometrech. První kopec je dlouhý pět kilometrů, druhý má sklon jako horolezecká stěna. Myslím si, že z toho není nadšený nikdo. Přijde mi to trošku škoda.“
Jak jste na takovou dřinu trénovala?
„Šla jsem třeba specifický trénink patnáct kiláků po rovině a pak šest kiláků do kopce. Tam, kam jezdíme na soustředění, je na to ideální kopec. Musím pořešit, jak se stravovat, aby mi při závodě nedošlo.“
Maratonský trénink je dřina. Jak často se probudíte do dne, v kterém vůbec neběžíte?
„Možná po závodě je nějaký den odpočinku, ale v tréninku, když je opravdu ta plná příprava, běhám každý den. Ale už jsem si u trenéra vymohla, že mám aspoň půlden. To je pokrok…“
Takže jde o takový běžecký workoholismus…
„No, já bych asi běhat úplně každý den nemusela, ale tělo už je na to zvyklé a ten výpadek by byl na škodu. A hlavně ta disciplína sama o sobě… Prostě volno do toho nepatří. My jsme vyloženě sportovci, kteří musejí fakt jako trénovat každý den.“
Vy jste z běžecké rodiny. Na vysoké úrovni závodili tatínek Eddie i maminka Miriam. Běhala jste odmalička?
„Já začala běhat až ve čtrnácti nebo patnácti, docela pozdě. Ale myslím si, že pro vytrvalostní disciplíny je to docela ideální věk. Vytrvalost se buduje až v pozdějším věku. Myslím, že to bylo dobře načasované. Já vlastně ze začátku běhání neměla ráda. Mamka mě občas jako chtěla tahat ven, že jdeme zaběhat. Mě to nebavilo, pořád jsem musela zastavovat. Spolužáci v okolí se mi posmívali, když jsem kolem nich běžela v legínách. Nebyla to úplně láska na první pohled.“
A na druhý?
„Pak přišel zlom, že jsem v žákovské kategorii vyhrála bronzovou medaili na republice. Zlomilo se to s tím, že jsem zjistila, že mi to jde. A pak to šlo samo.“
Jak jste si zvykala na maratonskou trať?
„Dlouho jsem se tím prokousávala, ze začátku mě ta vzdálenost moc nenadchla. Mně to přišlo prostě hrozně dlouhý… (usmívá se) Doteďka mi to přijde dlouhý, ale nějak jsem si na to zvykla. Myslím si, že tam jde hodně o zkušenosti. Největší bylo zjištění, že maraton vlastně vůbec není jenom o běhání, že to je vlastně padesát procent, že opravdu strašně moc dělá jako nastavení v hlavě.“
Jak bylo těžké zvykat si na kilometráž potřebnou k tréninku maratonu?
„Mně ze začátku nohy samozřejmě trošku protestovaly, protože navýšení kilometráže bylo obrovské. Najednou jsem se ze sto dvaceti dostala o padesát kiláků za týden výš. Ale hrozně brzo jsem přišla na to, že mi to sedí, a že mě to baví, že tělo na to reaguje hrozně dobře.“
Co když narazíte do známé maratonské zdi a víte, že zbývá ještě pořádný kus do cíle?
„U těchto krizí je většinou dobré vědět, že to přejde, s tím se člověk potrápí a pak se do toho zase dostane. Když ví, že krize přijdou, je důležité si předtím vzít nějaký gel a prostě pak to najednou najede a člověku se běží líp. Ale ty krize většinou nejsou až do cíle. Jsou to takové vlny.“
