Soukalová: Dlouho mi trvalo, než jsem se přijala, jaká jsem. I s nedostatky

Paradoxně jsme si sedli ve známé malostranské kavárně, která je vyhlášená opulentními snídaněmi. Zdá se, jako by to bylo v jiném životě, když Gabriela Soukalová mučila své tělo kvůli úspěchu v biatlonových závodech. Z vrcholového sportu už je pryč šest let, v jejím životě si už našly místo úplně jiné věci a lidé. Ale tohle téma si stále drží. Třeba aby měnila status quo. „Společnost pořád vnímá tuhle nemoc jako nějaký holčičí rozmar,“ říká Soukalová.

Řekněte na úvod, čemu se věnujete?
„Dlouho jsem si přála najít balanc mezi časem pro rodinu a prací. V posledních letech jsem se hodně věnovala práci, která pro mě byla většinu mého života prioritou až do té doby, než se mi narodila dcerka Izabelka. Teď je pro mě největší prioritou právě ona. Zároveň si ale dokážu jen těžko představit, že bych se práci nějakou dobu nevěnovala. Jsem vděčná příteli, protože mi hodně pomáhá nejen s dcerkou, ale také po pracovní stránce. Najít rozumný balanc mezi časem pro rodinu a pracovními povinnostmi mi chvíli trvalo a stále se tenhle proces u mě vyvíjí.“

Jakým směrem?
„Člověk se s příchodem dětí stále učí spoustu nových věcí. Vše si postupně sedá a mě moc těší, že mám většinu dní v týdnu čas jak na dcerku, tak na to dělat i práci, která mě baví. Co se práce týká, aktuálně se věnuji sociálním sítím a také svému Nadačnímu fondu Gabi, ve kterém pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy. Během covidové doby jsme se setkávali s více klienty ze základních škol než kdy předtím. Proč tomu bylo, je otázkou. Jistě těch důvodů bylo víc. Z mého pohledu na to určitě měl vliv i fakt, že děti byly doma.“

Říkáte tedy, že během covidu podle vaší praxe přibylo dětských pacientů s poruchami příjmů potravy?
„Ano, ze zkušeností, které jsme s týmem nadačního fondu nasbírali, můžu říct, že nám přibyla spousta mladých klientů ve věku do šestnácti let. I přestože jsem fond nikde extra nepropagovala, na doporučení se k nám dostali. Raduji se z každého jejich pokroku. Po sportovní kariéře je to jedna z činností, ze kterých mám radost, když vidím, jak se někteří naši klienti zase postupně zapojují do běžného života a fungování. Dělají, co je baví, je to pro mě odměna.“

Jak ve vaší nadaci fungujete?
„Bohužel zatím nemůžu mluvit o tom, že by tahle činnost byla tou hlavní pracovní. Je to zatím u mě osobně spíš dobrovolnická aktivita, které věnuji čas. Ale jsme malý, postupně se rozrůstající projekt, na který se nelehce shání peníze, takže mě to neživí. Bohužel mám stále pocit, že je tohle téma u velké části společnosti vnímáno jako nějaký holčičí rozmar.“

Jaké to má důsledky?
„Do projektu se poměrně dost těžko shání peníze na jeho fungování. Mám osobní zkušenost, že když jsem někoho podporovala přes Konto Bariéry, jednotlivé příběhy lidí, třeba malých dětí, tak jsem byla schopná za dva dny vybrat prostředky, které tady do fondu sháním celý rok. Je to obrovský rozdíl. Kolikrát jsem se dostala na křižovatku, kdy jsem si říkala: Ty jo, ono to nejde, a já musím obíhat firmy a nevím, jestli peníze uvolní. Bralo mi to spoustu času a měla jsem pocit, že výsledek není žádný.“

Měla jste pochybnosti, jestli to má smysl?
„Párkrát jsem přemýšlela i o tom, že bych tuhle aktivitu opustila. Ale v tomhle mezidobí se najednou začaly objevovat případy, kdy jsme lidem opravdu pomohli. A oni jsou pak vděční a dodnes jsem s nimi v kontaktu. Občas jim zavolám, jak se mají a když vidím, že dobře, upřímně mě to těší… To je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla, že budu pokračovat, a že to nevzdám. Věřím, že pohled na tato onemocnění bude za nějaký čas společnost přijímat jinak, nebo se bude alespoň zvyšovat počet těch, kteří to jinak brát budou. Ale je to běh na delší trať, nejde to hned.“

Změnil se za poslední léta pohled veřejnosti na tyto zdravotní problémy?
„Když jsem s tím přišla já, myslím, že v té době na to společnost připravená ještě tak nebyla. Během covidu vyskočila spousta podcastů, kde se lidi otevírají, říkají svoje příběhy. Připadá mi, že ten trend začíná jít postupně po vzoru Ameriky, kde jsou tyhle zpovědi už spoustu let poměrně běžné. Věřím tomu, že se to postupně obrací i u nás. Zaznamenala jsem spoustu případů lidí ze sportu, kteří o poruchách příjmu potravy mluvili, vždycky mě to hrozně potěší a mají za to můj obdiv. Sama jsem žádala několik lidí, jestli by se k tomuto taky vyjádřili, protože jsem věděla, že jsou nemocní, nebo byli v minulosti. Ale často jsem se setkala s odpovědí: ´Hele, když jsme viděli, co to vyvolalo v tvém případě, tak, s prominutím, nemáme koule na to, abychom to řekli. Já si tady nechci zkazit mediální obraz, sorry…´ Možná moje zkušenost pro ně fungovala trochu odstrašujícím způsobem. Ale těší mě, že už se to postupně mění.“

Setkáváte se s vašimi klienty osobně?
„Ano, snažím se potkávat každého, kdo začne spolupracovat s lidmi z fondu. Ráda sleduju jejich pokroky, snažím se je podpořit, aby věřili, že se jim jejich situace podaří zvládnout a že jsou na cestě k vyléčení. Nepracujeme ale jen s klienty samotnými. Nabízíme pomoc i lidem, kteří řeší těžkou situaci v rodině, která souvisí s těmito problémy s poruchou příjmu potravy. Když rodičům dítě ve dvanácti letech bojuje o život kvůli tomu, že nemá potřebnou váhu a už tam hrozí třeba i úmrtí, pro rodinu se ta situace může postupem času stát neúnosnou. Je to pro ně bezmoc, když neví jak svým dětem pomoct, a sami se často potýkají s úzkostmi, depresemi. Snažíme se, aby tito lidé dostali také pomoc našich terapeutů.“

Kdo všechno se na vašem projektu podílí?
„Máme nutriční terapeuty, kteří s klienty podrobně řeší výživu a vytváří jim stravovací a výživové plány. Dále terapeuty, kteří se jim věnují třeba i několik hodin týdně. Což je velké plus. Když jsou lidé v akutní situaci, je potřeba se jim intenzivně věnovat. Pomáhají nám i psychiatři, spolupracujeme také s E-clinic paní profesorky Hany Papežové, která zaštiťuje můj projekt. Vážím si toho spojení, protože paní profesorka je v tomto směru vyhlášenou lékařskou kapacitou a může nám tak předávat spoustu zkušeností.“

Vypadá to, že se činnost nadace hodně dobře rozeběhla…
„Ano, ale uvědomuji si, že jsme stále na začátku. Pořád pracujeme na tom, jak s klienty efektivně pracovat, a hledáme způsoby, jak na projekt shánět finance, aby vše mohlo fungovat dlouhodobě. Snažím se pečlivě dozorovat nad tím, jak věci probíhají, jaký z toho mají pocit sami klienti. Chci vše posouvat, aby byl každý pacient, pokud možno, spokojený. Abych ale všechno ve svém životě vybalancovala, věnuji se sportu, ten mi vždy pomáhá. Často vidím smutné příběhy lidí, a když už jsou vztahy bližší, člověk to žije s těmi rodinami. Nejsem zatím na takové úrovni, abych se od toho dokázala odstřihnout a vůbec to nevnímat. Sport mám jako takový ventil.“

Trpí tím i spousta mužů

Sama jste si tímto onemocněním prošla. Když to s klienty prožíváte znovu, musí to být strašně náročné, ne?
„Ano. Hlavně když vidím, že se s tímto onemocněním potýkají děti. Není to ale zdaleka záležitost jen dospívajících. Je zajímavé, že tahle nemoc nemá žádnou věkovou hranici. Znám i příběhy lidí, kterým je třeba přes čtyřicet. Mnoha lidem trvá i několik let, než vyhledají odbornou pomoc a začnou svoje zdraví řešit. Jsou u nás ale i děti, kterým je okolo dvanácti let, a na to se mi opravdu nedívá hezky, protože vidím, jaký tlak je vytvářený na nás všechny skrze reklamy, dokonalé fotky na sociálních sítích, v časopisech a mohla bych pokračovat. Sledování sociálních sítí nebo reklam v dětech vytváří falešnou realitu, která se vůbec nezakládá na pravdě. Je potom těžké, aby se s tím ztotožnily a vnímaly realitu takovou, jaká je ve skutečnosti. S tím, že je normální, aby holka, která měří 170 centimetrů, měla třeba okolo šedesáti kilogramů. Máme zkušenosti i s klienty, kterým nebylo patnáct let, a měli třeba okolo třiceti pěti kil.“

A to jde přitom jen o zlomek případů, že?
„Máte pravdu, to mě právě mrzí, že člověk nedokáže ovlivnit tolik lidí, kolik by si