Fyzioterapeut Kolář o Havlovi: Cítil jsem, že se blíží konec

Pomohl mu z mnoha krizových stavů, paradoxně se ale nesnažil vštípit mu za každou cenu zdravý životní styl. „Kdyby byl jiný, měnilo by to jeho osobnost a charisma,“ tvrdí.

Vnímal, že se blíží nejhorší, přesto ho smrt Václava Havla velmi zasáhla. „Znám se s ním od roku 1990, takže je samozřejmě obtížné si na to zvyknout,“ říká fyzioterapeut Pavel Kolář. Uznávaný odborník měl k první polistopadové hlavě státu velmi blízko. I proto patřil k málu lidem, s nimiž si Havel coby „kavárenský typ“ zasportoval.

Jak často jste byl v poslední době s Václavem Havlem v kontaktu?
„Když bylo potřeba, sešli jsme se několikrát týdně, když to nebylo potřeba, tak třeba jednou za tři týdny. V poslední době mu hodně ubývalo sil, bylo to o chronickém onemocnění.“

Cítil jste, že se blíží konec?
„Dalo se čekat, že to přijde. Situace k tomu vyústila, protože jeho stav byl velmi závažný. Smrt patří k životu a je dobře, že neumřel v nemocnici, ale ve spánku na Hrádečku. Bylo to jeho nejoblíbenější místo a je to symbolické.“

Co vnímáte, pokud se na průběh života Václava Havla podíváte jako lékař?
„Že je skoro neuvěřitelné, čeho se se svou anamnézou dožil. Byl mnohokrát ve vážném stavu na hranici smrti. To, že se dožil tohoto věku po karcinomu plic a ruptuře střeva... Vždyť karcinom plic nerecidivuje jen ve velmi malém procentu, k tomu přičtěte další operace a chronické problémy, které prodělal. Vydržel to, neboť měl dobrý genetický základ, dobrý kořínek.“

Václav Havel v době, kdy vítal \\\\"zlaté\\\\" hochy po turnaji v Naganu • ČTKO Václava Havla jste pečoval dvacet let. Byl to dobrý pacient?
„Byl především výjimečný člověk svou laskavostí a humorem. Uměl naslouchat, byl vždy příjemný společník. Jako pacient byl vstřícný, respektující lékařskou péči. Problém však byl s prevencí, řadu let kouřil, i když poté přestal. Nemohu říct, že by měl dobrou životosprávu, ale patřilo to k jeho povaze. Kdyby byl jiný, měnilo by to jeho osobnost a charisma.“

Využíval jste u něj v léčbě nějaké metody, které jste aplikoval i ve vrcholovém sportu?
„Vše je o pohybové funkci, takže je to v řadě oblastí podobné, ať už se jedná o postižené dítě nebo vrcholového sportovce. Například dechová funkce, ta u Václava Havla ovlivňovala vše. Vytvářela se určitá prevence a dominance léčby byla postavená na tréninku plic.“

Ve kterém ohledu byla péče o prezidenta nejobtížnější?
„Byl to specifický pacient, péče byla vždy pod vlivem médií a to je obtížné. V řadě případů je problém, protože se řeší, co by kdyby. Proto je trend být u pacientů až moc obezřetný a to může být kontraproduktivní. Já ho znal naštěstí dlouho, proto jsem jeho stav uměl lépe odhadnout, musel jsem riskovat.“

Vzkazy pro zesnulého Václava Havla na pražském Václavském náměstí • Tomáš TesařNesnažil jste se Václava Havla někdy přimět, aby se vzhledem ke svému zdraví choval jinak a třeba i aktivně sportoval?
„Kdybych ho nutil, aby žil s respektem ke svému stavu, zakazoval mu dát si pivo a třeba ho nutil sportovat, nepatřilo by to k němu. Nebyl to sportovec. Zastával názor, že tělo je od toho, aby nosilo hlavu. Byl spíš kavárenský typ. Kdybych u něj vytvářel tlak na zdravý životní styl, bylo by to proti jeho přirozenosti, nešlo to měnit. Jsem ale přesto asi jeden z mála, kdo si s ním zasportoval. Na dovolené na Kanárských ostrovech jsem s ním hrál tenis, basket a fotbal.“

Jak to vypadalo?
„Komicky, protože zřejmě ani nevěděl, jak se počítají body, ale úplně nešikovný nebyl. Sice se moc aktivně nehýbal, ale ke sportovcům měl vřelý vztah. Hlavně úspěšné reprezentanty velmi respektoval.“

Nebral tedy prezidentské gratulace úspěšným sportovcům jen jako státnickou povinnost?
„Opravdu je respektoval a vždy byl jeden z prvních, kdo jim popřál. Když třeba vyhrála Katka Neumannová olympiádu, hned mi volal, abych se jí ozval a pogratuloval jí, nebylo to u něj na periferii. Proto měl vztah i k Věře Čáslavské. Výsledky sportovců sledoval a maximálně ctil. I když sport jako takový nebyl v popředí jeho zájmu, radoval se z hokejového Nagana, úspěchů Honzy Železného nebo Báry Špotákové.“