Sport Magazín: Jaký je Šmicer fanoušek?
Vladimír Šmicer byl skvělý fotbalista. Tým, ve kterém hrál, měl velkou šanci na úspěch a tutovku, že se bude přepychově bavit, protože nynější manažer národního týmu je zlatá povaha. Není divu, že se právě on stal čestným předsedou a hlavní tváří reprezentačního fanclubu.
Každý vás zná jako fotbalistu, ale jaký jste fanoušek?
„Velký. Už když mi bylo šestnáct, jel jsem na mistrovství světa do Itálie, když naši v roce 1990 hráli na San Siru čtvrtfinále s Německem. Rodiče mě pustili, vzal jsem si šálu, čepeček, vlajku a jel jsem autobusem s bandou fandů. To byla sranda, jak si všichni přinesli basy piva, autobus byl plnej pití. Dojeli jsme před Milán, zbývalo asi 200 kilometrů. Tam nás zastavili karabiniéři a prolezli celý autobus. Všechno pití vyndali a řekli: Tak, teď co chcete, si vypijte. A zbytek vezeme na stanici, po zápase se pro to můžete stavit, až pojedete domů. Tak chlapi začali honem otvírat všechny lahváče.“ (smích)
Vy jste takhle jezdil fandit?
„Byl jsem stejně i na Slovanu. Bylo mi osmnáct a hrál jsem za béčko Slavie. Měl jsem volno, tak jsem jel v tom fanouškovským autobusu do Bratislavy. Slavia tenkrát prohrála 2:3. V Mladý frontě vyšla velká fotka slávistického kotle a já jsem byl v tom kotli vyfocenej! Tak si kluci koupili druhej den noviny a protože já už jsem s nimi chodil celý týden na tréninky, jenom jsem za ně ještě nehrál, tak si fotku vystřihli a dali ji v kabině na tabuli. Prej: Až někdy přijdeš pozdě, tak ti nedáme pokutu za to, že jsi nám jel fandit.“
Když jste s velkým fotbalem začínal, neklepal jste se právě kvůli fandům trémou?
„Nervózní jsem byl. Je to něco jiného než v dorostu. Pak jsem hrál pár zápasů za béčko na stadionech třetí ligy a potom jsem nastoupil v lize, to jsem nervy měl. Nejen z těch lidí, ale hlavně abych to nezkazil. Když jsem hrál poprvé za reprezentaci, to jsem byl taky šíleně nervózní.“
Byl to velký náraz změn, když jste přišel do Liverpoolu?
„V Anglii je každé utkání velkej svátek. Tím, že člověk hraje za Liverpool, musí přijmout automatickej tlak na vítězství. Fandové úspěch neustále žádají. Oni umí prominout, když se hráči nedaří, ale potřebují vidět nasazení a musí cítit, že člověk strašně chce. Když to nevidí, tak jsou nespokojení. Tohle byla obrovská změna. Ve Francii to tak nebylo.“
Tam to fungovalo jak?
„Hrál jsem za Lens, to byl průměrnej klub. Sice jsme vyhráli ligu, ale pořád tam nebyl tlak jako v Marseille nebo v Paříži. To jsou kluby, kde jsou denně novináři, denně se v něčem šťourá. Lens byl úplně v klidu. Pak jsem přišel do Liverpoolu a tam experti – bývalí hráči i novináři – rozebírají snad všechno. Každej zápas je člověk pod tlakem a když se v zápase nedařilo, tak fandové taky uměli udělat: úúú, jé, jééé! Ono když udělá 40 tisíc lidí jééé, tak se hráč úplně oklepe! (smích) A řekne si: No, nevadí, tak příště.“ (smích)
- Kam koukal při vstupu na Nou Camp? Čím lákají příznivce do hlediště šejkové - v Dubaji?
- Jak rafinovaně nakupoval Michael Owen v Liverpoolu a jaké kopačky škodily hráčům u fanoušků na Anfield Road?
Kompletní rozhovor čtěte v pátečním Sport Magazínu
Co ještě ve Sport Magazínu na téma „Fanoušek, náš pán“ najdete?
- Aktivity Fanclubu české fotbalové reprezentace s jasným poselstvím: Věrnost se vyplácí!
- Jak získat body do Věrnostního programu
- Jak se snadno přiblížit vstupenkám na Torrese, Xaviho a spol.?
- Rozhovor s reprezentačním trenérem Michalem Bílkem
- V jaké asijské zemi je nejpočetnější fanclub českých fotbalistů?
- Příhody příznivce-srdcaře: jak si popovídal s Karlem Brücknerem a co mu odpověděl Ivan Hašek?
- Kvíz: která zpěvačka fandí Montrealu Canadiens?
